HORKOU JEHLOU V KUPCE SENA se hledá dost špatně a jest to činnost poněkud nebezpečná, je-li seno dostatečně proschlé. Hledat jehlu v kupě sena je také prekérní, asi jako postavení poezie, dokonce poetické prvotiny. Ještěže není šitá horkou jehlou, aby se udělalo rčením zadost. Sbírka onoho prekérního názvu shrnuje verše z let 1998-2005 a její autorkou je Teodora Žurková (1980 v Praze), absolventka VOŠ Jabok prací "Otázka dobrovolnosti celibátu v katolické církvi". Poetka získala dvakrát "jen" třetí místo v soutěži Ortenova Kutná Hora (2000, 2002) a její prvotina si zaslouží alespoň krátkou glosu, aby na knize neulpělo cosi nechutného, jako "básněkopka" pana Vladimíra Novotného, jenž před časem první čtyři svazky edice komentoval (Tvar 2004, č. 19).
Sbírečka vyšla vloni jako pátý svazek "Prvních knížek" v Kutné Hoře, péčí Marie Rút Křížkové a Klubu rodáků a přátel Kutné Hory, v chudičké knižní úpravě připomínající spíše novodobé samizdaty bez ISBN. Tato chudoba však cti ani hodnoty netratí.
Žurková má dar básnické dramatické zkratky a hudebně rytmického cítění (Symfonický duet, Je ráj). Je jí vlastní cosi z lyrické zvídavosti a generační drzosti (Ženám po padesátce), umění vyrovnat se (alespoň básní) s existenciálním otřesem, gestace milostných vábení a šepotů i vědomí "nicmoc" rán, domovů zaživa pohřbených. Stylizace mladé rozhněvané ženy, malinko nešikovné ("Chtěla jsem si / elegantně zapálit / a shořely mi řasy"), citlivé vůči náporům malosti a blbosti ("volů" i "krav", kteří rozčtvrtili srdce "zaživa"), a skeptické v hledání cest "do ráje" (s. 35), zvláště když je bílý kůň v nedohlednu. Dokáže ostře a přesně pointovat základní situace lidského bytí, toho zde a nyní, jedinečného, a přece obecnější platnosti. Zdá se, že nejpůsobivější jsou básně písňové, rytmické, daktylské, jako Venku to pršení nebo Ataky (využívající homofonie dvojice substantiva "ataky" - "a taky"). Na autorku hlásící se ke katolicismu povýtce ne-božské, osobnostní, pozemsky osrdečněné i v užité křesťanské symbolice.
Můžeme hledat paralely a filiace, variace ortenovské, halasovské nebo hrubínovské, kainarovské či holanovské, atp. atp. Asi bychom je dokázali vystopovat, ale poezii málokdo čte na pozadí jiných textů, pokud ona sama k něčemu takovému přímo nevybízí, neprogramuje takovou četbu virtuálnímu čtenáři.
Žurková - na prvotinu sebejistě - vládne metafoře i metaforou, jejichž pomocí kouzlí autostylizační obrazy ("Rozletím se", "Rozsypu se", "Prorostu tě" z básně Dubnování; podobného rodu jsou i motivy srůstání, vrůstání), aktualizuje rčení, písňové refrény ("tak jak se zpívalo, / dokud se neumřelo"), mýtus (onen pražský, "smuteční Petřín", i Velikonoční, "radostnou v bolestech"), až cudně vykresluje chvíle milostného okouzlení a "prvního hříchu", nové Evy a zesláblého Adama. Sama zpochybňuje techniku variace, vždy "tak trochu stejné" (s. 37).
Prvotina Teodory Žurkové je příslibem a potvrzením, že cosi podstatného v české poezii, mnohokráte nepěkně pocuchané, nadále trvá, pokračuje a obohacuje se o nové střípky poznání a obraznosti.
Autor: Alexej Mikulášek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |