Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš,
radí biblický Kazatel všem křesťanům. Starosta moravského Vsetína je sice křesťanský demokrat, člen lidové strany, Kazatelovu radu si ale nevzal k srdci. Po vodě nepustil vsetínský chleba, ale zdejší Romy, a to tak, aby byli co nejdál. Některé umístil na zimu do plechových kontejnerů (v USA slouží jako vězení), jiné do příbytků, které na obrazovce vypadaly spíš jako chlívky. Doprovodil je tam větou, že »vřed je třeba vyříznout«. Tento výrok jej pasoval sice na sociálního ranhojiče, vzápětí se však sám zkorigoval, řekl něco jako »tak jsem to nemyslel« nebo »myslel jsem to jinak«. Předseda jeho strany pak původní výrok uvedl na pravou míru tvrzením, že to, co pan starosta řekl a udělal, je »mimo program strany«.
Líp to snad opravdu vyřešit nešlo. Táž strana pak rtoma své místopředsedkyně pro jistotu dodala, že co pan starosta udělal, udělat měl, jen o tom měl mluvit jinak. Vlk ani nezavrčel.
7. listopadu moderátorka pořadu v Českém rozhlase Praha 2 podnikla kratičkou výpravu do tímto datem vymezené historie a v pořadu Dobré jitro vysvětlila, co byla a jaká byla Velká říjnová revoluce: Jednak nebyla říjnová, protože k ní došlo v listopadu (rozdíl v kalendářích rozumně ponechala stranou), dále nebyla velká, protože ji provedla stovka opilých námořníků, a nebyla vlastně ani socialistická, protože ji financoval kapitál!
Starou školní poučku, že věta je myšlenka slovy vyjádřená, Ludwig Wittgenstein vybavil větší logikou, když napsal, že »myšlenka je smysluplná věta«. Není-li věta smysluplná, nejde o myšlenku.
První páně starostova věta je smysluplná až běda, ta následující však v podstatě tvrdí, že »co jsem řekl, to jsem nemyslel tak, jak jsem to řekl«. Neboli »měla-li se má myšlenka shodovat s mou větou, pak má věta měla být jiná«. Nebo že by »má věta byla v pořádku, ale já jsem si měl něco jiného myslet«? Porucha vztahu mezi jazykem a myšlením je vážná věc a pan předseda páně starostovy strany moc dobře udělal, že ji umístil mimo program své strany. Paní místopředsedkyně se naopak řídila dalším Wittgensteinovým tvrzením, a sice že z výroku samotného »nelze poznat, zda je pravdivý či nepravdivý«. Abychom to zjistili, museli bychom si jej »srovnat se skutečností«. Jenže kde skutečnost objevit? Pan starosta svou první větou sice mluvil o Romech, vypovídal však o sobě, stal se realitou nabídnutou k posouzení, a pan předseda a paní místopředsedkyně sice mluvili o panu starostovi, vypovídali však o své straně.
Obdobně spisovatel vypráví o skutečnosti, ale čtenář, který si jeho text přečetl, už může vyprávět jen o skutečnosti textu. Totožnost obou skutečností může být velká, malá, ale také žádná. Kdyby paní rozhlasová moderátorka předložila svou historickou tezi doma dětem, kamarádům na chodbě v rozhlase, nebo s ní vystoupila v rozhlasové diskusi, ve které by bylo možno očekávat postoj odlišný (sporný výrok je přijatelný jen tehdy, stane-li se předmětem sporu), mohli bychom jí být za něj vděčni, protože je v podstatě humorný a je-li předložen jako postoj vážně míněný, může si vysloužit nanejvýš útrpný úsměv.
Paní moderátorka se však moderováním pořadu státoprávní instituce, jakou je rozhlas, stala moderátorkou státoprávní. Její výrok je výrokem státoprávního rozhlasu, ten však, přijme-li její listopadový výrok za svůj, přestává být státoprávní, nezastupuje už všechny občany vůči všem občanům. Skutečnost výroku paní moderátorky se stává skutečností Rozhlasu. Výrok pana starosty místopředseda jeho strany vysunul »mimo program strany«. Že by však Český rozhlas vysunul »mimo program« výroky paní moderátorky, nelze dost dobře čekat. Aspoň by však měl vzít na vědomí, že každým takovým výrokem se stává míň a míň státoprávním.
Autor: Zdeněk Frýbort
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |