V čase bipolárního světa, poté, co naši zemi "umravnili" její vlastní spojenci, jsem jako člen strojní posádky Čs. námořní plavby divoce třískával do šrajbmašiny v rytmu chodu motoru zaoceánské obchodní lodi, ve snaze přenést na papír zlomek vzteku, lomcujícího s většinou posádky, z níž sotvakdo byl umravňováním nadšen. Zoufale jsem toužil setřást roztrpčení a zklamání ze světa, náhle sesutého v troskách. V srpnu roku osmašedesát naše loď kotvila v jihoitalském přístavu Bari a události sledované v televizi nás vzaly natolik hákem, že z lodi emigrovala třetina námořníků, mnozí i s rodinami, což činilo symbolických jednadvacet lidí. Vytráceli se potají nad ránem, netušili, do čeho jdou, ale doufali v lepší baštu, než zaváněla, notně připálená, z domácí trouby. Na náměstí u obchodního domu Standa italští komunisté narychlo svolali protestní demonstraci a kdo měl volno, šel si vyřvat plíce. Já na čerta sloužil vachtu ve strojovně a doběhl na místo samé pozdě, abych rozcházejícím se demonstrantům taktně sdělil, že modré klíny podomácku sešitých československých vlajek jsou příliš krátké a rovněž barvy neodpovídají: červená připomínala zapadání sluníčka a na modrém blankytu chyběli pouze boubelatí andílkové ze stropu barokního chrámu. Nicméně jsem ocenil snahu švadlenek a od soudruhů, kterým bohužel po událostech u nás počalo poněkud zatékat do opánků, jsem byl jednou poněkud zpotvořenou vlajkou obdarován. Obřadně jsem ji složil a při děkování i ta slzička ukápla, jak Borovskému před Brixenem. Následná debata o poměrech a možném dalším vývoji v naší zemi byla dřina z důvodů jazykových i kvůli obsahu otázek. Představy o životě u nás měli Italové notně zkreslené, což nebylo divu: Podle záběrů z televize to vypadalo, že potrava Čechoslováků sestává z chleba, cibule, brambor a piva, které pijí i malé děti, pro něž jsou jedinými hračkami figurky robota Emila z odřezků pěnového polystyrenu, kus bratru za desetikačku. Ty příšernosti byly prodávány i pod sochou Václavovou a jednalo se o podomácku slepenou fušeřinu čiperného podnikavce, využívajícího tehdejšího chaosu k rychlému obohacení. S kamarádem jsme horlivě vysvětlovali, jaká je to doma hrůza: Masem se sice cpeme každodenně, ale hodlali jsme se "v Brzku" cpát ještě víc, postrádáme sice žebráky i nezaměstnané a není problém sehnat práci, ale je problém se z ní uvolnit, naskytne-li se lépe placený šolych! Ano, jsme bezplatně ošetřováni, dokonce i u zubaře, ale sestřičky ve špitálech bývají protivné; bydlíme sice levně v panelácích, ale toužíme po vilách, závodní stravování je skoro za hubičku, ale jednou týdně musíme dlabat karbanátky; na rekreaci se od odborářských funkcionářů necháváme přemlouvat, protože většina z nás o dovolené raději maká na svých chatách a chalupách, takže na chaty podnikové jezdí většinou lebedové, neschopní pořídit si krom městského bytu ještě obydlí víkendové! Za své potomstvo sice neplatíme školné, ale ve školách panují protivné, citově i fyzicky neukojené kantorky. Studovat sice může kdekdo, jenže málokomu se chce dělat rukama; no a cestování do ciziny, toť sakra problém, neboť nutno mít k pasu výjezdní doložku a odjet skoro s prázdnou kapsou! V obchodech je malý výběr zboží, i služby za moc nestojí a kdysi byla léta, kdy za přílišné pouštění huby na špacír mohl jeden skončit za katrem! Chceme svobodu a socík s lidskou tváří, což uvedené nedostatky šmahem odstraní, zajistí směnitelnou korunu, ať se cestuje i do nejzastrčenějších tramtárií a hlavně, naše paničky nesmírně touží po obchodech, přetékajících nejluxusnějším zbožím! A vůbec, chtěli jsme všechno prima primisima, což ale armády, vyslané zpropadeným březnovým zajícem, který si v noci potají před zrcadlem lepí pod nos stalinský knír, dočista zhatí! Posluchači kroutili nad lamentací nevěřícně hlavami, až nám pán, pocházející z Capodistrie čili Koperu a hovořící slovinsky vysvětlil, že naše nedostatky jsou sice nemilé, nicméně okolostojícím se o mnoha námi zatracovaných věcech může leda tak zdát! A doporučil, ať se pozorně podíváme po kterémkoliv italském městě, jak se žije obyčejným lidem a kolik si toho z hojné nabídky zboží skutečně mohou koupit, na venkov ať raději nejezdíme! A rybáři v noci vozí na moře zmražené ryby z dovozu, které v sítích roztají a ráno jsou prodávány jako čerstvě ulovené, no a výroba stolního vína, pánové, toť vskutku alchymie! Co se týká spravedlnosti a svobody slova? Ano, existuje, ale jen dokud nezačne příliš vadit mocným, přičemž pobyt v italském kriminále bývá to lepší, co může nepohodlného rebela potkat, mohl by také skončit jako laciná výplň v betonu! A strčil nám před oči novinovou zprávu, že Moskva se Západem zásah u nás předem konzultovala, takže v Bílém domě prý oslavně bouchaly špunty poté, co byl uskutečněn! A jestli víme, jak by podobný zásah vypadal, pokud by ho proti neposlušné zemi prováděl Pentagon? To by vám Prahu neobsazovali bloudící vojáčci, nýbrž by nejdřív šupito presto přilétly bombardéry a rakety! Poté jsme kroutili hlavami zase my a zamrazilo nás v zádech. Teprve po mnoha létech, v březnu 1999, jsem uznal, že onen dobrý muž měl svatou pravdu a nadání přímo věštecké! Tenkrát vyslovil ještě domněnku, že někteří naši politici a hlavně páni novináři ten zatracený zásah vyprovokovali a dodal, že nikam nedojdeme s naivní důvěrou v propagandu plnou krásných a vzletných slov, jsou-li záměry zcela opačné: zničit postupný a pokojný vývoj socialismu, který po "dětských nemocech" byl na vítězném postupu světem, zostudit a diskreditovat jej, aby se uvolnila cesta dravému kapitálu! Samozřejmě jsme namítali, že náš obrodný proces má jiné cíle a lidé i politici úmysly navýsost ušlechtilé, socialismus s lidskou tváří, ale odvětil, že nebude záležet ani tak na šlechetných úmyslech, jako na důsledcích pro levici po celém světě! My měli přesto na zajíce, majícího na nás stalinský knír, děsný dopal a při návratu do přístavu jsme s kamarádem zamířili k luxusní sovětské pasažérské lodi, vozící prachaté turisty, abychom mlčky prošli kolem s darovanou vlajkou. Bylo to činění krajně pošetilé a z lodi si nás sotvakdo povšiml, zato nás okamžitě sebral policajt, který kapitánovi sdělil, že za nepovolenou demonstraci budeme zatčeni! Nakonec se sice spokojil s omluvou, ale doporučil, ať nevylézáme z lodi, sic skončíme v kalabuši! Čistě náhodou pocházel z Albánie. Zchladilo nám to horké hlavy pořádně a já se rozpomněl na pár stávek a demonstrací, při nichž i západní "demokratičtí" policajti mlátili lidi hlava nehlava, často jen proto, že se v nesprávný čas ocitli na nesprávném místě. Závěr byl jednoznačný: generálové, policajti i politici jsou všude stejná holota!
A v hlavě zavrtal červík, takže jsem brzy uznal, že hlavně na pány buržousty mám větší vztek než na zpropadené spojence, jejichž tankový "zájezd" k nám byla přes stovku nešťastných obětí téměř selanka v porovnáním s řáděním Amíků před léty v Koreji a dosud zcela beztrestně sypajících na Vietnam supersajrajt Orange B, ničící přírodu i lidi. A mimo jiných neřádstev ti boys shazují též bomby, plněné ocelovými jehličkami, jež zraňují sice neviditelně, ale putují krevním oběhem, až způsobí pomalou smrt ve strašlivých bolestech!
Co je to za politiku, hromadně zabíjet nevinné civilisty včetně dětí, skrytě i přímo podporovat různé svinské generály v punktování reakčních převratů za účelem prosazení zájmů pracháčů, utrácení bilionů na zbrojení, drancování surovin, kácení pralesů a podobné zcela nesmyslné konání? Politika, jejíž vinou je ve světě tolik nespravedlnosti, bídy, zmaru a smrti? Vzdor tomu se my, namyšlení páni Čechoslováci, nejdřív velkohubě považujeme za pupek světa a vzápětí vystavujeme na odiv přiskřípnutý paleček! Neboť vesmír se kvůli nám nezbořil, cizí vojska zčásti s ostudou odtáhla, zčásti zmizela kamsi do lesů a kasáren, zatímco ostatní svět dál zápolil s odvěkými problémy, s válkami, přelidněností, hladem, bídou, nemocemi, negramotností a vůbec se zlou vůlí mocných. Doma se zakymácela křesla a řada lidí opustila republiku, aby to vzápětí mnozí zatraceně olitovali, nicméně žilo se dál jako dřív, jézéďáci produkovali levné potraviny, maso se kupovalo na kila, fabriky vyráběly, lidé sice brblali po hospodách, ale zároveň se i smáli a milovali, děti se rodily a slunce si každé ráno vesele vycházelo.
Více než rok poté, v devětašedesátém, se naše loď vracela z Indie a já, tou dobou už pan oficír, jednou k ránu po noci marného přemítání co dál, naházel přes palubu všechny své spisy, které nebylo doma už možno vydat. Bohužel, s nimi se jako hejno chechtavých racků rozlétly i verše a povídky z mládí, psaní nevinné, nikomu a ničemu se neprotivící a dle názoru řady slečen milé a půvabné. Vše slízly jazyky mlsných vln a jednotlivé listy zakroužily ve vírech brázdy, do modrého hřbetu moře vyrývané lodním šroubem. Vzápětí jsem zatoužil skočit za nimi, ale tak pošetilého skutku s koncem fatálním jsem se nedopustil!
Přeplněn pocity o marnosti nad marnost jsem odešel do kajuty otevřít si láhev Prazdroje v tehdejší báječné ceně 3,60 Kčs včetně láhve, jichž jsme vezli v lodní kantýně stovky kartonů. Bohužel kamsi zapadl otvírák a já, žádostivý zlatavého moku, strhl uzávěr o hranu skřínky poplachového hlásiče. Další události jsou mi záhadou, neboť ledva jsem o prožluklou bednu zavadil, zhasla světla, utichl štěkot dieselgenerátorů ve strojovně, zakvílely plnící turbiny hlavního motoru, který se jakoby s odporem otřásl a zastavil. Zamžourala světla nouzová a nastalo hrozivé ticho, na plující lodi obávaný stav, zvaný black-out, kdy kolos se nadále stává hříčkou vln, větru a proudů.
Mazal jsem pomoci obnovit chod strojovny a na bolestínské přemítání, cože asi slavného by nastalo, pokud by k neblahému srpnovému zásahu nedošlo, nebyl zrovna správný čas. Jistěže, došlo jen k pouhé shodě náhod, ale já v tu chvíli věřil na znamení vyšší a došlo mi, jak často bývá člověk vedle, ač pevně přesvědčen o své výlučné pravdě! A všechno je, bylo a bude úplně jinak! Že máme doma Rusáky, Bilaky a Husáky - což se zboří proto svět, který má svých problémů ohromný ranec? Války, bída, nemoci, nevzdělanost a tmářství, rvačky velmocí o sféry vlivu a surovinové zdroje, živelné i lidmi způsobené pohromy, hladomory, samý svrab a neštovice! Koho zajímá pohyb vojsk, zvítězivších nad prázdnou budovou muzea?
Poté, co v mašině všechno správně vrčelo, štěkalo a dusalo, dolezl jsem zpět na kajutu, zpocený a unavený, abych dorazil vyčpělé pivo. Z rádia, naladěného na Lourenco Marques, dnešní Maputo, se ozvaly krásné a čisté tóny české mše vánoční, Hej mistře, vstaň bystře, od Jana Jakuba Ryby. Bylo to, řečeno slovy básníka, "jak po srdci by smyčcem dlouze táh!"
Podivné náhody tak přispěly k prozření, že moje země nadále žije a bude žít navzdory lekci, jíž se jí dostalo, zůstávají hodnoty a k čertu s pitomými spisy, tím česká literatura sebemenší ztrátu neutrpí, ač mnozí říkají, že četli již mnohem horší věci!
Na mojí tvorbě si pochutnal alespoň mořský plankton v oné zatracované době bipolárního světa, kdy vlály nad světovými oceány červenobílé vlajky s modrým klínem! Tehdy jsme věřili, že bude líp a ani náhodou nikomu na mysl nepřišlo, že jednou vlát přestanou, že zanikne Československo, že na domácích polích neporoste leckde pšenice, ale lebeda, že vyhasnou pece oceláren a zastaví se kola továren, zlikvidovaných namísto modernizace, že spousta odborníků bude bez práce či skončí jako hlídači, nanejvýš jako "podnikatelé," ve skutečnosti stánkaři a kramáři, že chamtivá pazoura buržoustova schramstne všechno, co bylo doposud tvrdou prací vytvořeno a dál se sápe po všem, co lze ještě zpeněžit, vytěžit, vyždímat do koruny! Ano, obchody jsou plné, ale mnohé paničky nakupují jen očima, či na dluh! Zmizely miliardy, nedostává se milionů a nakonec nutno z lidí vydřít i poslední penízek! Kultura, zdraví, láska i myšlenky, vše je zboží, které si ohlídá pilně bdící oko buržoustovo. Ten Velký Brácha nechce mít potíže v budoucnu, proto musí důkladně vymýt mozky především mládeži, takže nejenom děti, ale i vysokoškoláci považují existenci Československa za historii vzdálenou, jako byla doba husitská, ba co horšího, o obou nic nevědí a dozvědí-li se cosi, dostane pravda na frak! Vždyť nad školními škamnami se zase míhají stíny páterů Koniášů a bděle krouží duch neblaze proslulého státního ministra Emanuela Moravce!
Proto teď třískám do tasterů počítače, neboť od filcového majetkového převratu se vskutku mnohé změnilo, bohužel často nikoliv k lepšímu! Potvora čas oponou trhnul s takovou vervou, že spadla včetně kulis, pod mnoha aktéry se otevřelo propadliště, ale vylezli v nových rolích a nápovědní budku obsadili výmluvní našeptávači, takže bez námitek byla zlikvidována Československá republika a slovanské státy atomizovány na jednotlivé kmeny, i pomocí bomb a potoků krve. Jsou zneuctíváni hrdinové a oslavováni zrádci a vrazi! Vše se stalo a dál děje za plného vědomí a s tichým souhlasem sice bodrého, avšak nesmírně naivního a tudíž grandiózně podvedeného lidu, neboť kdo mlčí, souhlasí.
Likvidace námořní flotily, kdysi druhé největší suchozemské na světě, byl pro novopečeného majitele kšeft zajisté výhodný, prodal jí vzápětí výhodně za třetinu ceny, ale dluhy za nejnovější lodě ponechal státu. Co řeknou námořníci se pro jistotu neptal; ostatně hrobaři Československa se také nikoho neptali a vytvořili dva jakési téměř balkánské útvary, státeček a štáteček, po nichž dál už ani pes neštěkne, ačkoliv se aktéři předhánějí ve zviditelňování a strkají nosy nejen do cizích záležitostí, ale hrabou se, ubožáci, též do válčení za cizí nemravné a dobyvačné zájmy!
Byl promrhán majetek prý za čtyři tisíce miliard; proti tomu jeví se hodnota zaoceánské flotily jako pouhá kapička v lijáku. Nicméně nás, československé námořníky, stálo její vybudování mnoho potu, sil i citového strádání při odloučení od svých blízkých a to nelze mávnutím ruky pominout, měli bychom tedy křičet: Kdo za to může? Mnozí kolegové již nejsou mezi námi, na náročnou práci zdravotně doplatili četní příslušníci strojních posádek, kteří pracovali v podmínkách, jaké si suchozemská krysa sotva představí: teplota pracoviště až pětapadesát stupňů, hluk přes sto decibelů, vibrace a houpání lodi, jež při plavbě v bouři přerůstá v boží dopuštění, výkyvy, které vyhodí člověka přes pelest postele či mrští o palubu, vdechování smrdutých výparů z olejů a mazutu, únava, stres, nevyspání, hrozba nákazy cizokrajnými chorobami, leckde též svévole přístavních orgánů a spousta dalších, těžko definovatelných trablů.
I palubáci si přišli na své a přece jsme měli lodě rádi a pečovali o ně lépe než o vlastní manželky. Byly nám domovem i dobrovolným vězením, měli jsme rádi moře, které ne vždy oplácelo naši lásku blankytnou pohodou a rozpustile skákajícími delfíny, měli jsme rádi dálky a vzdálené země, do nichž jsme přijížděli zadními vrátky obchodních přístavů, kde se naskýtá jinačí pohled než turistům, jedoucím taxíkem z letiště do nablýskaných hotelů! Obchodní přístavy mají daleko k veselým plážím a palmovým hájům, daleko k barovým stoličkám a prostřeným švédským stolům; v obchodních přístavech blednou barvy a ztrácejí lesk mámivá pozlátka, zde se vdechuje holá pravda o té či oné zemi, zde hlasitě řve její bída a nic, ani lákavé bedekry a svůdné reklamy cestovních kanceláří námořníka o jiné pravdě nepřesvědčí!
Měli jsme rádi ty přístavy, ač to leckde byly ubohé špinavé díry, měli jsme rádi i lidi v nich, ač se nezřídka jednalo o otrhaná individua, která však patřila k moři, lodím a tudíž k nám, vždyť bez jejichž pracovitých rukou by žádné zboží nebylo naloženo a nebyl by ani důvod vyplouvat na daleké plavby, vstříc novým přístavům, zážitkům a dobrodružstvím.
Zdaleka nejsem sám, kdo se nesmířil se ztrátou námořních lodí nebo s rozpadem Československa a už vůbec ne se současnou politikou Česka, jehož nynější název tak trpce připomíná hanlivé německé Tschechei, švajneraj.
Může se vůbec slušný člověk smířit s globalizací světa, v němž většina majetku patří hrstce soukromých majitelů, s humanitárním bombardováním, s preventivními válkami a podobnými ohavnostmi, které jsou v podstatě fašistické a stejně blbé, jako doba sama? Zajisté v minulosti nebylo mnoho věcí košer, nadělala se fůra hloupostí přímo děsných, čímž nemyslím jen nešťastná léta padesátá, která byla omylem vskutku tragickým!
Pro své názory jsem býval hodnocen jako přesvědčený nestraník, což ale nebránilo, abych měl jako důstojník zaoceánské plavby trvalou výjezdní doložku do všech států světa! Asi bývalo důležitější, jak člověk pracuje, než co si v soukromí myslí!
Stála-li tehdy řada věcí za starou belu, byl to i důsledek bipolárního světa a odvažuji se tvrdit, že s výjimkou neblahých let padesátých to zdaleka nebylo tak "chucpe" jako nyní. Chucpe je jevrejský výraz pro zhnusení, který v souvislosti s americko-naťáckou agresí proti Srbům připomněl jeden pan doktor z Ostravy, jehož si nesmírně vážím. Ten výraz užívali židovští spoluobčané i na konci první republiky, kdy rovněž došlo k trhnutí oponou, republika "druhá" nepřežila půlrok a ocitli jsme se pod ochranou osvícené německé kultury. "Hitler nám vezme jazyk, ale nechá nám majetky," říkali majetní! Ten čas jsem na rozdíl od mnohých s odřeným nosem přežil, ač naše rodina málem skončila v koncentráku.
Výraz chucpe si doba protektorátu plně zasloužila a žel, ta dnešní si o něj horlivě koleduje! Co jsem poznal ve světě a posléze spatřil i zde si lepší výraz nezasluhuje, přestože majetní soudí, že globalizace nám sice vezme jazyk, ale jim ponechá majetky!
Proto znovu zběsile třískám do klávesnice PC v rytmu utrápeného srdce, poskakujícího po náročném životě jako postřelená, pouze křídlovaná koroptev. Ačkoliv spisy nemohu vydat, ani opět utopit v moři!
Během třicetiletého cestování světem jsem viděl tolik nespravedlnosti a bídy, že by to vyvedlo z rytmu i srdce mastodonta. To zanechá v člověku stopy a dnešek je jen prohlubuje!
Píši, neboť jsem se přesvědčil, že četní čtenáři mají dosud zájmem o názory lidí, kteří zažili své a uvažují v širších souvislostech. Kdo nemá zájem, ať nechá být, možná má báječný plat či restituoval, nebo se mu něco za nehty zadřelo, možná nemá chuť stát na druhém břehu. Píši jako jiní do šuplíku, vlastně na kopírovatelné diskety a stane-li se, že nahnědlí šiřitelé současné "demokratůry" natolik nabudou vrchu, že za podobné psaní bude kalabuš, čili basa natvrdo, nepřestanu, ačkoliv pranic netoužím stát se mučedníkem.
Celý šuplík asi tajně zakopu a po létech, v klimatu příznivějším, možná objeví spisy dnešním mocipánům nemilé nějaká učená archeologická expedice.
O blbé době demokratůry a humanitůry nechť zůstane co nejvíc svědectví!
Autor: Gandalf Šedý
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |