Věra Klontza-Jaklová (1970 v Nymburku) je absolventka FF UK (obor prehistorie a archeologie) a po studiích pracovala v pražském Národním muzeu. V roce 1996 se provdala do Řecka a žije na Krétě, přičemž seznamuje řecké čtenáře s díly české literatury, zvláště s Karlem Čapkem (Bajky, 2004) a Bohumilem Hrabalem. Nevěnuje se pouze práci odborné a popularizační, ale v češtině vydala i dvě beletristické knihy, které je třeba zmínit, byť každou z jiných důvodů. Lyrický talent a sečtělost, včetně filozofické, přitom autorce nechybí, rovněž tak odvaha, s níž se hlásí k proskribované literární levici. Je však třeba umělecký jazyk a jím zprostředkované umělecké objevy rozvíjet, tříbit a krystalizovat, neboť jen dokonalý nástroj, tedy jazyk, a vhodný materiál, tedy osmyslněná realita, mohou vytvořit dílo v rukou umělcových.
Autorka vydala vloni v nymburském nakladatelství VEGA-L ("péčí Města Nymburka", 40 str., ilustrace Manos Tsagkarakis) knihu nazvanou POHÁDKY NA VŠEDNÍ DEN. Bohužel - a nepíši to rád - trpí až začátečnickými chybami literátů, vlastně jen adeptů literatury, a lze litovat, že se autorka neporadila se zkušenějším spisovatelem či stylistou, jenž by předem upozornil na elementární nedostatky českého epického textu, jež by bylo možné před publikováním odstranit. Lapsy především v rovině jazykově stylové, od gramatických ("tulák pustil vílí ruku", s. 29) či v podobě nevhodně volených slov a slovních spojení, nezáměrně komických, srov. "kůň mizel v propadlišti obzoru" (s. 6) nebo "totálně vytrojčený soukmenovec svolal kolegy" (s. 35, řeč je o motýlech!), přes pseudopoetické nesmysly a nemotivované alogismy typu "Vlkův radar pátrající po otevřené krajině zaznamenal na dálku blížícího se koně a odevzdal se (radar?, pozn. A. M.) nekontrolovatelné touze rozběhnout se mu naproti" (s. 7), až ke slovesné nadbytečnosti a slovosledné topornosti, kupř. "Byla jednou docela normální, celkem pěkná, akorát velká, jakž takž udržovaná, prostě taková, jakých je kolem nás spousta, louka" (s. 33). Kniha nabízí nespočet příkladů ke stylizačním cvičením ve školních hodinách českého jazyka, přičemž ona překvapivá jazyková neschopnost stylizovat český pohádkový příběh devalvuje etické hodnoty v textu ukryté i fantazijní potencialitu, prosvítající méně "zaumnými" kapitolami.
S podstatně větším zdarem se s poetickými úkoly vyrovnala ve sbírce RÁJ LABYRINTU (nakladatelství Orego, únor 2006), v níž upustila od verbalistní okázalosti (jako by podstatou literatury byl jazyk ukazující na sebe sama - ach, kolik předsudků ještě vygeneruje), a směřuje tak k lyrické prostotě, strohosti, přehlednosti, a především k větší společenské obsažnosti, důsažnosti i konkrétnosti, s níž portrétuje materialistický svět, jeho velebené třídní rozdíly, mytologizovanou Nicotu. I tento text sice ohrožuje banalita a popisnost, velká slova a nevyjasněný záměr, okázalé stýskání, ale nechybí vůle k pravdě, zdravý životní cit a smysl. Jde o intelektuální poezii apelativního a duchovně humanistického rozměru, kladoucí otázky lidské, sociální a národní identity ve zmateném a matoucím světě, sledující i "striptýz vašich duší" (s. 22), pointující strohou pravdu, že modlitba marna jest, když "Bůh umřel s lidským svědomím" (báseň Modlitba, tamtéž). Poezie plná otázek, v níž ožívají motivy řecké mytologie (poučenost na starořecké slovesné kultuře je v tomto punktu evidentní), a to společně s "ohlasy" děl J. A. Komenského, K. H. Máchy nebo i Františka Hrubína. Nejednou úspěšně je zvládnuta intertextualita, mezitextové navazovaní v podobě citace, motivické i stylové variace, ironické narážky, palinodie (srovnej báseň 1. máj 2001 nebo Epos o Gilgamešovi), naopak méně výrazný je autorčin lyrický subjekt v abstraktních výzvách, byť prozrazují vnitřní odhodlání nekolaborovat s vládnoucí mocí, nemocnější než kdy jindy. Místy zazní až aforistická zkratka ("Všichni tleskají / zavření v tichu vlastního chlívku" nebo "Do vláken hluboko v hrudním koši / ukládáme své poklady"), konkrétní a realistické, analytické vidění permanentně odosobněného, dehumanizovaného a válkami zvrásněného krizového stavu zvaného Současnost (krize sugerované jako cosi nutného a veleužitečného). Působivěji znějí i tóny "Mé vlasti", kupř. v básni Robinson "V cizí zemi jsi vždycky sám / Studená náruč / a plochy, které se snaží tě zformovat / do svých rozměrů" (s. 24), nebo apelativní, jsou-li zbaveny patosu, fráze a kýče rozvitých růží v nachovém svitu, opřeny o vůli demýtizovat svět reklamy a propagandy, které naše vědomí trvale deformují (Swing, s. 24-5). Jen na okraj - je mi sympatické, že autorka připomíná i "kobylku" Ivana Skály (nebo Miroslava Floriana?), která se setkává s Pegasem, přestože "to se dnes nenosí".
Doufejme, že Věra Klontza-Jaklová bude pokračovat v perspektivně se rýsující cestě obsažné metafory, příměru a podobenství, že si najde vlastní slovesný výraz, jenž nebude znásilňovat jazyk, a bude-li její poezie zápasem s jazykem, potom s jeho restauračními devalvovanými podobami, plevelnými a mlžnými, ale také s jazykovými kostlivci, hrůzy skrývajícími apologiemi násilí, které je prý základem "atlantické civilizace", dnešní civilizace smrti.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |