JOSEF KAINAR
S kytičkou nejsi sám
Verše Josefa Kainara napsané pro Krátký film Praha v roce 1958 pro poetický film režiséra Drahoslava Holuba, který tehdy jezdil za Kainarem na zámek Dobříš a přebíral od něho napsané originály veršů. Film však nebyl natočen. Zachované verše nebyly nikdy zveřejněny.
S kytičkou nejsi sám.
Já vím, v tvém srdci řeřaví
větvička tenké bolesti, jež nechce vychladnout,
a trošku zadout vítr nebo vzpomínka,
už zase šlehne plamínek jak vlajka.
S kytičkou nejsi sám.
Já vím, dnes všechno je ti skála,
a každé šeptnutí se změní ozvěnou
v hlas hromu, který do sluchu ti padá
a každý dech tě bolí, jako by byl mráz
v němž hoří rty a v němž má vítr zvuk
papíru páleného nad kahánkem
našich osudů.
S kytičkou nejsi sám.
Květiny vidí, co ty nevidíš,
a trpí s tebou, ničím nevinné
a pamatují co už dávno zašlo
v tvé paměti jak v slepém zrcadle.
S kytičkou nejsi sám.
Byla ti nablízku,
když dal ses prvně slyšet,
že už jsi tady, světe, zbořím tě! -
a ačkoliv tě prohlédla až na dno lstivé duše
hned od prvního dne, nic, pranic neřekla,
a jen se usmívala.
Květy vždy mřely pokorně, když jsi je zašlapával,
když dals jim cítit, že jsi jejich pán.
A když ti došlo dětské říkání,
už v polovici, ony zachránily
co začínalo cítit ostudu.
A jaks je přerůstal, jak na ně zapomínal,
protože nestály ti za pohled z tvé výše
těch dobrých sta a šedesáti osmi centimetrů,
přec jeden čas ti zase byly dobré.
Jak těžké v lásce nekoktat
a trocha fialek
ať řekne o co jde - proč vlastně kvetou v lukách?
Proč zbůhdarma by měly rosu pít?
Kytička vyřídila co bylo v tvém srdci
a zvadla potom v dívčím pokoji
a nezahořkla ani stínem vůně.
A přišly dny, kdy léto jako orloj
zvonilo každou hodinu tvé lásky
a bylo samozřejmé, že tvé květiny
budou ti věnčit slávu, kterou žiješ.
A šlapals po nich, jak byly by tvé,
jak byl tvůj svět, a mračna, nebo všechno.
Ani k nim neshlédls - až možná po létech,
kdy voněly ti v horečce při bílé posteli
a byly vlastně jediné, cos cítil,
a byly možná jediné, cos měl.
S kytičkou nejsi sám.
Je dobré o tom vědět,
protože dost je těch, kteří se cítí sami,
a řeč, ta lidská řeč, co zmůže proti žalu,
a pravé radosti je slabší celá báseň
než malá pomněnka, co teprv této noci
velikým úsilím propukla v malý květ.
S kytičkou nejsi sám.
Ať v srdci řeřaví
větvičky bolesti, a ať jím radost houpá -
ta malá tlumočnice z Babylonu citů
neznámých, cizích, nesrozumitelných,
neboť jsme stále ještě sobě cizinci -
ta malá kytička je kousek lidské duše,
tvé duše, příteli - a tož ji nezapírej.
Život je veliký a nad ním běží čas,
a starou chvíli nikdo nedohoní.
Jen láskou změříš hloubku osudů.
A v každé lásce kytička vždy ti voní...
JAN ALCHYMISTA
Balada ode zdi k plotu
Bohabojný pán, co přímo bydlí s biblí,
byť prožil děsně nezřízené mládí,
ten pán, kterého mají blbci rádi,
protože v něm vlastně sami sebe zhlídli,
ten pán, co běhává s Dzurindy a Špidly,
a trousí lapsy jako o závod,
jeť rodinného klanu basta fidly
vzorný a ukázkový plod.
Dějiny mu šancí příliš nenabídly,
to jeho slavomamu ovšem vadí,
a tak se představivost vydovádí,
vidí víc než elektronickými čidly:
Musí tam přece být, abychom tam vlítli,
ty zhoubné zbraně, důvod nad důvod,
musí tam být, i kdyby se nevyskytly,
jsouce jen fantazie plod.
Berlínská zeď je už dávno slavně v pytli,
to svobodymilovné duše hladí,
člověk je šťastný, jak si kam chce pádí,
svobodně a volně světem si to mydlí,
vybavený volnosti vznosnými křídly,
možná tou největší ze svobod,
jednomu však (abyste se neošklíbli!),
jednomu však to není vhod.
Poslání
Aby ho dějiny zcela nepřehlídly,
dělá co může, hlavně hodně bot.
Jako plod moudra, co v něm sídlí,
staví teď před Mexikem plot.
VĚRA KLONTZA-JAKLOVÁ
Kde to jsem?
V muzeu voskových figurín?
V panoptiku úspěchů dnešní doby?
V obludáriu klonů?
Na benátském karnevalu?
V pekle?
Nebo v Shakespearově frašce?
Ne
To jen bezmocně sleduju striptýz vašich duší
Swing
Někdy unavený
zasuneš ruku mysli
do hloubky černé duše
a šmátráš v temné prázdnotě
Smysl pro krásu?
Nic
Touhy a sny?
Fuč
Chuť do života?
Nebuď směšný!
Zastav se!
Odkopni z cesty všechny plechovky od coca-coly
Zaposlouchej se
jak v dálce šumí moře
Zvedni hlavu k nebi
Vlaštovky zase přiletěly
Natáhni před sebe dlaně
Až tě zastudí kapky podzimního deště
co tlučou do tvé kůže v rytmu swingu
přidupni si na druhou
Mrkni na svět
A zanotuj si svou oblíbenou
Rozsvítilo se nebo alespoň bliklo?
No sláva!
Čínský hrníček
Dobrá víla
tančící mezi šumějícím rákosím
za citrónového úplňku
Bezcitný Kaligula
co se odvrací od vlastní krutosti
Trochu Metternich
Trochu matka Tereza
Trochu Božena Němcová
A někdy Napoleon
Křehoučký hrníček z čínského porcelánu
co může spadnout každou chvíli
tančí beznadějně na podšálku
se stejným osudem
Z nostalgie posbírám každý jeden střípek
a moudří odpoví na všechna proč
Ale nevědí
že by stačilo
přidržet hrníček jedním prstem...
Fénix
Zavři oči
a mysli chvíli na ty
co už tady nejsou
Zavři oči
a vzpomeň si na všechno
co už nejde opravit
A až ti bude nejhůř
a scvrkneš se
na hromádku beznaděje
zapískej na fénixe
Krouží ti nad hlavou
Nastav mu paži
a až se usadí
pohlaď ho po duhovém peří
a pak se s ním vznes
jak nejvýš to jde
Ale nikdy nezapomeň:
Paměť je tvůj padák
1. máj 2001
Byl pozdní večer - první máj...
A my jsme měřili minulost s budoucností
Večerní máj - byl lásky čas
A my jsme vzpomínali naše padlé
Hrdliččin zval ku lásce hlas
A my jsme počítali kolik nás zbylo
Kde borový zaváněl háj
Kdy bude konec černým dnům?
O lásce šeptal tichý mech
A o naše vášnivá srdce se rval Charon
Květoucí strom lhal lásky žel
A my unavení na smrt jsme věřili v právo
Svou lásku slavík růži pěl
A my jsme se snažili aby nás bylo slyšet
Růžinu jevil vonný vzdech
Nezbylo než zvednout pěst a vyrazit
BOHUMILA SARNOVÁ
Nedostatkové zboží
Optimismus větších dávek
nějak není k mání,
o přídělech do budoucna
nemá nikdo zdání.
Úřady a ministerstva
se v listinách kroutí:
"Pochopte nás, i pod námi
se to trochu hroutí.
Piedestal naší slávy
v nedohlednu leží.
Určit příchod optimismu
opravdu jde stěží.
Až si budem zase jisti
prebendami svými,
zahrajem vám na notečku
optimismu rýmy.
Ale teď nás nechte v klidu
pár paskvilů stvořit
o tom jak se brzy budem
novým tvářím dvořit."
Supí pohled z hradu svědčí,
že se vážně zlobí,
už mu z toho v obličeji
čelo vrásky zdobí.
Ustláno má dokonale
načechrané peřiny,
využít musí ten luxus
do poslední vteřiny.
Má své jisté, nezlobte ho!
Vládní žije sen.
Prezidentem je přece všech
ON, jen ON, jen ON.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |