Jan Jelínek, laureát novinářské ceny Julia Fučíka a ceny Spolku českých novinářů, předseda společnosti Julia Fučíka, nositel státního vyznamenání Kubánské republiky - medaile Za přátelství, přítel básníků a - jak sám o sobě říká - písmák, který se živí denně novinami, má knížky ve svém krevním obraze. Tam si plují naznak hřbety, nebo po otevřených stránkách. A není divu.
   Honzův dědeček Josef, který měl chaloupku v Nové Vsi u Postupic na Benešovsku, si sám vyrobil ze dřeva domácí knihovnu a půjčoval knížky lidem ze vsi a okolí. Dědeček knihy (většinou vesnické romány a povídky) nejen půjčoval, sám je také psal. Honza si pamatuje dědův deník plný vzpomínek, příhod, kreseb z doby, kdy děda bojoval na Piavě, a moc lituje, že se památný deník ztratil. Neztratila se a nevybledla však vzpomínka na výlet na samotu poblíž Nové Vsi, na Chudláz. Na Chudláz totiž jezdil na letní byt spisovatel Karel Nový. Jednou mu děda - vyučený kolář, který dělal kromě knihovníka ze záliby dřevěné hrábě nebo kosišťata - dřevěné násady na kosy, měl donést na samotu jedno takové kosiště a hrábě. A na cestu kolem potoka lukami a lesy vzal s sebou vnuka. Za hrábě děda tenkrát dostal knihu Rybaříci na Modré zátoce a potom Nový dlouho vyprávěl dědovi i vnukovi o Benešově, kam chodil na gymnázium s Vladislavem Vančurou. A když šli zpátky z Chudláze do Nové Vsi, létaly nad jejich hlavami čejky. Těm se říkalo také kníhory. A víte proč? Když člověk šel, kroužily a zpívaly íhy - íhy - íhy... A děda říkal Honzovi: "Kluku, nesebrals nějaké knihy, poslouchej, čejka je hledá!"
   Novinář Honza Jelínek měl na dědečka štěstí. Nebýt jeho knihovny, ve které našel Karolínu Světlou, Josefa Václava Sládka, ale i pestré venkovské kalendáře, možná by vůbec nepsal a vyrostl by třeba ve městě místo na vesnici. Dětství, to byla idyla, tak to musíš napsat, šeptá mi právě Honza do pera. Lesy se zelenaly, louky voněly, v chalupě krásně praskalo dříví v kamnech a na kamnech s velkými pláty babička všem vařila. Děda sám sbil ze dřeva tři králíkárny, králíky pěstoval na maso a kožky odnášel kožkaři. A babička Marie? Uměla bezvadnou černou omáčku s perníkem, mandlemi a rozinkami. Podávala se s knedlíkem stejně jako další babiččino dílo - posvícenská husa. Jedna se pekla na Havla, druhá na svatou Kateřinu. Paňmámy z celé vesnice krmily husy šiškami, zálibně jim přejížděly po voleti, ve kterém klouzaly šišky, nebo jim spolu s pantáty sahaly na vykrmená stehna. Husa se škubala různým způsobem - podle toho, jestli se peří chtělo nějak zužitkovat. Škubala se buď za sucha hned po zabití, nebo až po odležení. Hned po zabití se škubala holoubata, kvíčaly, krocani a perličky. Tučnou, vlastními šiškami vykrmenou husu pantátové a paňmámy přežehlovali, aby peří smočením nepokazili. Vykrmená husa se tedy před zabitím musela vykoupat a pak musela oschnout, aby peří bylo jako sníh. Babička na zabitou husu dávala hadr namočený ve vodě a horkou žehličkou peří část po části přežehlováním odpařovala. Mezi žehlením zkoušela, jak se dá peří vytrhávat. Hlavu, krk, křídla, nohy, to všechno pařila. Peří tenkrát ještě patřilo k důležitým vývozním předmětům. A když husa po oškubání i odpaření oschla, zvedla se všechna peříčka, která ještě za mokra nebyla vidět. Až potom se husa oškubala načisto, pinzetou. Chloupky se opálily nad lihovým plamenem. Co ze týče kuchání, sádelná husa se před kucháním musela nechat vystydnout a v zimě končila před chalupou obložena sněhem. Čím víc byla ztuhlá, tím lépe se dařilo kuchání. A když se vybralo husí sádlo, sádlo dobré na chléb a k bramborám, ale i do vánoček a těsta, šup s husou do trouby! Husy se pekly v troubě a podávaly s houskovým nebo bramborovým knedlíkem. Honza k nim šlapal jako desetiletý kluk se sestrou Jarmilou zelí.
   A co se jedlo o dalších svátcích? Na Vánoce rybí polévka, kapr, ale také hrách se zelím, osmaženým špekem a cibulkou. To vždycky babička vyháněla dědu, který začal střílet kolem stolu hrachovými patronami, ven z kuchyně na zápraží chalupy: "Josefe, běž ven, jsou tu děti..."
   Krásné bylo také rozdělování králíka. Děda - hlava rodiny - dostal jedno zadní stehno. Tatínek byl většinou v práci, ale syn - nástupce - dostal na talíř zadní stehno. Sestře a mamince patřilo z králíka přední stehno. A babička - jako skutečná hlava rodiny - dostala vždycky na svůj talíř hlavu. Pak - v dobré náladě - mohla tvořit své sladké dobroty. Pečená jablka se skořicí, která se dávala na pekáč celá a nakonec se posypala cukrem. Vdolky, které sázela na pláty kamen, na nichž byly položeny drátěné vzorované podložky a vzor se vždy objevil na těstě. Do vdolků dávala babička švestková povidla. Kdo takový vdolek jedl, měl prsty plné sladké šťávy a ještě si je olizoval. Stejně báječné byly lívance. S cukrem. Se skořicí. S meruňkami. S višněmi.
   Babička však myslela nejenom na sladké. Pěstovala kozy a děti rostly na kozím mléce. To Honza nikdy neměl rád, protože vždycky nějaký ten chloupek uvízl i přes plátěný cedník v hrnku. Na Velikonoce babička vždy jednu kozu porazila, naplnila ji nádivkou a pekla. Moc ráda také pekla nadívaná holoubata. Dostat na talíř nadívané holoubě, to byla pocta, holoubě vletělo do úst jenom váženým hostům! O kvíčalách už ani nemluvím. Honzův táta měl vzduchovku a na zahradě kolem hrušky kvíčaly létaly. Prababička Kateřina je škubala a ještě spolu s babičkou ráda pekla.
   A co raci? Nejsou, už nejsou na potoce ráčata, nejsou, už nejsou na potoce raci, zpívají dnes děti, Honza ale chodil na raky, doma je vařili a potom společně vycucávali klepeta. Kolem Nové Vsi a vůbec na Benešovsku bylo hodně rybníků a v čase výlovu, když rybníkáři volali "Hoří!", mohli už lidé sami do rybníků nalovit si, co zbylo. Většinou to byli okouni, dříve plevelná, dnes velmi kvalitní ryba, které se říkalo také "švec". Do schránek nepadaly letáky s inzercí, ale babička tuhle "akci" pečlivě hlídala - když nadešel její čas, vyrážela s nůší na zádech k rybníku.
   Cítíte vůni pečených okounů? Mísí se s vůní hub. Lesy se tenkrát žlutily liškami, na hřiby a kozáky se chodilo s kosou. U Jelínků se smažily, zavařovaly do octa, sušily na zápraží na drátěných sítech i na novinách.
   A čím vším se zapíjelo? Ne nadarmo si Honza před nedávnem vysloužil při reportážní cestě na Kubu přezdívku "Červéza Very Gút"! Honza téměř odjakživa - hned po mateřském mléce - zapíjel všechno benešovským ležákem, dnes pivem Ferdinand. Jím posilněni vyráželi všichni od Jelínků pomáhat rolnickým sousedům na pole, tam, kde "čert" - vyorávač brambor rozmetával brázdy, až kolem létaly brambory a skákaly jim přímo do košů a z košů do talířů. Ze všech členů sousedovic rodiny se stali hostitelé, každý z nich někomu na pole přinášel dobrou svačinu. Byli to moc dobří malí i velcí hostitelé, takoví, jaké zažil Honza Jelínek na své cestě Mongolskem.
   Do Mongolska jel před lety na reportáž za československými geology, kteří těžili cínovou rudu kasiterit v lokalitě Čulút-cagan-del. Tak se stalo, že Honza ještě se svým kamarádem Jardou a mongolským hostitelem, který se jmenoval Unenbat, spali v jurtě obklopené dalšími jurtami. Jednou Honzu a jeho kamaráda pozval místní pastevec a hospodář na večeři. Pohostinnost je v Mongolsku nadevše a odmítnout místní speciality není možné. Pastevec nabídl hostům nejprve osolený čaj s mlékem, později v kotli uvařené kousky ovce. To vše se zapíjelo místní vodkou - Archou. Čeští novináři, ti přece musí už něco vydržet! A když hostina v jurtě skončila, ulehli všichni ke spánku. Jenomže v noci uslyšel Honza tlumený nářek. Aíí, aííí, aííííí... Do temné noci ozářené měsícem vyšla temná postava. To je můj kamarád Jarda, myslel si Honza. A to samé si myslel Jarda o Honzovi. Až ráno se zjistilo, že špatně bylo hostiteli. Inu, český novinář vydrží všechno! A ten samý den jeden z geologů Honzovi radil, ať zahodí všechny prášky proti střevním potížím, protože Archa je tady jediná meducína! Když udílel tuhle radu, uhodil láhví Archy o stůl. V tu chvíli se stůl prostřel jako v pohádce. A z čeho se skládá mongolská hostina? Máme tu polévku, zeleninový vývar s masem, potom tu máme bůzy. Ne, nepletete se, to nejsou blůzy na ples, ale taštičky z těsta nadívané skopovým masem a polévané smetanou. A na stole nikdy nesmí chybět velký kotel, ve kterém se vaří kousky skopového masa, k němuž se v jurtách přikusují chlebové placky. Kolem jurt vždycky pobíhá hodně dětí a také koní. Jeden kluk sahal Honzovi na nos a divil se, že má dlouhou hlavu, další se radoval z nemotorných pohybů českého novináře na koni. Zatímco s námi koně hází sem a tam jak s obtížnými balíky, Mongoly nesou na hřbetech jako leteckou poštu, s Mongolem kůň jen letí a možná s ním letí až ke hvězdám - tak jako letěl mongolský kosmonaut Guragča, syn pastevce, s kterým se Honza Jelínek také jednou setkal na přátelské hostině a udělal s ním rozhovor Od jurty až ke hvězdám. Však také tím prvním, co chtěl mongolský hostitel Unenbat vidět při své pozdější návštěvě Prahy, nebyly staré domy a obrazárny, ani koncertní síně, byla to zoologická zahrada. Honza ho tam provázel a přítel zůstal jako přikovaný u koní. Začal se s nimi rukama domlouval a oni rozuměli. Další a další koně přibíhali k jeho dlaním a on je hladil a líbal na nozdry. Krmiči stáli jako sochy u vytržení a mysleli si v duchu: Kdyby se stejně domlouvali lidé s lidmi... Tomu se říká souznění!

   Vaření raci
   Seženeme si 30 raků, petrželku, kmín, 3 l vody nebo 2 l vody a 1 l piva, sůl.
   Živé raky dobře očistíme, nejlépe kartáčkem, a to tak, že je při čištění pevně přidržujeme levou rukou. Těsně před započetím příprav odstraníme střívko, které končí v prostřední ploutvi ocásku. Střívko uchopíme špicí nože a rychle vytáhneme. Nesmíme je však přetrhnout, protože by raci po uvaření mohli mít nahořklou chuť. Raky ihned vkládáme do vařící osolené vody s přídavkem kmínu a petrželky. Aby se raci hned usmrtili, musí voda vždy před vložením dalšího kusu prudce vřít. Raky vaříme 15 minut a potom je necháme přikryté asi 15 minut stát mimo oheň. Místo vody můžeme na vaření použít pivo nebo jím nahradit část vody. Raky podáváme polité máslem a obložené kolečky citronů nebo s holandskou omáčkou.
   Na tu potřebujeme 6 žloutků, 1/4 l vody nebo vývaru z ryb, sůl, citronovou šťávu a 150 g másla. Žloutky oddělíme od bílků, dáme je do rendlíku nebo menšího hrnečku, přidáme tekutinu, sůl, na kousky rozkrájené máslo, přísady a příchuti, a za stálého šlehání zahříváme ve vodní lázni, až omáčka zhoustne. Zahřívat musíme zvolna, jinak se omáčka může srazit!

   Králík na paprice
   Potřebujeme dvě plecka, horní polovina hřbetu, 80 g másla, 1 větší cibuli, lžičku sladké papriky, sůl, 1/4 l kyselé smetany, kousek čerstvého másla, lžíci hrubé mouky.
   Maso omyjeme, pokrájíme na porce, posolíme. Na tuku zpěníme jemně pokrájenou cibuli, přidáme lžičku sladké papriky, lehce ji zasmahneme, přidáme maso a po všech stranách je opečeme. Pak přilijeme vodu nebo zeleninový odvar a maso pod pokličkou dusíme doměkka. Během dušení masem mícháme, je-li v menších kouscích; když jsou porce větší, maso obracíme. Jakmile maso změkne, přendáme je na mísu a do šťávy přilijeme smetanu smíchanou s moukou a krátce společně povaříme. Naposled přidáváme do omáčky kousek čerstvého másla. Když se nám zdá omáčka málo kyselá, přidáme trochu citronové šťávy nebo octa. Jako přílohu podáváme knedlík nebo noky.

   Novinářská husa pečená
   Husu pokmínujeme a posolíme uvnitř i na povrchu, břišní otvor zašpejlujeme. Aby husa při pečení nevyschla, dáme ji do pekáče hřbetem nahoru. Zatímco si čteme dnešní noviny anebo přemýšlíme, zda by šlo o huse napsat reportáž anebo o jejím životě vyrobit fotofejeton podepsaný jménem Šiška Poslední, podléváme ji občas sběračkou vody. Pak přiklopíme, a je-li husa starší (kolem Vánoc a po Vánocích), nejprve ji hodinu až dvě hodiny dusíme. Teprve když změkne, pekáč odklopíme, pečeme a občas pícháme vidličkou a podléváme. Pak husu obrátíme a dopečeme.
   Potom už jenom na talíře rozprostřeme ten známý krásný úvodník - zelí, houskový knedlík, bramborový knedlík nebo brambory.

   Hrachová kaše "Střelný prach z Piávy"
   Vezmeme 300 g hrachu, sůl, 30 g sádla na jíšku, 20 g mouky, osminku litru mléka, 50 g sádla nebo slaniny, 30 g cibule.
   Hrách přebereme, opereme a namočíme přes noc do studené vody. Žlutý loupaný hrách nemusíme namáčet, rychle se uvaří a snadno rozvaří. Uvařený hrách umeleme na masovém strojku nebo prolisujeme sítem, zahustíme světle žlutou jíškou, rozředíme mlékem, osolíme a pět minut podusíme. Kaši omastíme a posypeme osmaženou cibulkou. Podáváme s vajíčkem upraveným jako volské oko nebo uvařeným natvrdo, nebo s uzeným masem, uzeninou a okurkou či salátem.

   Pečené kůzle s nádivkou
   Potřebujeme půlku kůzlete, 80 g másla, sůl. Na nádivku: 60 g másla, 3 vejce, 2 žemle, osminu litru mléka, 3 lžíce strouhanky, petrželku, muškátový květ, 1 hořkou mandli, sůl.
   Maso opereme, otřeme a osolíme. V hrudi uděláme kapsu, naplníme ji nádivkou a zašijeme. Nesmí být moc plná, aby při pečení nepraskla. Na pekáči rozpustíme máslo, položíme na ně maso nádivkou nahoru, potíráme je máslem, a když se částečně upeklo, obrátíme nádivkou dospod a opečeme druhou stranu. Pečeme asi hodinu. Hotovou šťávu zaprášíme trochou mouky, nebo posypeme strouhanou houskou, a dopečeme.
   Nádivku si připravíme takto: máslo a žloutky utřeme se 2 lžícemi strouhanky, přidáme na plátky nakrájenou, mlékem navlhčenou žemli, promícháme, přidáme petrželku, květ, mandli, tuhý sníh, podle potřeby strouhanku.
   Podáváme s novými brambory, se špenátem, nebo i se salátem.

   Perník na rodnou chaloupku
   Připravíme si 500 g hladké mouky, 250 g cukru, 2 vejce, 2 lžíce medu, 1 lžíci rumu, perníkové koření, citronovou kůru, půl kávové lžičky jedlé sody.
   Prosátou mouku se sodou a cukrem zaděláme na válu vlahým medem s vejci a s ostatními přísadami. Zpracujeme v tuhé těsto, které necháme přes noc odpočinout. Druhý den je rozválíme v silnější placku, z které vykrajujeme podle šablony z tuhého papíru chaloupku. Můžeme vykrájet i různé figurky, které mažeme vejcem a pečeme prudčeji. Figurky i chaloupku různě poléváme, nejčastěji ledovou polevou. Na tu potřebujeme 200 g moučkového cukru, 1 lžíci citronové šťávy a 2 bílky. To vše dáme do hrníčku a pilně kvedláme, až poleva zhoustne a je hladká. Místo citronu můžeme použít i maliny, rum, punč.

   Lívance z kyselé smetany
   Vezmeme 1/4 l kyselé smetany, 4 vejce, 40 g cukru, 50 g hladké mouky, sůl, 30 g másla, tvaroh na strouhání, zavařeninu.
   Ve smetaně rozkloktáme žloutky se solí, cukrem a hladkou moukou. Přidáme tuhý sníh z bílků. Na vymaštěné, vyhřáté pánvi pečeme postupně malé lívanečky po jedné straně. Hned je mažeme zavařeninou, sypeme tvarohem a pocukrujeme. Můžeme je sypat také skořicí.

   Mongolský ohnivý hrnec
   Potřebujeme 150 g zadního hovězího, 150 g jehněčí kýty, 150 g vepřového masa z kýty, 150 g kuřecích prsíček, 150 g bambusových výhonků (nebo plátků kedlubny), 2 pórky, 2 l slepičího vývaru, 2 stroužky česneku, několik zrnek fenyklu, 50 g petrželové natě, 1 dcl dezertního vína, špetku soli, špetku mletého pepře, 150 g škrobových nudlí, 2 vejce, špetku Glutasolu, 200 g čerstvých nebo sterilovaných žampionů, špetku mletého koření chilli.
   Tato polévka se vaří ve speciálním kotlíku přímo na stole, kolem něhož sedí stolovníci. Nemáme-li kotlík, postačí hluboká pánev, kastrol a elektrický vařič. Kotlík se v kuchyni naplní horkým slepičím vývarem a do vnitřního komínku se vloží rozžhavené dřevěné uhlí. Oheň regulujeme tak, že otvor komínku zakryjeme miskou naplněnou vodou. Tím ho ztlumíme. V případě, že použijeme jinou nádobu než kotlík, zahříváme ji pomocí stolního vařiče. Kolem kotlíku se rozloží mísy se všemi masy, zelenina, žampiony a několik druhů omáček. Maso se nakrájí na velmi slabé plátky. Pórek se propere a nakrájí na kousky. Pak stolovníci hůlkami vybírají z mis plátky masa a namáčejí je na chvilku do vroucího vývaru, do něhož se ještě před započetím přidá dezertní víno, utřený česnek, mletý pepř a zelená petrželová nať. Uvařená sousta si pak každý namáčí do omáček.
   Když je vše snědeno, přidá se do vývaru pórek, Glutasol, mleté chilli, vařené škrobové nudle a žampiony. Pak se vývar rozdělí do připravených mističek. Polévku si každý může dochutit zbylými omáčkami. Používáme omáčku sójovou, česnekovou nebo sladkokyselou.

   Jehněčí kousky se zeleninou
   Vezmeme 700 g vykostěného jehněčího masa z kýty nebo hřbetu, 3 vejce, 2 lžíce máčeného škrobu, sůl, 1 lžičku mletého pepře, 3 lžíce oleje, 2 zelené paprikové lusky, 50 g máčených černých hub, půlku mladého celeru, 1 pórek, 2 cibule, 3 stroužky česneku, půl lžičky mletého koření chilli.
   Zálivka: 2 lžíce dezertního vína, 1 lžíce sójové omáčky, špetka Glutasolu, 1 lžička máčeného škrobu.
   Jehněčí maso odblaníme, nakrájíme na malé kousky, osolíme, opepříme, přidáme vejce, máčený škrob a promícháme. Necháme asi hodinu odležet. Do hluboké pánve dáme olej a patřičně ho rozpálíme. Maso na něm rychle opečeme, přidáme jemně nakrájenou cibuli, pórek, paprikové lusky, překrájené černé houby, na kostičky nakrájený celer, třený česnek a asi tři minuty dusíme. Zalijeme zálivkou a zmírníme teplotu. Ještě přidáme mleté koření chilli s pepřem, promícháme a přeložíme na předehřátou mísu.

   Polévka Cesta na Chudláz
   Připravíme si 60 jader lískových nebo 40 jader vlašských ořechů, sůl, trochu másla, půl lžíce hladké mouky, 1 žloutek, smetanu, osmaženou housku.
   Ořechy se utlučou na kaši nebo nastrouhají najemno, potom se dají vařit do vody. Povařené ořechy se procedí přes husté síto - máme asi litr polévky, do které se přidá oříšek másla, v němž rozetřeme půl lžíce hladké mouky. Jíšku zavaříme, polévku přisolíme a vaříme. Když ji dáváme na stůl, zahustíme ji rozkvedlaným žloutkem se smetanou. Podává se k ní na kostičky osmažená houska.
   
   Chmelové klíčky
   Najdeme je zjara tam, kde se pěstuje chmel. Spodní dřevnatou část klíčků odřízneme, slupku seškrábneme až k hlavičce a hned klíčky vkládáme do studené vody, do které jsme přidali šťávu z jednoho citronu - jen tak zůstanou klíčky bílé. V osolené vodě je uvaříme, pak je vybereme, dáme na mísu, polijeme rozpáleným máslem a posypeme strouhankou.
   Při vaření i během jídla si připíjíme pivem!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]