Srbský básník Srba Ignjatović se narodil v r. 1946 v Knjaževci. Vystudoval Filologickou fakultu v Bělehradě.
Vydal devět knih poezie: Kteří nemají duši, 1971, Desáté kolo, 1975, Sazárna, 1981, Reptil/poliptih, 1983, Ikonopisec ostrého srdce, 1989, Rašljar, 1989, Kejháme vstříc novému století, 1993, Barbaři na Pontu, 2000 a Kniha osudu, 2001.
Výbory z jeho poezie vyšly v makedonštině, italštině, rumunštině a srbštině. Vydal i čtrnáct knih kritik, esejí a studií. Je zastoupen v řadě domácích i zahraničních antologií poezie. Dále vydal knihy krátkých povídek Červ do hlavy, 1988, Když jsme byli Tito a jiné povídky, 1994 a drama Na jeviště vstupují tři králové dánští, 1997.
Obdržel řadu literárních cen, jako např. Izidora Sekulićová, Ljubiša Jocić, Milan Bogdanović, Zlaté klepadlo KPZ Bělehrad, Džbán Kosovské dívky; v Rumunsku mu byla udělena Velká cena Nikita Stanesku a Velká cena Ličijan Blaga a další.
SRBA IGNJATOVIĆ
Hle kniha za pádu andělů
Ani jedna kniha se mi nevrátila.
Cestují s doširoka zejícími vazbami:
Nejprve Poklad na Sierra Madre od Travena,
Potom Tajemství údolí slunečního záření.
Kolik času zbývá
Šance na návrat jsou stále mizivější:
A vidím jak čísi ruka
Cupuje posvěcený papír
A teď trhá stránku po stránce.
Ani nejpevnější vazba knihu nezachrání,
Hle kniha za pádu andělů.
Příchod do města
Na světě bylo již v roce 1800
66 měst s více než sto tisíci obyvatel
Vejde a nevyjde.
Kdo přišel?
Čelo, loket, lýtko,
Stehenní kost.
Kdo vyrostl?
Ten co zmizel?
Nebo ten co
Nic nedostal a nic neztratil.
Vcházím do města.
Člověk spolehlivý leda v myšlenkách
Noc se rozvila do otevřených oken,
Noc se rozlila do zavřených očí.
Milovala stín vymyšlený
K obrazu a možnosti boží.
K čemu si brát temné masky
Kostýmy stažené švem ke švu?
K čemu intelekt, námaha tužky
K čemu člověk spolehlivý leda v myšlenkách?
Ta co milovala vymyšlený stín
Naučí se trefit prstem do prstenu.
Vytuší melodii smutných bazarů.
Až procitne nastane pozdní podzim.
Milenec v pouzdře
Do soumračné ulice s alejí
Vstupuje žena malé postavy
Kabelku přes rameno, v ruce tranzistor
Prostor zabraly řízné zvukové vlny.
Tranzistor, její milenec v pouzdře,
Černý a hranatý, plný těžkého tuku
Zaplní štěstím čtverec podkroví
Břicho a jícen osvobodí do hladu
Který se probouzí se soumrakem.
Bzučí zvuková vlna a vybitý
Den jako baterie,
Prostřelený stromořadím.
Bengálský oheň
Smete mne z prahu
Rozloží na stůl.
A už nejsem nic.
Oči - egyptský smalt.
V podpaží rostou krystaly soli
Za stěnou plane bengálský oheň.
Pársové a Dardové kamenují viníka
Hladkou, ztrnulou sochu.
Totéž místo
Bledá země kolem dokola.
Zkamenělá tečka - pták.
A oči navrch hlavy.
Stín klesá na pole.
Ruko čím dál vzdálenější, něžná paže
Lesy se tváří
Nekonečné dny nad korunami
Stíny na celý život.
A bez ustání tentýž bod
Noří se do těla.
Casanova
Myslím právě teď na Casanovu
Znamenitý hyperrealista
Šikovně skáče z letadla, do letadla
Čeká ho pracovní oběd, tiskovka,
Povinnost nadevše nudná - psát paměti.
Zabíjet čas nebo ne?
Datum na rubu
Jistý člověk skloní bolavé oči.
Dlouhý a hluboký byl pád.
Zastavil se až na dně
Zeměpisné mapy.
Tak začala slavná dovolená.
Ptáci jsou stejní, motýli jakbysmet.
Na dopis musíš nalepit známku.
Vyfotil se vedle pomníku
(na rubu zůstane datum!)
Už zbývá jen si zvyknout
Najít pokoj a ubytovat se.
A pak - už nikam.
(Postavit kufr do kouta věčnosti.)
Dusot
Nechci aby stůl vrzal.
Počítej do dvou set!
Šperkovnicí mudrců
Zpod napudrovaných paruk
Nese se dusot.
To sloni natahují choboty
A kývají do taktu.
Stokoruny mizí pod lokty.
Všechno se děje potají.
Na pultech hynou trhovci.
Hosté spí ve výloze.
Noční chodec venčí mopslíka
V melancholické ulici. Dole hučí řeka.
Nahoře se sladce
Dřímá pod pultem.
Šéf Cheops
Mám na starosti stavbu labyrintů.
Můj šéf, Cheops, směje se i ve snu.
Odháním mu drzé vosy světla
I jemné ruce jež nás chtějí utěšovat.
Miluji objemnou tmu svých chodeb
Více než světlo dne, špinavě zelené.
Není bolesti mimo mne.
Jako stonožka jsem podloubím sám sobě.
Přeložili MARCELA KOUTSKÁ a KAREL SÝS
MARIE VESELÁ
Brevíř
(básně pro maminku)
Když jsi zpívala
bála ses
vzlétnout výš
tak moc
učili tě pokoře
a přesto
když vzlétla jsi
ztichli i ptáčkové
v lípě na dvoře
---
Tvé ruce
tvé malé ruce
byly hnízdečkem
pro pár vlaštovek
co do síňky
zabloudily
v dávném létě
za rozbřesku
Mé srdce
je zvonička
posvátného
stesku -
kde jen
ukrýt se
za hromu
a blesku
Stráž nad Nežárkou
(božské Emě)
Zasněžený les
i v krajkách
rákosí
spí teď
vodní zřídla
jen osaměle
tlesknou
bílá křídla
jako dumka
nad plání
se vznesla...
Kde je paní?
V zátočině
zapomněla
vesla
V ateliéru
Bůhví
kde sní
tvá hlava dívky
s proudem vlasů
Taje sníh a voda běží
horem dolem
A ona?
Dlouze s přivřenými
víčky dýchá jaro
jaro s fialkami
jaro s pučícími klíčky
jaro co už přešlo víc
než třicetkráte
kolem
Ona může -
je už navždy
paní
svého
času
Únor
Dívám se na tvou ruku
jak a kam
vede čára osudu
dívám se
ale čísti nebudu
Všechno co drahé mi
zpívá dnes v podzemí
ta obrovská síla
co ukrytá byla
čeká už
dlouho v zázemí
To hučí prameny
zbaveny pout
teplý vítr
začal dout -
kdo řece vezme sílu
valit kameny?
Cesta za sluncem
je široká,
jen nadechnout se
zhluboka
a nepoddat se osudu
Poledne u Svratky
Sedávají básníci
u tvých břehů
a nenápadně
vykrádají ledňáčkům
tajemství
jejich krásy.
Poledne
V azuru probělává
tichá nov
slunce s vrbou
pohrává si
a kousky jantaru
dolů kanou
beze slov
Toť chvíle
pro mlčící zlatokopy
hledání echa
hledání tajných žil
i otázek
Ten čas tehdy
žil tu
nebo jenom byl?
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |