(27. 5. 1883 - 2.11. 1956)
Je to již 50 let, kdy zemřel na přednáškovém turné v univerzitním městě Jeně v NDR vynikající estetik, kritik, filosof a psycholog kultury Emil Utitz. Byl jeden z nejvýznamnějších představitelů německy píšících vědců žijících v českém prostředí. Právě prostřednictvím vzpomínky na Utitzovo dílo, na kulturně-společenský význam jeho osobnosti, se dostáváme k jedné skutečnosti, kterou i v odstupu mnoha let nemůžeme pokládat v českých, či pražských poměrech za marginální. Je to otázka jinonárodního vědomí, jeho možného potírání, také i ignorování, či v ideálních případech uvědomování a respektování. Právě toto téma se hlavně v současné Praze stává velmi aktuálním.
Pražská meziválečná atmosféra přála kulturním průnikům, a tak se prvek český, německý, židovský spojily, aby se projevily v tak vynikajících osobnostech jako Franz Kafka, Max Brod, Egon Erwin Kisch, Franz Werfel a v neposlední řadě Emil Utitz. Avšak přes výjimečné postavení, kterému se německé menšině dostávalo (jako příklad můžeme uvést dva deníky vycházející v Praze, dvě divadla, školy, nakladatelství a pod.) se cítili pražští němečtí židé ve zvláštním situaci. Mnohem později, na konci své životní dráhy, když vzpomínal na společné mládí s bratry Kischovým, citoval Utitz slova E. E. Kische: "Často jsem tuto enklávu (myšleno německé židy v Praze) srovnával s osamělým ostrovem, který se horlivě snaží o spojení s celým světem, nejméně ovšem s devadesáti pěti procenty Čechů žijících v témže městě."
Právě prostřednictvím tohoto citátu blíže pochopíme postavení německo-židovského intelektuála v pražském prostředí, jeho nezakořeněnost, a tak také můžeme blíže pochopit životní osudy a vědecký odkaz Emila Utitze. Je zajímavé, že jak Kisch, tak Utitz proti tomu pocitu bojovali podobně, byla to jejich velká společenská aktivita. Utitz se celoživotně věnoval budování přátelských vztahů, organizování vědeckých konferencí, vytváření výjimečného společenského a vědeckého klimatu všude tam, kde působil.
Univerzitní studia zahájil v Mnichově, brzy se však vrátil do Prahy, kde začal studovat u Antona Martyho a jeho prostřednictvím přijal brentanovské filozoficko-estetické východisko - přesvědčení, že pravá metoda filozofie není jiná než metoda přírodních věd. V roce 1905 se osobně s Brentanem seznámil a celý život se řídil jeho příkladem "ověřit filozofii vlastním bytím ".
Rodinné poměry dovolily Utitzovi po doktorátu, který složil na německé univerzitě v Praze, hodně cestovat a volně studovat. V roce 1911 se habilitoval v Rostocku. Léta jeho působení na roztocké univerzitě byla velmi plodná, a to jak po stránce odborné práce, tak i společenského života. Scházeli se u něj Albert Einstein, Albert Schweitzer, estetik Max Dessoir, architekt Walter Gropius, malíř Max Slevogt a řada dalších. Vzniklo zde také jeho stěžejní dílo Grundlegung der allgemeinen Kunstwissenschaft (Základy obecné vědy o umění, 1920 ), jež představuje Utitzovu realistickou a racionalistickou orientaci. Jeho přístup je zásadně antipsychologický. Věda o umění v jeho pojetí se v prvé řadě zabývá tvorbou a ne umělcem, umění není hra jako u Schillera, ani není mimetické jako u Aristotela, nevyvěrá z podvědomí jako u Freuda, není patologické. U umění je podle něj nejzásadnější prožitek, který je do jisté míry objektivně podmíněn. Důležité jsou i mimoestetické hodnoty, umění je historicky podmíněno, nelze v souvislosti s ním hovořit o pokroku. Právě touto prací se zasloužil o konstituování nové disciplíny "Obecné vědy o umění", která již svou podstatou konvenovala jeho přesvědčení o nutnosti konkrétního spojení estetických východisek i závěrů s jedinečným uměleckým materiálem.
Od roku 1924 přednášel Utitz na univerzitě v Halle a zůstal zde až do osudného roku 1933. Své přátele rozšířil ještě o okruh kolem Bauhausu, jako Hannes Mayer, Vasil Kandinský, Paul Klee. V roce 1932 vydává Geschichte der Ästhetik (Dějiny estetiky), kde preferuje především myšlenku, estetický koncept, a ne osobnost, která ji deklaruje. Celek je čtenáři předkládán jako přehled problémů a otázek, na něž Utitz odpovídá zaštítěn předchůdci. V závěru studie si je vědom její fragmentálnosti, neúplnosti, a zdůvodňuje tento svůj přístup slovy: "Ohlédneme-li se zpět, jsme sklíčeni množstvím toho, o čem jsme se zde nemohli zmínit. A víme též příliš dobře, jak chudé a skicovité jsou obrazy, které jsme směli rozvinout. Přesto bych si nechtěl stěžovat jen na nedostatek místa. Jsme-li nuceni k sevřenosti, má to též velice blahodárné přednosti. Uměleckým výstavám, které mají k dispozici velké nástěnné plochy, hrozí snadno nebezpečí, že utrpí újmu na kvalitě. Aby se zaplnily stěny, přijímají se díla, která nemají vysokou hodnotu. Menší výstavy mohou přísněji třídit. A trpí-li pak autoři výstavy mukami volby, tato trýzeň je ospravedlněna, když volbou projdou pouze znamenité opravdu významné věci. To bylo na této práci vděčné a lákavé."
Plodné období přerušil nástup fašismu v roce 1933. Ještě téhož roku vydává Mensch und Kultur (Člověk a kultura), tedy v době, kdy je opravdová kultura všemožně pošlapávána. Tato kniha je psána až pateticky, s jazykovou vytříbeností, na rozdíl od většiny jeho děl, která jsou z jazykového hlediska spíše umírněná, tak, aby pregnantně vyzněla předkládána myšlenka.
Rozsah Utitzova estetického zájmu je téměř bezbřehý. Na počátku 20. let to byly například eseje poukazující především na šíři významů, zaměření "estetického díla", které má své různé úkoly (sexuální, intelektuální, politické, morální a podobně). Pro pochopení díla je potřeba se v těchto úkolech orientovat.
Přes nabídky světových univerzit se z univerzity v Halle, z níž je vykázán vzhledem ke svému židovskému původu, vrací na pražskou německou univerzitu. Do Prahy přichází jako renomovaný estetik, jeden z mnoha emigrantů hitlerovského Německa. Praha poloviny 30. let je intelektuálním centrem Evropy. K ruské emigrantské komunitě přibyla komunita německá. Utitz se především přátelí s Thomasem Mannem, Th. Heinem a zvláště s rakouským malířem Oskarem Kokoschkou. V napjaté době cítí nutnost politické, občanské angažovanosti. Mezi "pátečníky " jej přivádí filozof J. B. Kozák. Přátelí se s Emilem Fillou, kterému napsal předmluvu k jeho teoretickým statím, jež vycházejí německy: Kunst und Wirklichkeit (Umění a skutečnost, pravdivost). K dalším přátelům patří malíř W. Nowak, ale i filozofové Ladislav Rieger a Jan Patočka. Úzké přátelství jej pojilo s vrstevníkem Bohumilem Markalousem.
Emil Utitz jako estetik, historik estetiky, umělecký kritik, publicista, vysokoškolský pedagog, profesor pražské německé univerzity a dalších univerzit, patřil k těm několika estetikům, jejichž význam přesáhl hranice naší kulturní oblasti, a to nejen tím, že publikoval německy. Přestože působil na různých univerzitách, ve světě byl vždy spojen s českým prostředím. V počátcích jeho odborné práce jej bezesporu ovlivnili Franz Brentano a Wilhelm Wundt. V Praze byl pevně svázán s Pražským lingvistickým kroužkem. S tím je také spojen jeho zájem o estetiku jazyka. Stal se na krátkou dobu oporou řady emigrantů, kteří přes Československo prchali dál, aby unikli rozrůstajícímu se fašismu. Po obsazení Čech a Moravy již nestihl využít nabídku profesorského místa v Oxfordu. V roce 1942 je deportován do Terezína. Z těchto strastiplných let podal svědectví v knize, která vyšla v roce 1947 s názvem Psychologie života v terezínském koncentračním táboře.
Po válce zůstal přes možnosti, které se mu nabízely, v Praze, kde působil ve Filozofickém ústavu ČSAV. Vytvořil kolem sebe okruh soukromých studentů, mezi které patřili Jaroslav Volek, Luděk Novák či Dušan Šindelář. Měl v plánu přijmout profesorské místo v Rostocku v NDR, avšak náhlá smrt zmařila jeho vždy odvážné plány.
Utitz vyšel z pražské brentanovské školy empirické psychologie a tato východiska aplikoval do oblasti estetiky smyslů. Psychologii však vždy chápal jako prostředek, jako metodu, která pomáhá odpovědět na otázky estetiky. Utitz odsuzoval teorii vcítění, a tedy nutně musel odlišit estetiku od teorie umění. Estetika je pro něj disciplína filozofická a představuje jisté završení speciálních výzkumů, hledání obecných zákonitostí, a to jak z hlediska estetického tvoření, tak také vnímání. Estetika přesahuje vědu o umění právě v tom, že se zabývá estetickými jevy mimo umění, ve světě mimouměleckého estetična. V rozvíjení tohoto konceptu pokračoval Jaroslav Volek. Význam Emila Utitze, a to v mezinárodním měřítku, je patrný z řady odkazů, které se objevují ve významné světové literatuře. S hodnocením jeho přístupů a řešení se setkáváme v různých souvislostech. Tak například Morpurgo-Tagliabue upozorňuje na jeho "valorizaci expresivního směru umění".Za podnětné považuje stejný autor Utitzovo překonání dualistického pojetí obsahu a formy prostřednictvím pojmu kultury. O Utitzově systému se vyslovuje Jaroslav Volek jako o "racionálním syntetismu."
Utitz je tedy stále inspirativní, možná by si zasloužil i v současnosti větší pozornost. Toto konstatování se však netýká jen jeho, ale řady dalších významných osobností filozofického či estetického myšlení v našem prostředí, a to v ani ne tak časově vzdálených historických etapách.
Autor: Věra Beranová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |