»Pouze ze znechucení falešnými potěchami, z odmítnutí toho, co je nabízeno, z tušení, že s pocitem štěstí se nevystačí ani tam, kde štěstí zatím ještě existuje, natož pak tam, kde je ho nabýváno za cenu nekladení odporu, prohlašovanému za nezdravý, jeho umělé náhražce, pouze tam by se mohla zrodit idea opravdové zkušenosti. Vybízení k happiness, v němž se šéf sanatoria, vědec a světa znalý muž shodují s nervózními šéfy reklamy zábavního průmyslu, připomíná láteření rozzlobeného otce, když se ve špatné náladě vrací z úřadu a dětičky mu radostně neběží naproti,« napsal na počátku padesátých let minulého století Theodor W. Adorno ve svých Minima moralia. Jeho slova, čtena dnes, budí dojem naléhavé výstrahy. Zábavní průmysl se mezitím stal nejvýnosnějším průmyslovým odvětvím vůbec a především proslulým pohádkovým zrcadlem (»Pověz mi, kdo je na světě nejkrásnější«) současného světa. Adorno klade zkušenost do protikladu k tomu, co sám opovržlivě (a jak výstižně!) označuje za »happiness«. Možný zdroj štěstí skutečného nachází v odporu vůči němu. Po padesáti letech, v roce 2004, italská esejistka a filozofka Stefania Consiglierová v knize O slasti a bolesti shledává, že »stav věcí přítomné doby se při pohledu z nitra života na Západě dá popsat jako absence pocitu štěstí: naprázdno se otáčí svět, který nás už neunáší k žádné destinaci, a nezvěstná destinace mu zatím ještě nesvede opatřit nějaký smysl. (...) Prázdno usazené tam, kde by mělo sídlit štěstí, je dnes a na Západě viditelné díky tomu, že je vůbec poprvé materiální podmínky života zviditelnily. Je to viditelnost zvláštní, v negativu: blahovolná vlna materiálního komfortu se tu i se svou pěnou ubezpečivých diskursů tříští o nepředvídaný břeh. Bohatství Západu, slité do husté masy a neuvěřitelně rychle narůstající silou vlastní přitažlivosti, podobně jako v nebeských tělesech nárůst masy vyvolává růst jejich gravitační síly. A čím více masa narůstá, tím blíž a tím nepřekročitelnější je horizont - až se dorazí k černé díře. Horizontem událostí, zakřiveným okrajem, za nějž svit životního komfortu nedorazí, je dnes absence pocitu štěstí. (...) Pocit štěstí opouští umění, radost odchází z hudby, naděje mizí z literatury.«

   x x x

   Zatímco jazyky vzešlé z latiny, stejně jako jejich zdroj, rozlišují felicitas od fortuny, jejíž řecká obdoba Tyché znamená doslova náhodu, češtině se do odlišování moc nechce, teprve pozdní štěstěna se od štěstí na krok vzdálila, aniž by zrušila etymologickou spřízněnost obou výrazů. Ta chtě nechtě vytváří i spřízněnost významovou. Být šťastný jako by bylo dílem štěstěny, náhodné události, mimo předcházející i následující zkušenost. Absence pocitu štěstí násobí pokusy získat na svou stranu štěstěnu, vyhnout se zkušenosti, která se redukuje na zážitek. Ten musí přinášet i požitek. Není třeba jej hledat, stačí zajít do globálního supermarketu a ke správnému regálu. Výrobek, jehož osudem je stát se zbožím, nepředává zkušenost svého výrobce trhu, trh jej nahradí konzumovatelností. Zboží předává místo zkušenosti konzumentovi požitek a s ním i zážitek. Ten se stává náhražkou nedostávajícího se štěstí. Je nabízen v různém balení a v různých cenách, od extrémních sportů, turistiky až po drogy a narkotika. Je to zboží nedocenitelné, protože je doprovázeno nabídkou »svobody«. Jeho konzumování je provozem svobody. Tento tržní výsměch po desetiletí pracně budovanému měšťanskému individualismu vytušil už J. W. Goethe ve svém Faustovi. V Auerbachově sklepu v Lipsku Mefistofeles vykouzlí tamějším měšťanům víno, jakého se jen každému z nich zachce (trh rovněž má ctižádost uspokojit každého konzumenta) a nechává je vytékat z otvorů vyvrtaných v desce stolu, kolem něhož jsou usazeni.
   Všichni: Studánko krásná, díky ti.
   Mefistofeles: Jen se mi střezte kapku rozlíti.
   Všichni (zpívají): Tak kanibalsky blaze nám,
   jak půltisíci sviní.
   Mefistofeles: K své svobodě z nich každý procitá.
   Goethe v prorocké metafoře trhu, rozprodávajícího svobodu, poskytuje této svobodě podobu zážitku. Zážitek a požitek jsou její podobou nejdostupnější, ale také nejprekérnější a nejiluzornější: stačí »kapku rozlíti« a je zle. Místo požitku se objeví plameny.

   x x x

   Zážitek, přinášející požitek, je fakticky a především symbolicky spojen s drogou (droga přináší zážitek a zážitek se mění v drogu) a droga je zase ideálním denotátem, referentem zboží jako takového: zboží chce vyvolat u konzumenta závislosti, jakou vyvolává droga, chce být tím, bez čeho se konzument neobejde. Droga je zboží »vyráběné« konzumentem. Trh se bez její role referentu neobejde, uchovává jeho ideální podstatu. Nebylo tomu tak vždycky. Rimbaud drogu považoval za možnost »sdělit nesdělitelné«, přinutit jazyk k něčemu, co dosud odmítal. Kdyby se coby osmnáctiletý, kdy přestal psát poezii, vrátil do současné Evropy, určitě by se neobjevil třeba na Czech Teku. Z postav kymácejících se na louce a z jejich množství by vytušil, že každý z nich se bojí být s čerstvě zakoupenou »svobodou zážitku« sám a chce být obklopen vědomím, že všichni kolem konzumují to, co konzumuje on, věděl by, že jejich svoboda je totéž co zážitek a zážitek že svobodu nedokáže uchovat, jen zkonzumovat. Hudba proměněná v pouhý hluk odmítá jazyk a s ním i komunikaci. Hudba i řeč mají údajně společný původ v křiku, volání a nářku a v rytmu vlastním tělu. Redukovat hudbu na hluk a rytmus je jako užívat jazyk, v němž existuje pouze jedno slovo. Pocit štěstí, o který tu údajně jde, zážitek, je založen na osamělé, němé instinktivitě. Na nadvakrát syntetické svobodě. Pokud je tato svoboda »kouskem demokracie« (jak před časem tvrdil ve svém článku v Salonu Práva Václav Bělohradský), pak jen demokracie ochotné ztotožnit svou svobodu se svobodou trhu. Se zbožím, které se už neshlíží jen v konzumentovi, ale i v sobě samém. Jeho narcisismus je jak důkazem jeho moci, tak i bezmoci: moci ovládat konzumenty na způsob drogy, bezmoci ovládat sebe sama, regulovat svou expanzi dovnitř i navenek, do vědomí konzumentů i třeba do Iráku. Lévi-Strauss v jedné ze svých knih rozdělil evropské země na »studené« a »horké«. Horké jsou podle něho ty, kde se rodí a uskutečňuje historie, studené se drží stranou. Kapitalismus se snaží o to, aby dějiny byly už jen dějinami trhu a zboží. Studeného a horkého. Tím horkým jsou především tzv. extrémní zážitky nebo drogy, studeným ty zbývající. Obojí jsou však na prodej, stejně jako »většinové a menšinové hodnoty«.
   Technoparty nejsou vzpourou proti těm většinovým (jak se domnívá Václav Bělohradský), jde pouze o zboží, které si ostatní nekupují. Jestliže je hlučně a nenáležitě konzumují, pak je to jiná věc. Radio Šest Českého rozhlasu se ne tak dávno technoparty dokonce pokusilo vydávat za pozůstatek nedokončené likvidace marxismu na západních univerzitách (?!). Zážitek účastníků technoparty není veden úsilím osvobodit intelekt, rozum, ale instinktivitu. Pěstováním instinktů se vyznačovaly a vyznačují snad všechno odrůdy extrémní pravice. Nebezpečně žít, to bylo jedním z hesel italského fašismu. Pouze nebezpečí a ohrožení opatřuje silný zážitek, vždy ochotný vymknout se kontrole zvenčí i zevnitř, zákona i rozumu, znásobit sebe sama a probudit k životu agresivitu, vlastní instinktům a ne rozumu.

   x x x

   Společnost a stát nejsou jedno a totéž. Jejich soulad či nesoulad, dialog či spor, diskurs, který mezi sebou vedou, bývá označován jako režim. Stát nemůže než »zbožňovat pořádek« (což Václav Bělohradský coby »nedemokratickou hodnotu« vyčítal tehdejšímu předsedovi vlády), společnost jej může buď vyžadovat, je-li ohrožena jeho protikladem, nebo odmítat, považuje-li jej za represívní. Demokracie je společenský systém, stát je instituce, která jej spravuje. Nástroje, jichž používá, nemohou být předány společnosti (nejde dost dobře privatizovat soudy!). Předseda vlády se tenkrát při svém komentování technoparty neobracel coby zástupce společnosti ke státu, ale jako zástupce státu ke společnosti. Prohřešil se přitom, jak tvrdil Václav Bělohradský, použitím »nedemokratického jazyka«. Jako je jazykem trhu reklama, tak jazykem demokracie je politika, diskurs politických stran, jejich střety, taktiky a úklady. Jazykem státu jsou zákony, zákazy a příkazy. Společenské skupiny i jednotlivci usilují o co největší svobodu, stát je nucen ukládat zákony, které ji omezují. Aby mohl vládnout, musí se spojit s nejmocnější, nejpočetnější nebo nejvlivnější částí společnosti a svou vládu ztotožnit s jejími zájmy. Nezrušitelná symbióza státu a společnosti je svou podstatou schizofrenní. Schizofrenie není ušetřen ani jazyk. Nejkřiklavějším příkladem je Bushovo pojmenování války šířením demokracie. Víra v přirozené tíhnutí lidstva k demokracii je obdoba víry v Boha. Demokracie vnucená společnosti, která o ni z jakýchkoliv důvodů nestojí, ať už proto, že neodpovídá jejím kulturním tradicím, nebo není v souladu s jejím historickým vývojem, je násilí a pravý opak demokracie. Jazyk demokracie nezaručuje demokracii, zdánlivě »nedemokratický« jazyk nezakládá nedemokratický režim.

   x x x

   Pocit štěstí, jak se jej snažila popsat literatura, výtvarné umění a hudba, nahradí plně a jednou provždy zážitek, který se může měnit v požitek. Zážitek je konzumovatelný, právě coby požitek, štěstí konzumovatelné není. Ve společnosti, jejíž dějiny budou dějinami zboží, štěstí nebude mít místo. Happiness je výnosnější. A výnosné je i nechápat, oč při něm jde.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]