Čtrnáct povídek ze čtyř různorodých vydání tvoří obsah knihy Viktorie Tokarevové (1937) ŘÍMSKÉ PRÁZDNINY. A dodejme hned, že texty povídek jsou povětšinou limitovány roky 1995-2002. Takřka současnem. Vkusně vypravený výbor je dílem nakladatelství Host (2005), překladu se kvalitně zhostila Martina Vašíková, doslov napsal Michal Sýkora, str. 182.
   Má-li český kultivovaný čtenář značné mezery ve znalostech literatury z území bývalého Sovětského svazu, což není jeho vina, pak to není lepší ani pokud jde o samotnou literaturu ruskou. V souvislosti s tvorbou Tokarevové, která publikuje čtyři desetiletí a jejíž knihy byly přeloženy bezmála do dvaceti jazyků, se ještě připomíná o generaci mladší Taťjana Tolstá a o další generaci mladší Irina Děněžkinová.
   Oproti dvěma jmenovaným je Tokarevová tradicionalistka, autorka realistické prózy s dokonale propracovanou psychologií postav. V tom a ještě v jiskřivém zkratkovitém humoru navazuje na A. P. Čechova, v apoteóze všednosti si nezadá především s A. T. Averčenkem.
   Viktoria Tokarevová dokáže svébytně rozehrát příběh na pěti stránkách (Láska a cesty), vypravěčsky mistrně zvládne text o stránkách třiceti i více. Tématem bývají nejčastěji frustrace z životních karambolů, z šedivé reality a z mezilidských vztahů. Těm především vévodí hledání milostného, partnerského i manželského spojení bez ohledu na věk (Pruhovaná nafukovací matrace). Nejdelší povídky mají románový syžet a zachycují peripetie převážné části aktivního života (Mužská věrnost). Konstrukce milostných trojúhelníků charakterizuje věrohodnost, třebaže sama autorka pléduje pro zachování manželského vztahu. Jeho narušení přičítá v převážné míře nezralosti partnerů, což je nejpatrnější v závěru povídky Mezi nebem a zemí.
   Ano... A co její první muž? Prostě nic. Jen tehdy, na začátku života, se ty slabé kořeny neměly přetrhat, vykroutit a pošlapat. Ale tehdy se zdálo, že život je dlouhý a všechno mají před sebou.
   Život před sebou má hrdinka a vypravěčka Vánoční povídky; odvíjí se z příhody v dětství, kdy nesla do školy pelargonii a její spolužák Borka Karpov ji schválně zničil.
   Má teorie zní: v přírodě existují smolaři a klikaři... Měla jsem podezření, že má kariéra smolaře začala to ráno u školy, kdy Borka Karpov pustil svou aktovku na květináč... Byla jsem zmatená, oněměla jsem, a právě v tu chvíli mě vzal černý anděl za ruku a strčil mě do svých řad. Právě tehdy se všechno určilo a pokračuje, i když mám velké oči, rovné zuby a používám francouzskou kosmetiku. Kvetu a voním, ale všechno je k ničemu.
   Poslední den roku hrdinka zruší schůzku se svým snoubencem, rozhodnuta strávit jej s rodiči. V autobuse narazí na Borka ve vojenském a proti vší logice mu daruje růži. Potom vystoupí.
   A vtom mě poznal. V jeho očích se mihl záblesk poznání a ony zkrásněly, protože se v nich objevilo pochopení a radost. Autobus se pohnul. Sbohem, můj černý anděli. Sbohem, mé zbytečné útrapy. Sbohem, má růže nevšední krásy. Vydrž co nejdéle... Doma mě uvítali táta, máma, babička a kočka. Podivili se, ale měli radost. Stihli jsme se rozloučit se starým rokem a vyslechnout novoroční projev prezidenta. Prezident mluvil úsečně a zřetelně, byl pečlivě učesaný, měl hezký oblek; bylo vidět, že prezident není poraženec, ale dítě štěstěny... Když se daří jemu, daří se i nám... A kočka také nastartovala svůj motorek a začala zpívat o tom, jak je život krásný, nehledě na to, že plyne rychle a je nesmyslně krutý. Nehledě na nic...
   Za syntézu uvedených příkladů můžeme považovat rozsáhlou povídku Říct, či neříct? Vypráví o tom, jak se dá promarnit život bez naplnění dominantního stavu. Vypráví o absenci i o stále přítomném hledání.
   Artamonovová zvedla hlavu a pomyslela si: Divné, přece jsem na Běloruské nastupovala. Takže vlak udělal kruh a je zase na stejném místě.
   Pohybovala se v kruhu.
   Kirejev stál na stejném místě. Artamonovová ho spatřila, když se dveře vagonu zavíraly. Nenechala se přivřít. Vyskočila v poslední chvíli. Cestou k němu se zeptala: "Co tady děláš?"
   "Čekám na tebe," odpověděl prostě Kirejev.
   "Proč?"
   "Čekám na tebe celý život."
   Artamonovová mlčela.
   "Zhubla jsi," poznamenal.
   "A ty jsi přibral. Takže celková hmotnost zůstala stejná."
   Kirejev v úsměvu odhalil bledou dáseň.
   Povídky Viktorie Tokarevové zprostředkovávají krásu všednosti. Jsou vstřícné čtenářské invenci, kultivují čtenářský vkus a lze s nimi četbou komunikovat jako s přáteli.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]