Jakoby veden rozdrážděným čichem dobře vycvičené hyeny, Jaromír Slomek se nad zprávou o onemocnění Fidela Castra vzepjal v (des)Orientaci Lidových novin ke svému prozatím nejskvělejšímu výkonu, k výronu sžíravé ironie: Proč člověk v kmetském věku pracoval na úkor spánku? Proč se přepínal? Proč se vystavoval "extrémnímu stresu a přetížení"? Jen z lásky k "revoluci"? Ač prý zná českou historii (pan Slomek neodolal dloubnout do žeber Petra Pitharta, který zavzpomínal na oběd s Kubáncem před pěti lety a zmínil se o Castrově orientaci v našich dějinách), na Komenského zřejmě Castro nikdy nenarazil. Jinak by totiž podle pana Slomka znal jeho radu při práci také odpočívat a vydechnout si. Ale kampak s Komenským na komunistické předáky. Ani zločinec Klement Gottwald se nešetřil a odolnost vnitřností pruboval po nocích kořalkou...
Zdá se, že pan Slomek sám pracuje - on ovšem z lásky ke kontrarevoluci - až do úpadu, neřídí se Komenským, neodpočívá, takže mu to už vůbec nemyslí a zřejmě ani ve snu nepomyslel na to, že právě z Komenského si revoluční Kuba mohla brát povědomost, jak důležité je vzdělání a jako první z latinskoamerických zemí prakticky už zdolala problém analfabetismu, s nímž si nevědí rady země, které za nezištné a obětavé pomoci supervelmoci, strážkyně euroamerické civilizace, stále upevňují demokracii, ale nijak zvlášť nebodují v úsilí naučit obyvatelstvo číst a psát; proč taky: občan, který může číst, není z hlediska hladké manipulace tak ideální jako analfabet.
Ještě než se pan Slomek dal na užitou lingvistiku (o Fidelu Castrovi a Komenském pojednal ve svém sloupku O slovech), zabýval se literární kritikou, a tak by mohl znát třeba verše básníka, od počátku devadesátých let u nás (nejenom soběslavně) slaveného, totiž Ivana Diviše. Ten ve sbírce Deník molekuly (1962) apostrofuje Fidéla Castra, drahého vousáče, drahého evidentně jako z udělání právě pro to, v čem byl a je Castro spřízněn s úsilím Komenského: Stojíš na tribuně, / házíš dětem oves písmenek, / chystáš jim v letu holubice knih, štípeš bambus na špánky / a rozdáváš pohrobkům a pohrobenkám revoluce / násadky k perům... / Pralesní rajky, / které dřív sloužívaly nejvýš ke kamuflážím / unuděných a zločinných žen - / se během tvé řeči nabídly, / že budou svými chvosty stírat / tabule, na něž učitelé, vyšlí z džunglí, / budou nejmenším psát abecedu lásky, / A nasycení, B hrdosti, C střechy nad hlavou. / A děti jásají, ptáš se jich - / děti, rozumíte mi? Zde dříve stávala pevnost, / tady vráželi vašim otcům agávové ostny do očí / a teď se tu pro vás rozsvítí škola (...).
I kdyby Fidel Castro skutečně na Komenského zřejmě nikdy nenarazil, jak soudí uštěpačně pan Slomek, svým úspěšným alfabetizačním programem dal Latinské Americe, oč dbal před staletími v Evropě učitel národů a co jí za celé století nedali instalatéři formální demokracie, kteří vlastně nemají vůbec žádný důvod si přát, aby voliči četli a přemýšleli, když přece stačí, aby správně volili, a k tomu stačí davy povzbudivě oslovit, zahrnout sliby a úsměvně se na ně zazubit. Ale (řekněme to jeho slovy) kampak s takovými fakty na antikomunistického Hujera, v jakého se pan Slomek, kdysi poslušný redaktor (jak by právě on dnes řekl) normalizačního Literárního měsíčníku, v potu tváře obětavě vypracoval?
Autor: ja
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |