Mezi šesti knihami a knížečkami Karla Sýse z jeho jubilejního roku má OMRÁČENÁ SCHRÁNKA (ilustrace Vladimíra Komárka, PmD/Orego, 2006, 72 s., 300 výt.) mimořádné postavení a význam. Na rozdíl od ostatních, bilancujících programově přísným výběrem z celé dosavadní autorovy básnické práce, kterou by koniáši posledních sedmnácti let nejraději vyhladili jak Lidice, sbírka Omráčená schránka představuje bezmála dvacetiletou básnickou žeň převážně milostné poezie knižně dosud nepublikované; je to tedy i s třinácti anebo čtrnácti básněmi, které měly vyjít v roce 1990 pod názvem Příběh lásky, ale vycházejí až teď, jsouce tehdy rázně sametově rozmetány, kniha pro čtenáře vlastně zcela nová, pro kritiku otázka: je to zase ten Sýs, který vzrušuje a pobuřuje a šosáky napravo i nalevo dráždí? Je to pořád ten Sýs, jemuž se přece nedá odpustit dar i odvaha lapidárního slova, jasnozřivé metafory?
Kdyby první část dnešní knihy nebyla 1990 ve jménu svobody uzurpátorů potlačena a jako Příběh lásky vyšla, mohl k ní Sýs nyní připojit Příběh lásky II, protože ten příběh nebyl na prahu devadesátých let u konce a není uzavřen vlastně doposud: vždyť hned po básni Rozchod jdou zas verše touhy listovat milenčiným tělem (a radši bych nebral jed na jejich název Poslední přání). Jak patrno z tohoto příběhu, básník posledních zatím sedmnáct let žil čas věru dramatický také jako milenec, nejen jako občan; a ač takový život plný nadějí i zklamání, napětí i vzepjetí a pádů jistě není příjemný, poezii evidentně prospěl: Sýse uchránil před zklidněním, jaké pro poezii znamená ve většině případů smrt.
Slova uzlovým písmem něhy jsem si do názvu recenze půjčil z Posledního přání, neboť podle mého soudu velmi přesně vystihují tóninu celé knihy. Ani při maximálním soustředění k nejsoukromějšímu neděje se příběh Sýsovy lásky v nějakém bezčasí, ale v nečase doby: ta vniká do veršů milostných přílivů a odlivů metaforou (a železná opona se spouští mezi náma nebo dvě srdce na mrazáku lhostejné planety).
Co Karlu Sýsovi jako vždy umožňuje nezmrznout a neutonout v beznaději, je jeho věrnost humoru, pravdaže často šibeničnímu, a jeho prostoupení hřejivou a nadlehčující silou slovesnosti od pohádek a lidových písní až po Písmo, Shakespeara, Defoa, Máchu, Verna, Apollinaira, Hlaváčka, Nezvala, ba třeba i Diviše (autora Uzlového písma, 1960) a Jana Skácela. Takže:
Hrnečku vař / Oslíčku otřes se / Stolečku prostři se / A ty se mi vrať, to vše pod názvem Co se mi nesplnilo. Anebo: Čekám na telefon / jako pes na krmení / Milá doma není / Království za mobil. A taky: Co zbyde z anděla: / Miláčku ty máš v dlani horké místo / miláčku já mám v duši čisto / Otevři ruku a něžnější než dech / snesu se k tobě rovnou na křídlech. V tom je i Skácel i Nezval Křídel nikoli dubových a Nezvalovo slavné Miláčku ty máš v ústech zralou třešni.
Tak vysokou nasycenost veršů citáty, parafrázemi, narážkami na dílo předchůdců blízkých i (nejen časově) vzdálených si může bez ztráty kytičky dovolit jen básník, který si je jist, že tomu, co miluje a co v něm žije, básnicky nepodlehne, že jeho báseň neskončí v (postmoderní?) tříšti, ale při všem, co se v ní ozývá a zní odjinud, zůstane svůj. Není mnoho básníků, u nichž například eufonická virtuozita ústí v takovou odzbrojující prostotu a samozřejmost, jakou je třeba Sýsův zázračný Šém:
Miláčku znám tě z tolika míst / že nikde nemohu jíst ani číst / Ale sotva ti položím ruku do dlaně / je tu svatební snídaně!
Omráčená schránka z titulního listu dochází uvnitř knížky rozluštění: Jsem tvoje schránka dole otevřená /.../ Jsem tvoje mrtvá schránka kterou nevybíráš. Tedy nadsázka, způsob milenců i básníků? Od verše ke sbírce se básník najde: ne mrtev, jen omráčen, o-mráčen, obestřen bouřkovými mraky. Z těch mračen, z té ani náhodou mrtvé schránky dole otevřené napršela tu živá voda poezie.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |