Zřejmě se najde někdo, kdo bude oponovat, ale většina jistě souhlasí s tím, že Vánoce jsou nejkrásnější svátky v roce. Jejich kouzlo, jejich krása, jejich poezie z roku na rok působí stále stejně dojímavě. Zatímco poezie Vánoc nás plní povznesenými pocity, nepoeticky vyprazdňuje naše peněženky, bankovní konta i vkladní knížky. Neodolatelně agresivně již od poloviny listopadu září výkladní skříně poetickou vánoční výzdobou a nabízejí zboží, které zcela jistě, ba co říkám, přímo nutně potřebujeme, bez kterého se vůbec, ale vůbec nemůžeme obejít, protože je nej, nej, nej... Kdo by odolal představě šťastných dětských očí, dojatého úsměvu obdarovaných u poeticky zářícího vánočního stromku. Co na tom, že po Vánocích dostaneme »exkluzivní« zboží ve výprodeji za poloviční cenu - v tom případě si zcela nepoeticky zanadáváme na vlastní hloupost. A což teprve, když na plotně tiše a ochotně zavoní purpura, básníci slzy roní a vzduchem poletují nadýchané všezahalující sněhové vločky. Poezie přímo jako z vánoční pohlednice.
Aby té poezie nebylo málo, není vyloučeno, že pod dnes už nepoeticky umělým vánočním stromkem bez tradiční vůně jehličí najdeme nebo darujeme poezii samu. Třeba v krásně vázané, předním umělcem ilustrované, nebo jen v prosté brožované sbírce básní oblíbeného či neznámého autora. V životě totiž někdy přicházejí chvíle, kdy potřebujeme aspoň špetku poezie pro potěchu srdce a duše nebo pro vyjádření toho, co cítíme - lásky, něhy, žalu, smutku... Stane se, že naše slova nestačí. Přestože jsou tyto pocity vlastní nám všem, ne každý může potěšit takovým dárkem. Možná je nezbytnější nepoeticky prakticky koupit rukavice na křehnoucí ruce, šálu na prochladnuté hrdlo... Někdo zase musí nepoeticky počítat a zvažovat, kolik by místo obdivované sbírky poezie nakoupil chleba, mléka... Přestože by ty poetické verše z duše rád!
Aleje tu otázka! Zda vždy a kolik poezie skrývají některé moderní, módní verše? Co dnes znamená slovo verš? Mnohdy máme pocit, že nebýt grafického ztvárnění, nenapadlo by nás ani náhodou, že to, co čteme, jsou verše. Spíš bychom si mohli myslet, že si někdo jen tak píše snůšku slov, slovo za slovem, řádek za řádkem, jakoby poezii. A čím nás ten »verš« nesrozumitelných jinotajů, metafor, alegorií, abstrakcí, banalit, sexu ba i vulgarismů obohatí? Jakou krásou, jakým povznesením ducha, čím nás okouzlí, čím k nám promlouvá, čím si nás získá? Nakonec zbude jen ono známé: Co tím chtěl básník říci? A to ještě pokud to básník vůbec je.
Jistě, jsou různí autoři poezie, jako jsou různí čtenáři. Čtenář většinou sahá po poezii v určitém rozpoložení, s očekáváním pochopení jeho subjektivního stavu - že jeho boly, smutky, vášně i strasti, stejně jako radost, naději i optimismus už někdo prožil a dokázal je vyjádřit tak, jak on sám nedokáže. V tom vidí spolupatřičnost s básníkem. Jakou má dnes šanci?
V dnešní době obzvlášť jsou možnosti tvůrců poezie, a nejen jich, nebývalé. Směrodatná je nepoetická maličkost - peníze. Vládnou všude, tedy i nad uměním a jeho prezentací. A tak vám vydavatel řekne: ach, ach, ach, kampak dnes s poezií, vždyť tu už nikdo nepotřebuje. Kupuje si snad někdo sbírky básní, slyšíte ji snad z obrazovky, z rádia, můžete si ji přečíst v časopise? Ach, ach, ach, nebuďte bláhoví - dnešní doba! Takhle něco od rány, od krve a hrůzy, nebo sentimentální naděje »jak chudobná dívka ke štěstí přišla« ve stylu Červené knihovny první republiky. Nebo máte snad peníze, sponzora? Pak to je ovšem jiná řeč!
Proto se může stát, že vás někdo, o kom byste to v životě neřekli, překvapí třeba právě v poetickém čase Vánoc vydáním svojí »sbírky poezie«. Má na to, přestože na to nemá. Ale může pyšně říci - já jsem poeta, básník vydávaný, tedy zajisté dobrý.
A zatím skutečné poetické umění, poetická veršovaná hudba pro duši někde tichounce zaznívá v šuplíku autora s prázdnou peněženkou.
Vidíte, zase jsme u té peněženky. Poezie Vánoc - třpytivých přeplněných výkladních skříní, působivých lákadel obchodních domů, cestovních kanceláří, očekávání, splnění snů - si tedy užijeme podle jejího obsahu. Najdou se i nesplněná přání, naděje, ale ono i v těch prachobyčejných rukavicích nebo šále může být kus poezie. A člověčenské teplo vždy zahřeje.
A propos: až půjdete náměstím kolem poetického vánočního stromu s nepoetickou kasičkou na dary pro chudé děti, vzpomeňte si, že byla doba, a není to právě dávno, kdy jí už nebylo zapotřebí. Ale vždyť není všem dnům konec!
Autor: Ivanka Džiubuvá
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)