Časopis A2 Kulturní týdeník byl založen v říjnu minulého roku (tehdy vyšlo "nulté" číslo) bývalými redaktory Literárních novin. Zdálo se, že půjde o další tiskovinu věku postkultury a postliteratury. Mimořádný zážitek skýtaly cosi jako prózy Jáchyma Topola (tentokráte dramatické, opět se silnou fekální andrgraundovou šlehačkou) a příspěvky namyšleného nemyšlení (žijí mezi námi a nejsou to lidé, kdopak to asi je - no přece komunisti!). Zdálo se, že "áčko" je možné prolistovat během několika desítek vteřin jako další a další klony různorodého obsahu a funkce: bábely, koncentráky, patvary, blafouny, deflexe, despekty, smrtihlavy. Asi to platilo a platí o většině publikovaných příspěvků, ale ne o všech. Vedle Mlynáriků, Langošů, Petrušek Šustrových, Justů, Pavlovských, Rejžků, Pithartů ad. se sporadicky objevují hlasy jiné, méně urážlivé nebo naopak polopravdivě korektní a uhlazené, zato hlasy objektivnější. A protože jejich podíl od října minulého roku podstatně vzrostl, můžeme některé z nich zmínit.
   V rámci projektu konečného řešení komunistické otázky sice redakce poskytuje prostor "projektu reflexe soudobých českých dějin" (čemu jinému než "Perzekuci.cz"), ale jistý odstup si časopis přece jen zachovává, když látaninu Karla Steigerwalda nazvanou Horáková x Gottwald označí za "divé dílo zručného autora" (rec. M. Pilné 18/2006), postavu Gottwalda za "směs zaraženého buranství a evidentní blbosti, estrádní pitvoření". Aby bylo správně rozuměno, recenzentce takový obraz vadí, protože se divák vlastně nemá čeho bát . Bát se, to byl přece smysl "projektu" (za Protektorátu měla propaganda podobně jasnou plakátovou podobu, abychom se komunistické bestie opravdu báli: Zachvátí-li tě, zahyneš!) U Steigerwalda nečekejme historický ani psychologický obraz dělnického revolučního důvěrníka a člověka po válce vmanévrovaného do situace, v níž zradil sám sebe a své blízké, muže příliš rozporného, předvídavého i primitivního, čestného stejně jako zpitého vítězstvím a zdánlivou mocí. Příliš velké téma pro malou restaurační ideologii je i úloha islámu v dnešním světě, vždyť tzv. islám stojí v cestě Velkého bratra. A přece redakce publikovala recenzi Zdeňka Beránka, pracovníka Ústavu Blízkého východu a Afriky (!) FF UK, recenzi knihy F. Burgata Islamismus v doby Al-Kajdy, v němž přes všechnu akademickou opatrnickost a okolkování zazní na závěr názor, že "na Západě tak časté spojování islamismu s terorismem je nejenom mylné, ale může nepřímo vést k další eskalaci násilí" (17/2006). V tomtéž čísle je stejně opatrně formulována obava, aby se "na lavici obžalovaných" ze zločinu popírání holocaustu neocitli "seriózní" historici, "kteří jej nikdy nepopřeli a zřejmě o tom nikdy ani vážněji neuvažovali" (Příliš mnoho podezřelých) a ještě opatrněji se připomínají úvahy nad tím, zda tento "ideozločin" má být vůbec trestně stíhán a zda za něj lidé mají být žalářováni, jak se dnes zhusta děje. Málokomu z "uvažujících" vadí, jak blízko mají tzv. popírači holocaustu k antikomunismu (otevřeně se k němu hlásí), jak se sbližuje argumentace těch, kteří odmítají fakt nebo rozsah židovského (či romského) holocaustu a lidí nejen popírajících či přehlížejících, ale mediálně podporujících vyhlazování komunistů fašistickými a nacistickými režimy nejen v průběhu 2. světové války: "Marxismus muss sterben!" Zato znormálnělo rovnítko mezi "arizací" a "znárodněním", jako by změna individuálního vlastníka v prvním a zespolečenštění v druhém (přeměna privátního zámku v ozdravovnu či nemocnici - pro všechny) mělo stejnou hodnotu. Křivá to rovnátka novodobého předkusu, jenž vše měří vlastníkem a vlastnictvím!
   Publikační prostor tu a tam dostávají J. Keller, O. Slačálek či J. Stern, tedy publicisté stěží zaměnitelní s oficialitou a banalitami nebo urážkami produkovanými K. Steigerwaldem či J. Mlynárikem, milovníky Rejžků či jiných lustrátorů a udavačů. Snaha prolomit bludný kruh frází a schémat myšlení (i obraznosti) je úspěšná. Kupř. O. Slačálek v recenzi knihy M. Foucaulta Je třeba bránit společnost cituje názor, jehož pravdivost je v dějinách potvrzována s větší či menší mírou brutality, tedy že "Svoboda spočívá v moci vzít, v moci přivlastňovat si, v moci využívat, vládnout, vynucovat si poslušnost. Prvním kritériem svobody je schopnost zbavovat svobody druhé lidi". Není to jistě ucelená definice svobody, zato pokrývá jeden z důležitých rozměrů "svobody" v systému hypertrofie soukromého vlastnictví a přivlastňování si nadhodnoty (Politika je válka, 15/2006).
   Výjimečně zazní i pokus o reflexi "komunistického nebezpečí" z jiných než znormalizovaných pozic. "Přirovnání radikální levice k Marťanům ji banalizuje, nivelizuje a ničí daleko účinněji, než by to dokázal oficiální zákaz. Komunisté nejsou Marťani. Mohou se jimi ale stát, pokud je lákadlo a tzv. zodpovědnost moci odvede od autentického jádra jejich utopie, od povinnosti vytvářet prostor pro kritickou distanci. Situace, do které se dostávají, je past. Vymaní se z ní? Nebo se budou podílet na transformaci Země v jinou planetu?" Tolik M. Škabraha v polemickém článku Životy v trhlinách (6/2005), a jeho slova, jakkoli ambivalentní, je možné pochopit jako varování před lákadlem ministerského či jiného postu, před afrodisiakem domnělé moci, v němž se komunistický alternativismus rozpustí a zdevalvuje, jako se rozpustil a zdevalvoval v režimu "reálného socialismu". Sympatická je na časopise snaha, sporadická, a přece nepřehlédnutelná, mapovat různé směry či hnutí, alternativní vůči vládnoucímu systému hodnot - počínaje individuálním životním stylem a uměleckou tvorbou. Sympatie vzbuzují i snahy otevírat témata politických vězňů a perzekucí levicových osobností ze strany kapitalistických režimů v Evropě (Itálie s olověnou koulí na noze, 3/2006). Skromně dodejme, že kapitalismus je jasně definovaný sociálně ekonomický systém, formace, jež může existovat či koexistovat v mnoha různých politických a státních režimech, od parlamentních a zastupitelských až po monarchistické nebo skrytě či otevřeně fašistické nebo dokonce komunistické či kryptokomunistické.
   Podtrženo a sečteno: jednotlivá čísla časopisu A2 je dobré čas od času prolistovat a některé články přečíst s tužkou v ruce, protože se v nich tu a tam, sporadicky a nesměle, objeví myšlenka, informace nebo soud, postřeh či příměr, který stojí za zaznamenání. Jakási potřeba dekonstruovat restaurační diskurs, přesněji zpochybnit očividné polopravdy a lži, je sympatická. I malinký či bázlivý pohyb vpřed (krok vpřed - dva kroky vzad, viď, Lenine-Uljanove) za myšlenkové dráty ohrazující restaurační normalizaci a oficialitu je lepší než nic.
   Na tomto možná rovněž opatrnickém závěru nemění ani fakt, že většina článků v "áčku" má ten správný "západní" rozměr (včetně různých varování, že "Západ podléhá ideologii slabosti"), že západoevropská levice může za to, že knihy o gulagu "nejsou přijímány a čteny tak, jako jsou přijímány a čteny knihy o holocaustu", že prozrazují vědomí kulturní bezradnosti, paradoxně i nadřazenosti a elitářství. Otázky články kladené jsou ovšem legitimní: "Podaří se změnit předsudky, kterými je česká společnost zatížena, tj. že kulturu si může dovolit až společnost bohatá a že kultura je věcí soukromou a otázkou individuálního vkusu?" (Hodně štěstí, Nám všem! 27/2006).

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]