Výbor z povídek Vikentije Veresajeva (1867-1945) PAVUČINA (Host 2005, přeložila A. Morávková, str. 188) představuje osobnost ruské klasické literatury, žánrově vymezenou útvarem povídky. A dodejme ještě, že pod kvalitním doslovem je podepsán rusista Vladimír Novotný, který právem vytýká tvůrcům Slovníku ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů (Libri 2000) vážné opomenutí v podobě absence Veresajevova hesla. Škoda jen, že autor doslovu neuplatnil sílu svého vlivu v textu knižní bibliografie a informací na obálce. Tam vedle stylistických toporností, jako je dvojí připomínka Veresajevových aktivit lékaře v rusko-japonské válce (doktor, lékař), můžeme číst: "Jeho dílo je u nás prakticky neznámé, neboť i jeho postihly cenzurní zákazy".
Porovnáme-li informace ze Slovníku ruských spisovatelů (Lidové nakladatelství 1972) s informacemi z další příručky Wolfgang Kasack - Slovník ruské literatury 20. století (Votobia 2000), zjistíme, že se autorovi dostalo v českých zemích vlídného přijetí, srovnatelného s překlady A. T. Averčenka nebo Z. Gippiusové.
První překlad Zápisky praktického lékaře je datován rokem 1902, závěrečný Dva konce 1960. Cenzurní zákazy v podobě překladatelského embarga by prostým odpočtem vycházely na dekády sedmdesátých a osmdesátých let. Kdo by mohl poradit lépe než právě Vladimír Novotný? Jeho aktivity rusisty v té době kulminovaly!
Předností povídkového výboru je chronologické řazení textů, hrubým nedostatkem nepřítomnost obsahu. Povídka Krásná Helena nese vročení 1896, poslední Soutěž je datována rokem 1921. Zatímco první povídka předznamenává dominanci autorova zájmu (nespokojenost s rozvržením úloh v manželství, vyčerpanost vztahu, banalita, nuda, touha po emancipaci ženy), poslední text naznačuje, že se vývoj v závěrečné Veresajevově životní etapě bude ubírat cestou alegorie a mytologického eposu. Dodejme ještě, že i nadále neuhne před aktuálními otázkami doby, na jedné straně se stane terčem kritiky, na straně druhé bude zvolen do předsednictva Svazu spisovatelů, vyjdou jeho sebrané spisy a v roce 1943 bude vyznamenán Stalinovou cenou.
Tento současník A. P. Čechova a celoživotní přítel M. Bulgakova patřil do okruhu demokratické inteligence, odhodlané změnit společnost reformami. Vedle publicistických aktivit to bude u jmenovaných autorů především aktivita prostřednictvím uměleckého obrazu. Čechovovi i Veresajevovi se jejich záměr zdařil, o čemž svědčí fakt životnosti a aktuálnosti dodneška.
Sázka na tematickou osvětu se u Veresajeva projevuje množstvím nuancí v zobrazování rodinného svazku. Mladičká manželka profesora Možželova svého muže bezesporu miluje, ale přitahuje ji světácký Voroněckij. Ten má s podobným typem žen zkušenosti a v aktu svedení Anny mu zabrání divadelní představení. Manželství Gotovceva a Jeleny v Pavučině balancuje na každodenním stereotypu, který neprolomí ani cestování. V závěru svádí k úvaze, kdy se zase začnou zmítat v lepkavé pavučině, opředeni neznámým nezachytitelným pavoukem... To doktor a Marja Sergejevna nejsou zajedno ani v názoru na funkci manželství. Dávají to najevo ve vypjatých dialozích před mladičkým Širjajevem, který tak přichází o iluze ve svém vztahu s Kateřinou. V podobném duchu rozporuplné nesmiřitelnosti se nese povídka U zadního vchodu, zatímco náznak radikálního řešení naznačuje už název další - Na výšině. Manželka Ordynceva, Věra, se jako jediná odhodlá manžela opustit a žít na vlastní pěst. Délkou a množstvím postav zabydlená povídka Dědeček odkazuje k nosnosti novely. Jejím hrdinou je vesnický mudrlant, písmák a svérázný filozof dlouho arestovaný carskou byrokracií. K němu se upíná před vlastní rodinou Líza, vyrovnávající se s prvními úskalími života. Závěrečná smrt v duchu Nietzcheho citátu - Uměj umřít včas - je kontemplací nad činorodostí a zbytečností života.
Veresajevovy povídky upoutávají nejen tematikou; autor bravurně zvládá dialog, využívá funkčních paralelismů - život, divadlo; příroda, život a ctí nenásilné lyrismy. Funkční detail přispívá k věrohodnosti a plasticitě (... projel kolem drožkář, přehnal se cyklista jako stín a v zatáčkách pronikavě krátce zazvonil, vlak se kolébavě rozjel...) a v mnoha ohledech se mu daří získat pro své postavy pochopení a účastenství.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |