O Turecku jsem měl od mládí jenom knižní a odvozené vědomosti; do paměti se mi vtiskly postupně pojmy jako "turecké nájezdy" na jižní Moravu, "turecké hospodářství" ve srovnání s plánovitým hospodářstvím v Československu, "turecká káva" s lógrem a "turecký med" z pouti a z jarmarků.
   Byly to velmi zkreslené informace. Po létech jsem vycestoval se svou tehdy mladou ženou do letního tábora v bulharském Primorsku. Když vedoucí rozpočítali osazenstvo z celého světa do stanů, vybyl na nás dva, novomanžele - nikdo jiný než opravdový Turek. Bez turbanu, bez plandavých glotových kalhot se širokými nohavicemi. Válel angličtinu, my zase váleli ruštinu a z obou jazyků jsme dohromady znali víc než jenom základy.
   Brzy jsme se spřátelili, Názim z Istanbulu nebyl paša, ale byl to velmi slušný student - pašák. Po třínedělním společném pobytu v jednom stanu nás obdaroval tureckou rudou vlaječkou s bílým půlměsícem a hvězdičkou a my jeho československou vlaječkou s modrou barvou navíc. Od těch dob vlaje v naší panelákové pracovně turecká vlaječka a já ani moje žena nedáme na Turka dopustit.
   O tom všem jsem začal přemýšlet při psaní krátké recenze o malé knize TURECKO A EU: PARTNERSTVÍ S PŘEKÁŽKAMI, kterou připravili europoslanec Daniel Strož a Emil Hruška díky frakci GUE/NGL Evropského parlamentu, čili Evropské sjednocené levici/Severské zelené levici. Reprezentují ji německá strana Die Linke, PDS a v GUE/NGL zařazený řecký a holandský poslanec, a také kurdská aktivistka, držitelka Sacharovovy ceny pro rok 1995 a několik našich europoslanců za KSČM. Publikace obsahuje ve svých příspěvcích jediné téma: jednání o tureckém přístupu k Evropské unii.
   Kromě hloučků protestujících na pražských ulicích a petičních listin proti přijetí Turecka do EU a kromě občasných několikařádkových výkřiků je u nás většinou stále ticho po pěšině. Výstižně připomíná Daniel Strož v úvodu: "Téměř nikdo se v České republice coby členské zemi Společenství nezamýšlel nad tím - a to platí stejnou měrou pro sféru občanskou i politickou - jak odlišná je vnitropolitická situace v muslimském Turecku. Veřejnosti chybí informace o tamním stavu prosazování základních demokratických norem, zrovnoprávňování žen, o ochraně práv národnostních menšin anebo o pokrocích ve vzájemných partnerských vztazích k ostatním unijním členům." Strož varuje, že tato otázka způsobí větší "bolesti hlavy", než tomu bylo a je s přijetím nových deseti zemí do EU.
   Po Strožově kapitole následují velmi zajímavé a obsažné příspěvky znalců situace, nabádajících k rozvoji demokratismu, k vyrovnání se s vlastní minulostí - například přiznání turecké genocidy Arménů a k vyvození závěrů. Rozvíjí se diskuse kolem strategického spojenectví Turecka s USA. Diskutéři se jednomyslně shodují, že přijetí Turecka do EU je koneckonců uskutečnitelné jenom tehdy, bude-li podporováno většinou občanů členských zemí. Vytyčují požadavek demokratického řešení kurdského problému a odstranění stávajících překážek. Otevřeně pojmenovávají problémy, například problém postavení žen. Zabývá se jím europoslankyně za KSČM Věra Flasarová. To se musí číst! Fakta střídají fakta, a mnohá jsou ve srovnání se současnou Evropou otřesná.
   Když se hned vedle našeho bydliště každoročně vyvěšuje na Gymnáziu Jižní Město v Praze 11 vlajka s nápisem Svobodu Tibetu, není mi jasné, proč se zcela ignoruje velmi závažný problém, nám rozhodně bližší než ten předchozí - přijetí Turecka do EU. Třeba ve stylu Svobodu Turecku! Jak je možné ignorovat například kyperskou otázku?
   Europoslanec Jaromír Kohlíček vybízí k nabídnutí pomocné ruky Turecku. Europoslanec Miloslav Ransdorf se zamýšlí nad vztahem Kodaňských kritérií, Turecka a revolučnosti lidských práv. Ani on si nebere servítky, když analyzuje minulý vývoj této země: "Státní teror se po léta uplatňoval proti kurdskému národu. Beze zbytku zmizelo 1500 vesnic, 2 miliony lidí se změnily v uprchlíky. Vraždění mělo genocidní ráz: o život přišlo 20 tisíc lidí. Pořizovaly se seznamy kurdské populace ve státním zájmu podle kategorií 'věrný státu', 'kritický', 'sympatizující'... Turecko nadále okupuje od roku 1974 40 procent území suverénní Kyperské republiky, udržuje tam loutkový režim, který nikdo jiný kromě Ankary neuznává. Jistě, začaly vcelku nadějné rozhovory o dosažení jednoty ostrova. Ale proč celá léta mlčel humanista na Hradě, zatímco se ozýval u Kuby a Číny? Proč se nevysloví česká diplomacie? Proč tak zvané demokratické strany neprojevují takovou starost o osud lidských práv v Turecku jako v Číně, v bývalé Jugoslávii, na Kubě, nejnověji v Bělorusku? Proč Česká republika předložila v Ženevě rezoluci o lidských právech na Kubě a nevšímá si například Kolumbie, kde je 1,4 milionu uprchlíků, tedy více než na Balkáně? Přitom je Kolumbie největší příjemce americké vojenské pomoci v Latinské Americe!"
   Publikace Turecko a EU: Partnerství s překážkami je velmi zajímavá a potřebná, řekl bych ještě obsažnější než četné informace, kterými je krmen každou minutu tolik využívaný moderní internet. To myslím samozřejmě obrazně, i on je pro šíření informací o Turecku významný a důležitý, jenže ani on nepostačuje v situaci, kdy zatím není téměř žádná vůle k hledání pravdy a ke skutečném poznání daného stavu. Daniel Strož s Emilem Hruškou spolu s dalšími levicovými europoslanci k tomu vyzývají jednotným hlasem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]