Řeknu vám, že takové dobrodružství jsem jako zahrádkář ještě nezažil. Hlavní postavou té hry na utíkanou a schovávanou se stala bachyně, ale nejen ona, ale celé stádo divokých prasat, možná i několik stád, my v Brné nad Labem jsme to nedokázali za těch několik let soužití s prasaty vůbec spočítat. K té bachyni se ještě vrátím, ta sama je součástí velkého kolektivu těch divočáků.
Jak je možné, že se tak přemnožili? Ještě před takovými padesáti lety bylo vzácností jedince černé zvěře vidět, natož ulovit. Našinec by si dokonce mohl postesknout nebo se i naštvat, že se těm divokým zvířatům začalo dařit v té zprasené ekonomice a taky kultuře a to je přilákalo sem odněkud ze severu či východu k nám do zaslíbené země.
A tak se dostali až do Brné. Nezkrocená zvířata vzala zahrádky a zahrady útokem. Když to vezmu zpátky deset let, již jsme si jich my, zahrádkáři a obyvatelé, užili opravdu hodně. Zatímco kdejaký lump, co se mu šláplo na kuří oko, vydoloval na vládě nebo alespoň na protivníkovi milionek, my jsme stačili jen zaplakat nad spasením úrody a kvalitním přerytím zeminy lačnými a dlouhými kančími rypáky statných zvířat.Tak jsme přišli o mnoho výpěstků v záhonech. A že jich je v naší zahrádkářské kolonii i kolem obytných domů!
Lidoví myslivci si dokázali udržet v lesích pořádek, ale knížecí restituent se na regulaci divočáků rajcnkvajc vyflákl. A což teprve samospráva vedená v těch posledních letech stranou ODS. Nejprve radní doporučovali, abychom si postavili kolem zahrad nedobytné ploty. Ale kde je vzít? Ty drátěné jsou pro drobné pěstitele nejlevnější. Prostě nepatříme mezi uličníky, jako někdo, a tak si díry v plotech ucpáváme vším možným - od trubek a prkýnek až po vyhozené staré nádobí. A přitom žádný protikančí zákon, natož zákonná dotace, za ty prrasečinky. Na lidi se správci prostě vykašlali!
Ale my jsme si přece jen troufli protestovat a žádat.! Na jedné veřejné předvolební schůzi, když právě skončilo v úředních koších několik odvolání se k vrchnosti, občané vše co je pálilo tvrdě zkritizovali. Tak tvrdě, že jeden z přítomných vybafl na pana starostu.: "Už toho máme dost! Příště už vás nebudeme volit!. Myslíte jen na kamarádíčky a ne na nás občany! " Tak se přece jen něco v hlavách radních pohnulo - a na čas se podařilo jedno stádo nějak zregulovat, tedy ulovit. Jenže to dlouho netrvalo, a už tady byli kanci znova, asi zatoužili se na českém hospodářství ještě lépe přiživit. A zase jen drobní hospodáři dostali od kanců na frak.
Uplynula opět řada měsíců. Až jednou se pan starosta, který fandil spíše divočákům než lidem, probudil ze sna o bohatství a povýšenosti jedněch nad druhými.
Na místním hřišti se pravidelně hrály mistráky okresního přeboru v kopané, což neušlo pozornosti vůdčím vepřům, jimž byla domestikace v poctivého českého vepříka ukradená. Prostě nejmocnější kňour, vybavený mohutnými kly, se poradil s bachyní, tou, o níž skončím celé vyprávění, jež právě odchovala šest pruhovaných hladových selátek, a rozhodli, že polem neoraným je pro ně právě hřiště místních kopáčů ze Sokola. Jako z udělání se pěkně vybarvená selátka začala podobat dresům skotského Celtic Glasgow, asi taky proto, že ve Skotsku se prý zvířata nehájí jak se patří před honci a lovci, což ochránci zvířat nelibě nesou.
A tak se stalo, že od anglických kňourů došla mailová zpráva cestou inteligentních divočáckých mozků, že je třeba vyhlásit sebevražedné akce proti loveckému teroru! V Čechách to odneslo právě hřiště místního Sokola.
Nebudu popisovat, co ti čeští kanci s hřištěm spáchali, což si může jistě každý domyslet. Prostě správce hřiště a kapitán spráskl ruce nad tou spouští! Hřiště bylo pěkně rozoráno právě uprostřed velkého vápna, což znamená, že jedno mužstvo by bylo při mistráku těžce poškozeno, a navíc rozhodčí by mohl terén těžko uznat způsobilým ke hře.
A tak celá historie, po mnoha peripetiích s ploty, hlávkami zelí, tulipány a podobnými pochoutkami pro divoké vepře dospělo až do finále, což sice není zrovna nějaký americký happyend, ale hrdinou se stal sám vypravěč příběhu - tedy moje osoba. Stojím takhle na okraji naší parcely, když slyším volat souseda, že jsou tady divočáci a tak se hrnu na místo začínajícího divadelního představení statné bachyně a jednoho mláděte, ale již pěkně naducaného. Řeknu vám, ta bachyně mi připadala spíše nesympatická, nejen podle jména z přírodopisného atlasu, ale jako skutečná divoká svině, jak se zpívá v Lysé nad Labem: Upšouk se (v originále výstižněji), chramstla ho svině! Co udělám? Musím se zachovat hrdinněji než ten švec u Lysé. I zařval jsem jako lev, ještě pronikavěji než legendární televizní Bohouš - Hauhauhau. Milá bachyně ani nekvikla, udělala čelem doprava, tam narazila do sousedova nedávno opraveného dřevěného plotu, odrazila se čelem vzad a uprchla do připravené díry v plotě dalšího souseda, kde zmizela i se svým vzrostlým mládětem. Co se mi osobně stalo? Nepadl jsem "lysácky" dolů. Hrdinně jsem ztuhl. Stál jsem totiž za vrátky své zahrádky, bezpečně chráněn před tím mocným a hrůzostrašným rypákem.
Teď jen všichni čekáme, kdy nás opět navštíví, aby dokázali, kdo je v Brné pánem!
Autor: Zdeněk Košek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |