(Se zvláštním zřetelem k uměnám výtvarným)

   O smyslu umění bylo napovídáno a napsáno mnohem více, než bylo samotného umění navyráběno. Vyrábět umění je totiž práce a víme dobře, že žvanit je podstatně příjemnější než pracovat. Kritici to mají dobrý, proto je jich tolik, jako obyvatel. Někteří se tím i živí, existují i tací, co mají obrovské znalosti teoretické a přehled, často i bez výtvarného citu či hudebního sluchu. Leckdy blábolí a pochopitelně každý říká něco jiného. Ješitnost četných kritiků, ale i umělců a lidí vůbec je bezbřehá. Vodnatý génius Beethoven věděl o sobě jako všichni, že je geniální, byl jeden opravdu z mála, co se nemýlil. Občas se to i stává.
   Samozřejmě, že umělci jsou lidé nemocní, psychicky narušení, pravý pamlsek pro psychiatry a psychology. Nejsou-li úchylci, jsou alespoň odchyláci. Rozumný pragmatik, technokrat se bez umění bez potíží obejde. Jde tedy o nadstavbu, jak konstatovali marxisté. Drtivá většina politiků, včetně ministrů kultury, je téhož názoru. Umění vnímají pouze jako nástroj propagandy a zdroj zisků. Výsledky jsou ovšem tak žalostné, že je otázkou, jestli je výsledek ještě uměním, či v dobrém případě uměním mizerným. A není důležité, zda jde o propagandu nacistickou, komunistickou či o výměty globalizačně tržní pseudokultury amerického typu. Podbízení se většině, která je ve své podstatě nekvalitní, nevzdělaná, nekulturní, lačná her, krve, senzací a rychlých zisků bez úsilí, vede k obdobným výsledkům.
   
   Baviče nemám rád
   Přestože i Mozart byl ve své době bavičem a to geniálním. A nejen bavičem. Výrobci umění jsou osobně vpravdě rozlišní, leckdy i to, co produkují, tomu odpovídá. Ne vždycky ovšem. Ingres vypadal jako démon (daimon) beethovenovského typu a produkoval celkem chladné kresby. Caravaggio byl mordýř a podvodník a maloval úžasně, celník Rousseau nebyl žádný nevzdělaný blbec, atd., atd.
   Jsou umělci vzdělaní, ušlechtilí, morální a čistí jako studánka v 18. století, pouze špatně malují, a umělci dobytci, amorální svině smrduté, a malují božsky. Tím chci říci pouze to, že vizáž a osobnost ne vždycky odpovídá tomu, co dotyční produkují. Pro jistotu je však lépe se umělcům vyhnout obloukem a ukájet se pouze jejich dílem, nikoliv jimi samotnými.
   Suma sumárum je to banda excentrických cvoků, vypjatých individualistů a svobodomyslných egocentriků. Politikům, slušným a rozumným lidem a technokratům se z nich zákonitě dělá nanic.

   Umění bez objednávky není možné
   Umění bez společenské a soukromé objednávky není možné, i umělci se nějak, lépe či hůře, musí uživit. I katedrály vznikají jako společenská objednávka, což umělcům umožnilo načas lepší či horší živobytí a někdy se povedeně vydovádět.
   A tak je výtvarné umění často to jediné, co z celé své doby zbude, pokud není zničeno tak říkajíc fyzicky. Bez keramiky, kamenné a kovové plastiky bychom nevěděli nic o celých kulturách. Je tedy jakýmsi zrcadlem doby, byť i leckdy zrcadlem pokřiveným. Dřevo, papír, textilie, filmové archivy dobře hoří a dlouhodobě jsou většinou bez šance. Současné umění, závislé na dobových nosičích a na elektrickém proudu, je mrtvé předem; co s rozlámanou gramofonovou deskou za tisíc let!? Co víme o antické muzice a malířství? Víme dobře, co bylo zničeno, ztraceno a opět nalézáno. Má to ovšem i pozitivní dopad. Kdyby se vše dochovalo, současní umělci by se neuživili. Ale stejně nepřestanu oplakávat ztracené Boschovy obrazy.

   Lidé sami sebe domnoží, ale to nejlepší, co za svojí existence vytvořili, nikdy
   Po návštěvě špičkové evropské galerie se hroutím obdivem, jsem zdrcen a přiznám se, že jsem se několikrát i rozplakal a musel jsem prchnout, jít se vzpamatovat na hajzl.
   Dobré mínění o lidstvu u mne dostoupilo vrcholu díky dávno mrtvým kolegům, se kterými jsem si krásně a beze slov pokecal. Abych si to dobré mínění udržel, nesměl bych ovšem z té galerie už nikdy vyjít ven. Ale nejde to, oni vás vyhodí. A tak se vypotácím s naprosto podlomeným sebevědomím a přemýšlím, má-li cenu setrvat u své profese. Zjistil jsem, že má - k ničemu jinému se totiž nehodím.
   Smířil jsem se dokonce i s tím, že nejsem geniální. Konstatoval jsem, že mnoho mých sebejistých současníků, kteří se z nedostatku kritičnosti a z blbosti za geniální vydávají, jsou na tom ještě mnohem hůře než já. Možná, že při troše píle bych to mohl dotáhnout na bronzovou nebo alespoň železnou - a to je po čertech slušný výsledek. Hodnocení mi však nepřísluší a nikdy se to nedozvím. Navíc je mi přese všechno milejší živit se takhle blbě než roznášením pošty či vykládáním brambor z vagonů - i když zdravější by to bylo.

   O smyslu umění se vedou staletí nekonečné diskuse teoretiků i laiků
   Rozdávat čisté krásno (jak odporno), čisté blivno, nástroj propagandy, kritika společnosti, sebevědomí a svědomí národa, předmět kšeftu, dokument doby a společnosti, zdroj zábavy či poučení a výchova k čemusi, etcetera.
   Pro svoji osobu se spokojím s tím, že učiním a vydám svědectví o sobě a o době, do které jsem byl nezodpovědnými rodiči uvržen. Zodpovědní rodiče sice kopulují, leč nepopulují a navyrábí tak další nešťastníky tohoto degenerovaného a přemnoženého živočišného druhu na úkor roztomilých medvídků koala.
   Zůstaňme však u umění. Tradice a novátorství jsou od samého počátku základními sloupy umění a nejen umění. Obojí má svůj smysl a obojí nese své plody. Striktně vylučovat jedno pro druhé je scestné. Tradice a kontinuita jsou měřítkem dosažených kvalit; samotné však časem vedou k petrifikaci a degeneraci. Novátorství a modernost bez tradice a kvality je to, co právě probíhá v současné společnosti.

   Výměty progresivních postmodernistů zasviňují zemský povrch
   Vytvářejí novou tradici nekvalitnosti a dávno nikoho nešokují. Je to nuda a šeď. A já nemám ani chuť ani čas hledat v kupě bobků briliant - může tam být, to nevylučuji. Tradici vytvářejí zpravidla despociáty orientálního typu (ovšem nejen) - starý Egypt, stará Čína, Byzanc atd.
   Bez vývoje, či s minimálním vývojem jsou svěrací kazajkou stejně tak jako slohy. Svobodomyslní a talentovaní se prosadí svou výjimečností i v dogmatickém prostředí otrokářské Byzance (vím o jednom - Rublev). Rozdíl mezi latinskou Evropou a euroasijským pravoslavným a světem řeckokatolickým je principiální a zásadní. Dějiny umění to dokumentují nejlépe. Osvícení a vzdělaní papežové v renesanci existovali stejně tak jako papežové - amorální gauneři a často byli titíž, kteří si uzurpovali veškerou moc. Rovněž tak panovníci. Konflikt mezi mocí světskou a církevní umožnil samostatně myslícím šťouralům a poťouchlíkům v západní Evropě vynalézt gotiku, renesanci i baroko, vynalézt knihtisk, perspektivu, olejomalbu. Nemluvě ovšem o pokroku ve vědě a technice, který byl zásadní.
   To, že na Rusi byla moc světská i církevní soustředěna v rukách jedné osoby bez možnosti dialogu, vytvořilo dogmatický orientální despociát tak neprůstřelný, že jakýkoliv náznak svobodného myšlení byl bez šance. Když se prý ptali Tolstého, jaký je rozdíl mezi Evropou a Ruskem, odpověděl lakonicky: "Tataři a knuta."
   Prvním osvíceným pravoslavným lidožroutem byl až divous Petr Veliký. Profesor Masaryk sice trefně konstatoval, že Rus nic nevymyslí, ale je schopen se poučit. Dá se to s trochou ironie říci o Slovanech vůbec. Jsem dalek idealizovat dějiny západní Evropy či dějiny lidstva vůbec. Děkuji však bohům a Maďarům za zničení říše Velkomoravské a jako státní svátek navrhuji zlořečení Cyrila a Metoděje.

   Evropa končí tam, kde končí gotika
   (Přesto nedávno ČT1 odvysílala ústy velkopolitika, že geografická Evropa končí Ukrajinou a Běloruskem, bez ohledu na uralskou hranici Evropa - Asie, pozn. Z. H).
   Kulturní ovšem, nikoli však geografická. Vzpomínám jistého Makedonce, s nímž jsem cestoval do Sofie, který se dmul pýchou, že už přeložili Shakespeara do makedonštiny. Nešťastník chtěl do Evropy a dřív než puknul pýchou, vystoupil naštěstí v Sarajevu.
   Neposmívám se zas příliš, nacionalistický mindrák je hnací silou. Češi a dokonce i Slováci nakonec museli slátat jakž tak slušnou operu v místním jazyce, aby se zařadili.
   Umění však má jednu zvláštní vlastnost: kvalita neodpovídá době a místu vzniku. Je omyl a pitomost tvrdit, že výtvory Rembrandtovy jsou kvalitnější než ty, které vytvořil tvůrce Venuše z Věstonic a že Rembrandt byl překonán Renoirem.

   Umění prostě je, či není, bez ohledu na čas, dobu a místo vzniku
   Umění vypovídá o všem možném, zůstává však vždy pouze dobré, nebo špatné. A to dobré bude vždy moderní, nikdy nebude pasé. Těžko můžeme říci, že produkty pana Chagalla jsou lepší než produkty páně Botticelliho. Tím se ovšem pronikavě liší od produktů vědy a techniky, kde je prokazatelně lepší svíčka než olejová lampa a žárovka lepší než oboje dohromady.
   Vysoce kvalitní umění vytvářejí primitivové, děti, blázni i nevzdělaní intelektuálové, profesionálové i barbaři a bankovní úředníci. Liší se vším možným - naštěstí v tom je umění bezbřehé, pestré a různorodé, krásné a zajímavé. Je to jako s ovocem: někdo má rád hrušky, někdo jablka. Jsou sice pokusy milovníků hrušek zničit všechny jabloně, nikdy se to však úplně nepodařilo. Nejde o druh ovoce, ale o to, aby nebylo nedozrálé, potlučené, shnilé a červivé.
   Každá doba má k obrazu svému jiný pohled na tytéž věci. Kupříkladu pohled na gotiku v renesanci, v devatenáctém století a dnes není totožný. Naštěstí se málokdy vše ztrácí bezezbytku, viz umění antiky. V pozměněné formě znovu vyrašilo, vykvetlo a vydalo své plody v renesanci - vzdor církevním dogmatikům a ideologům. V tom vidím jistý umírněný a opatrný optimismus i pro dnešek.
   Od samého počátku umění osciluje mezi abstrakcí a pokusy o realismus. Ornament je totiž abstrakce. Realismus je těžší, kombinace jsou možné. Je zvykem o špatně nakreslené noze říkat, že jde o umělecký záměr a když to neuznáte, jste ignorant, Ty, co umí nakreslit nohy dobře, však nepřesvědčíte. Naučit se nakreslit nohu dobře vyžaduje úsilí a čas. Těm talentovanějším to jde rychleji. Mnozí modernisté a postmodernisté se tím vždy nezatěžují; vyrábějí masově spíše abstrakci a cokoliv, kde jim neumění spíše projde.

   Jací jsou někteří současní modernisté a postmodernisté?
   Neumění nahrazují nekritickou sebejistotou, arogancí, agresivitou a opovržením tradicí a těmi, co něco umějí. Snaží se ovládnout mocenské posty a rozhodovat o tom, kdo smí a nesmí, co je a co není umění. Svobodu vyžadují pouze pro sebe, pseudofilozofují a rádi kolaborují s právě stávající mocí.
   Dnes se na vysokých školách uměleckého směru nevyučuje, jak něco slušného vytvořit, nýbrž jak cokoliv obhájit. Sázejí na to, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Mnohem více času věnují úsilí obhájit, přesvědčit, likvidovat konkurenci a prodat, než se něco naučit a vyrobit. Není to ostatně nic nového, rivalita vždycky byla i mezi těmi, co uměli. Důvod byl stejný: nekupujte u Leonarda, ale u Raffaela.
   Daguerre zasadil malířství drtivou ránu. Osvobodil je od jisté služebnosti. Fotografie zlevnila a zrychlila reportážní kresbu, dokument, portrét, vědeckou kresbu atd. Stala se nakonec i samostatnou disciplínou. Kolik lidí vlastní dnes fotoaparát a kolik z nich je kvalitních fotografů, to je jiná otázka.
   Je to otázka, kolik lidí má výtvarné cítění nebo dokonce talent. Je to stejné jako s počítačovými maniaky. I počítač musíte něčím nakrmit, i tam existuje výtvarné cítění a talent. Počítač jen zlevňuje a urychluje řadu řemeslných záležitostí. Zatím si však nevzpomínám, že bych v tom oboru viděl něco souměřitelného s jeskynními malbami v Altamiře či s Rembrandtem, cumbajšpíl.
   Umělci osvobození od jisté části služebnosti, zdivočelí radostí, začali vymýšlet -ismy. Mám rád většinu impresionistů, přiznejme si však, že z pohledu slušného barokního mistra je to jen dobře započatá podmalba. Řešíme-li, jak namalovat jablko současně z nadhledu, podhledu a ztraceného profilu, zjistíme, že v černé Africe po celá staletí nedělají nic jiného. Secese je pro změnu ovlivněna čínským a japonským estetismem. Moore zase sází na neolit, kykládské umění atd. A tak nakonec poťouchlí provokatéři typu Salvadora Dalího pod rouškou čistého lartpourlartismu a boje s měšťáky roztočili kolotoče módnosti a modernosti (kdeže je mezi tím hranice!), aby zaujali, zazářili a rychleji a lépe prodali. A to pokud možno hned teď a s co nejmenším úsilím.

   Být moderní se stalo povinností
   Býti moderní se stalo nakonec povinností, nejste-li in, vyrábíte-li demódé zboží byť vysoké kvality, nesmíte se divit, že budete neúspěšný. Smete vás první postpubertální modernista anglosaského typu bez náznaku invence, talentu a sentimentu. Ten totiž musí nahradit razancí, hulvátstvím, přimknutím se k nějaké mocenské skupině atd. Je to stejné jako v minulém režimu, kdy kolegové v ideologických porotách ve svůj prospěch rozhodovali kdo smí, co smí, co musí a za kolik.
   Mám rád modernisty stejně jako kvalitní nemodernisty. Nemám rád arogantní ješitné gaunery s kravatami i bez kravat. Těch, co rozeznají skutečnou kvalitu, není mnoho, stejně jako kvality samé. Je-li něco post-, není to už nové a vlastně moderní, ještě to však může být kvalitní při troše talentu a pracovitosti. Jakýsi teoretik a kunsthistorik se vyjádřil, že umění je to, co tvůrce za umění prohlásí. Zbývá už jen doplnit, že tvůrce je ten, kdo se za tvůrce prohlásí.

   Lidstvo se přemnožilo, natož pak tvůrcové!
   Já se prohlašuji za největšího gynekologa všech dob a kterákoli dáma se o tom může přesvědčit. Teď hned! Riskuj! Lidstvo se přemnožilo, natož pak tvůrcové. Výměty malých Neronů a Hitlerů zasviňují galerie celého světa. (Už se dokonce draží za miliony vlastnoručně malované obrázky skutečného Adolfa Hitlera, pozn. Z. H.)
   Je-li umění zrcadlem společnosti, pak snad je lepší se do toho zrcadla nekoukat. Útěchou snad může být (a jsem o tom přesvědčen), že se zase najde pár umanutých cvoků, kteří živíce se vlastním trusem, podvratně pracují na třetím postrokoku či šesté postrenesanci. A tajně se učí nakreslit ručně nohu, ó běda! Třeste se virtuálnědigitální instalatéři a alternativně multiglobální postmodernisté!
   Řada umělců trpí megalomanií. Největší obraz olejovkami na plátně na světě vytvořil jistý Tintoretto, naštěstí měl veliký talent, což dnešním gigantomegalomanům zdá se nehrozí. Monumentalita není ve formátu. Patnáctimetrovou staroegyptskou plastiku můžete zvětšovat do nekonečna, je totiž monumentální svojí podstatou. Vytvořit monumentální lejno zvící Matterhornu je nesporně veliký sportovní výkon, pokud by mělo světélkovat, hýbat se virtuálně digitálními červy, býti ozvučeno a vonět jak rukáv milenky dávné. Nic nového to zajisté není, staré čínské tradiční divadlo to dělá kultivovaně celá staletí, byť na prostoru malém. Kresby na planině Nazca jsou zase tak veliké, že vůbec nedávají smysl, nejsou-li ovšem dílem postmodernistů se smyslem pro humor. Hejna agresivních pubertálních a postpubertálních uřvaných decibelistů, bavičů všech žánrů a odstínů dávají většině, čeho si žádá. Snaží se pseudofilozofickými hlubokými kecy zdůvodnit a přesvědčit i ty, kteří tento názor nesdílí, že císař má nové šaty, Nedaří-li se to, pak pozor, taky byste mohli dostat do držky. Savanorolové, rudí gardisté a návštěvníci technokraválů principiálně jedno jsou.
   Bylo již řečeno, že svoboda jedněch končí tam, kde začíná svoboda druhých. Sprejeři nechť na svých pozemcích postaví svoje zdi, decibelisté nechť decibelují v opuštěných šachtách a nelezou mi do baráku. Nechtějí-li mne tolerovat, dávají mi právo se bránit; není-li zbytí, tož zastřel si svého sprejera, ať si užije adrenalinu! Ale jako humanista bych jim dal možnost alternativního trestu - useknout ručičku, slízat své veledílo vlastním jazykem nebo se naučit perfektně nějaký mrtvý jazyk.

   Bezduché novinářské otázky - denně se opakující
   Častou scestnou a pitomou otázkou novinářů je, kterého malíře máte nejraději. I když to zúžím co nejvíce, počet těch, které mám nejraději, vydá na telefonní seznam, a těch, bez kterých se obejdu, na deset svazků. Kterou knihu byste chtěl mít na pustém ostrově, žadoní dále. No, snad nepopsanou, ale i tu bych vyměnil za sekerku a nůž.
   Potřeba zařadit a utřídit, udělat si v tom pořádek je nakonec pochopitelná, lidé a život jsou nakonec složitější. Mám rád díla neolitických kolegů, archaických Řeků, gotická i renesanční díla konkrétních umělců od Praxitela po celníka Rousseaua. Všechny je najdete v každých dějinách umění, i když tam najdete i řadu těch, bez kterých bych se obešel. I těch, kteří mají moji krevní skupinu, se kterými rezonuji, je za pět tisíc let kulturního života lidstva příliš mnoho a povinnost vybrat jednoho je idiotská. Navíc jsou to díla tak různorodá, protichůdná a protiřečící si stejně jako jejich nositelé i já sám. U těch gigantů, se kterými tak říkajíc nerezonuji, alespoň smeknu či zabučím, jak říkala maminka.

   Umění je nadnárodní
   Jedna věc je učit se a navazovat, a druhá plagovat. Je to celkem snadno rozpoznatelné. Nesmíme to však chtít po plagiátorech samotných. Leckdy je to i úsměvné. Kolega Vincent Jednouchý tak moc obdivoval a kopíroval Milleta a tak zoufale mu to nešlo, že by ho měl Millet žalovat. Na plagiátora zkrátka neměl. Přínosem je nakonec jen to, za co člověk nemůže, co je v něm a nic s tím nenaděláš. Někdy to současníci rozeznají, většinou nikoliv.
   Mám rád i řadu děl vynikajících oficiálních umělců, manýristů (ovšem zdaleka ne všech), stejně jako děti, bláznů, primitivů, lidových a narativních umělců. Kvality jedněch se zpravidla nedostávají těm druhým. A je tu i zásadní rozpor rozumu a srdce. Kombinace jsou možné na všech kvalitativních úrovních. Jsou umělci chladní, studení jak psí čumák, ale umí řemeslo a malují božsky. Ani amatéři nejsou však bez šance, mají-li výtvarné cítění, neřku-li talent. Budou produkovat folklór či co a profesionálové se tak mají z čeho učit a co vykrádat. Lidovka je vždy více o srdci než o rozumu a profesionálních kvalitách.
   Vzpomeňme třeba, co udělal Béďa Smetanů z Kočky leze dírou! Stačí trocha profesionality, talentu a hojnost píle a je to doma. A Ríša Wagnerů a jeho skopčáčtí soukmenovci zírali, co že to ti čeští švajnhundi slátali.
   Již jsem konstatoval, že mindrák (většinou oprávněný) je jedním z hnacích motorů umění. Národní umění obstojí pouze kvalitou, nikoli svou národností. Francouzi vždycky inklinovali k formalismu, racionální Němci ke skutečné hloubce prožitku. Grünewaldovo Ukřižování mne opravdu vyděsilo, na to žádný Román či Slovan nemá. Mám pocit, že upocení Němci brilantní lehkost Francouzům trochu závidí a reagovali na ni později poněkud křečovitým expresionismem. Kde že by byla česká gotika a baroko bez Matyáše z Arrasu, Petra Parléře, Matyáše Brauna, Brokofa, Santiniho atd. atd. V těch dobách to lidé vnímali ovšem jinak, křesťanství bylo hegemonem a globalizátorem, latina jazykem sjednocovacím. V renesanci nevím o žádném českém malíři, který by stál za řeč.

   Češi mají schopnost udělat z velkého malé!
   Češi mají velkou schopnost udělat z velkého malé, z velké renesance a baroka malé a nejmenší a to celoplošně a půvabně. Něco jako van Gogh z Milleta, jaksi za to ani snad nemůžou. Na zlatou medaili to snad dotáhl jenom Tonda Dvořák a prý Janáček, aby udělal radost Japoncům. Gigant Mahler a Franz Kafka jsou stejní Češi jako Picasso a Chagall Francouzi nebo Hollar Angličan. Hlavně je to úplně jedno. Umění je nadnárodní.
   Donátoři, mecenáši a sponzoři, chtějí-li, aby nebyli zapomenuti, by měli dotovat kvalitní umělce a ne podvodníky a baviče chátry, kteří budou zapomenuti úderem jejich fyzické smrti a oni s nimi. Přeji jim schopnost samostatně rozeznat kvalitu a nenechat se ukecat prázdnými sudy, které nejvíc zvučí. Karel IV. i Rudolf II. tuto schopnost měli, Josef Hlávka a rytíř Lanna rovněž. Je k tomu třeba výtvarné cítění, humanitní vzdělání a tolerance. Filip II. nedal kupodivu Bosche upálit, ale kupoval, co se dalo, a měl ho i v ložnici. To je na bigotního katolíka slušný výkon, asi jako na komunistu výrok, že demokracie není nikdy dost.

   Vstoupili jsme z bláta do louže!
   V každé době určují trendy velmocenští vítězové. Do začátku druhé světové války to byla Francie, dnes je to Severní Amerika. Jsem sice rád, že to není barbarské národně socialistické Německo nebo Rusko, ale stejně je to z bláta do louže. To, co prezentují Američané jako kulturu a umění k obrazu svému, tržní nevkus a vnucování pokřivených hodnot vulgárního materialismu, je na samostatnou studii. Ale pozor! Attila je opět za dveřmi a Hannibal proti portálu. Tak už jsou i tady, jak smutně konstatoval pan Povondra u Karlova mostu v Čapkových Mlocích. A bez nafty barbarů zkolabuje i myšák Mickey a jeho melodyboys.
   Před pádem Říše římské to bylo s uměním všelijaké, jen si vzpomeňte. A po pádu jakbysmet. Přežijí-li lidé jako živočišný druh, přežije s nimi i umění. Stěhování národů a prolínaní kultur a umění není také novinka. Na louce jetele se nakonec nějaký čtyřlístek najde; nalezl jsem i pětilístek.

   O tom, že umění cenu má, svědčí i to, že se krade a tvoří i součást národního bohatství!
   To chápou politici i ekonomové, na druhé straně jim nečiní problém vybombardovat drážďanský Zwinger a Monte Casino, nechat rozkrást bagdádské muzeum či zplanýrovat buldozery, co zbylo z Petěrburkské knihovny. Ani to není nic nového. Římané také kradli v Řecku, co se dalo. Umění je dlouhé,nikoli věčné a múzy nemlčí vždy ani za války, ječí a kálí hrůzou. Vzpomeňme třeba Františka Goyu z Lucientes, rovného bohům.
   Alternativní umění otevírá demokraticky všem neumělcům dveře, famózní výsledky tomu odpovídají, jsou stejné jako neumění jejich totalitních předchůdců. Jsou vyráběny průměrem a podprůměrem pro průměr a podprůměr - a celé je to o penězích a ne o svobodě. Politici a mocní tohoto světa by měli skládat zkoušky z humanitního vzdělání, morálky a etiky. Představa, jak generál Patton si čte Ovidia v originále, se mi zamlouvá.
   Končím posledními slovy kolegy Kacušíka Hokusaie, kterému bych udělil čestné evropanství: "Svoboda, krásná svoboda! ... když jdeme v létě na pole, abychom tam zanechali své pomíjející tělo..."
   A ty, kteří se mnou nesouhlasí, bych z Evropy vyškrtl.

   P. S.
   Tento vzácný rukopis jsem získal od akademického malíře Zdeňka Mézla, když jsem jej právě v těchto dnech navštívil v jeho doupěti. Když jsem si jeho řádky přečetl, napadlo mne, že by je měli číst i jiní, sebevědomí nafoukanci a ignoranti všeho, co kolem nás dnes běží a odehrává se, čím se naparují i jednotliví čeští takyumělci a kritikové, když bryndají a oslavují sami sebe nad tučně naloženými rautovými stoly. A ve své výlučnosti už zase pár let znovu ignorují svět kolem sebe. Neslyší a nechtějí ani slyšet řinčení zbraní a nářek obětí válečných tažení a dobrodružství nové velmoci, která určuje světa řád.
   V jakém to světě zase mlčí múzy? Nebo že bychom měli dát za pravdu tvrzení skvělého umělce, že lidstvo a tvůrcové jsou přemnožený druh?
   ZDENĚK HRABICA
   

Autor: Zdeněk Mézl

Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)