Samé překvapení: denně se víc a víc přesvědčujeme, jak lidé, kteří před léty prokázali důvěru antisocialistickým demagogům, dnes v sobě nosí v stále výraznější nedůvěru k politice, vládě, společenskému řádu... Člověk ovšem stále věří, že je možná nějaká vláda nebo politické uspořádání, které by nastolilo spořádané poměry. A čím silněji lidé spoléhají na nějaký zvrat, tím radikálněji si stěžují na bezútěšné poměry, na neradostné úkazy a vůbec na tu celou lumpárnu. Ulice říká, že režim je zkorumpovaný, prodaný, zpátečnický a prostě zlý. Nejznepokojenější část si stýská, že katastrofa je za dveřmi a vůbec že nastává konec světa. Komunisté však tvrdí: není vše ztraceno, situaci lze vyřešit, jen musíme ze sebe odehnat otupělost. Věřme v hodnotu socialismu a komunismu, v hodnotu čistých mezilidských vztahů. Každá činnost, dokonce i sama politika, kultura, věda, může - a měla by pořád - být společensky užitečná. Společenská zásluha literáta a vědce je dobře psát: psát o životě; vymanit se ze zajetí oficiálních hesel a požadavků; brát na vědomí, že nikoli oficiální granty, ale starost o současného a budoucího člověka je přece jen to nejhlavnější; a proto usilováním o lepší sociální a světovou formaci zkvalitnit život všech. Již od pradávna platí pravda, že posláním vědce a umělce je zbavovat lidí zážitku i pocitu znechucení, rozladění, omrzelosti, osamocení, usilovat o jejich udržení ve stavu přátelskosti a úcty, morálky a optimismu. Neboť lživé fráze, demagogie, znehodnocování všeho dobrého, co národ vykonal, to vše člověka ponižuje a drží v duchovním otroctví.
Úvahy na toto téma se vnucují člověku, přečte-li aspoň pár publikací, které se na pokyn a s podporou zpátečnických elit v poslední době dostávají na knižní trh. Mám v této chvíli na mysli pětisvazkový sborník statí pracovníků AV ČR, jenž byl vydán pod titulem Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu. Mezi pikantnosti, kterými se vyznačuje v hojné míře, patří třeba fakt, že manažerem tohoto zkaženého díla byl někdejší profesor dějin KSČ na Filozoficko-historické fakultě UK v Praze PhDr. Zdeněk Kárník, DrSc. Pádný to důkaz, že ani profesor se nemusí nerozvinout v nádherný květ učenosti.
Během četby grantem podpořeného výplodu konjunkturálních učenců (a podobně je tomu i s četnými jinými knihami) se čtenář nedopracuje vskutku věcného a nestranného výkladu historických skutečností (pozitivních či negativních), z kterého by se mohlo rozmnožit jeho poznání. Naopak, zabloudí v chaosu paradigmat pozitivistického, eklektického, iracionálního a intuitivistického profilu. Trýzní ho fůra ideově falešně interpretovaných motivů lidských dějů, a marně by hledal odpověď na otázku, čím byly nebo jsou tyto motivy vyvolávány. Nedočte se téměř nic o akcích lidových mas, o jejich existenčních poměrech, ba ani o proměnách těchto poměrů. Postupně je iritován mixáží faktů se smyšlenkami, pravd s polopravdami, ba i lžemi, ztrácí se mu smysl uváděných informací, neboť jsou zhusta načrtnuty diskontinuitně, popleteně - bez poukazu na jejich příčinné vzájemné vztahy. Je to podivný obrázek myšlenkového harampádí, jehož posláním je vsugerovat čtenáři přesvědčení, že socialismus byl historickým omylem a že normálním a přirozeným systémem je pouze kapitalismus. Což má znamenat, že kapitalismus je na věčné časy; že nepodléhá účinkům obecných zákonů přírody. Sranda: kapitalismus se mohl zrodit, ale umřít nemůže! Ve světě je vše přechodné, výjimku tvoří pouze kapitalismus. To je věda, což? To netvrdí ani mnohá západní prokapitalistická vědecké "esa", naopak usilovně přemýšlejí o způsobech oddálení jeho konce. Ze sborníku navíc plyne, že kapitalismus má ve všem pravdu - tedy i ve lži? Co naplat: tma se rozprostře ve vědě, v níž jsou padouši na výsluní. Poněkud nás může upokojit snad jen to, že hlouposti vědců každé epochy mají pro vědu dalších epoch stejnou cenu jako její moudrosti.
Na stránkách sborníku se rozjímá o "demokracii", ale zcela jistě by se jeho tvůrci dostali do rozpaků, kdyby měli odpovědět na otázku, co bylo za posledních patnáct let uděláno zřetelně demokratického. Stejně jako kdysi osvícenému Karlovi Čapkovi, ani přemýšlivému současníkovi se nemůže rýmovat zbídačování s tak zuřivě akcentovaným demokratickým vědomím. A co se týká vědců? I na to by se našla odpověď u moudrého Čapka: Hluboce v nich zakořenila snaha posluhovat mocným a podporovat jejich lži. Mluví o demokracii, avšak ve shodě se zájmy antidemokratů. Převařují a přichucují režimní polévky, posluhují konzervativcům a nedbají na budoucnost. A tak česká věda duševně odumírá. Domněnky jí nepomohou, a opakování optimistických prokapitalistických báchorek má stejný účinek jako rituální indiánský tanec přivolávající déšť. Dnes se již nejedná pouze o svobodu myšlení, ale o myšlení samo; temno v české vědě a kultuře nevzniká z nevzdělanosti, nýbrž z intelektuálního a morálního rozkladu.
Autor: Ivan Hlivka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |