Už když jsem nový příběh Marcelly Marboe nazvaný ZRZOUN A HRDINA DVOU SVĚTŮ četl v rukopise, byl jsem si jist, že je to vyprávění, které právem zaujme děti i dospělé, a dost možná zatím nejlepší kniha autorky Stříbrné planety, Madlenky a koně Zlatohříváka atd., ale i smělé publicistické Bitvy na Kavčí hoře. Knižní podoba Zrzouna (z vydavatelství Pele), která je prací zrzountýmu (napsala Marboe-Hrabincová, ilustrovala Helga Hrabincová, graficky upravil Jiří Hrabinec), neuvěřitelně šťastně doceluje dílo. Kočky a kocouři, jichž se v nejrůznějších velikostech, polohách, s nejrozmanitějším výrazem obličeje a pružného i lenošivého těla, těch bytostí smějících se i syčících, číhajících i přezírajících, ilustrátorce podařilo dostat už na desky knihy málem sto, tvorové hraví, draví, svéhlaví, moudří a těžko polapitelní, jsou už v literatuře doma, i když tam dominují věrní, poslušní, užiteční psi.
   Jestliže je pes skutečně přítel člověka, pak kočka je jeho milenkou a kocour milencem. Marboe nic takového ve svém vyprávění současně rozmarném i závažném neříká, ale není myslím náhoda, že napsala knížku o dospívání ne kočky, ale kocourka, tak jako její Madlenka měla koně Zlatohříváka, nikoli klisničku. Nejde ovšem o sex, ale o to, že příběh se vypráví se zaujetím, jaké je příznačné pro horoucí lásku. Autorka a zřejmě celý zrzountým má pro všecko tvorstvo (Zrzoun si porozumí s kokršpanělem i veverkou i Strakošem, což je strom), pro celou přírodu především obdiv, úctu, ale (a to je neméně dobré) umí ten svůj smysl dávat dál svým čtenářům, nakazit je jím.
   Kdo by si po předešlých řádcích myslel, že Zrzoun a hrdina dvou světů je nějaká přírodní idylka o mocné čarodějce Přírodě, byl by vedle. Zrzoun Marcelly Marboe má od začátku, od chvíle, kdy jeho zalepené oči prozřely, až drze ostrý zrak a vidí na nás lidech hodně nepěkné věci: člověk nemá dost nikdy, lidština těžká není, ale rozumět lidem je těžké, atd. až po člověka, největší škodnou v přírodě. Už maličký kocourek se naparuje: nám kočkám je lidí líto. Autorka umí díky kočičí perspektivě pojmenovat auto obludou, supermarket pelechem plným žrádla, a otřelé úsloví najednou zazní, když to praví kočičí mládě, s původní silou: v televizi je vždycky něco pro kočku.
   S lidmi je Zrzoun hotov (našel si své především na horách) v první části U Tlusťochů, ve druhé (Na Větrníku) burcuje fantazii. Je v pořádku, že autorka před titulním listem slovy Zrzouna z Javorníku představuje sebe a před tiráží představuje i s fotografiemi zrzountým. Ale dost zbytečně v té obloze podmanivého vyprávění vysvětluje své záměry a smysl příběhu, který vypovídá dostatečně sám o sobě. A nakonec: už je to nějaký pátek, co kniha vyšla, a třebaže díky velkému formátu a barevným deskám se nedá přehlédnout, v knihkupectvích jsem ji vůbec nezahlédl. Kdo za to může než lidi, co (jak říká Zrzounek), něco jiného myslí, mluví a nakonec pro dobré dílo udělají.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]