Vyprávění prozaičky Viery Švenkové (1937) o stoletém osudu kováčovského rodu z podtatranské dědiny v knize LISTY VO VETRE (nakladatelství Spolku slovenských spisovateľov, Bratislava 2005) přibližuje jakoby nevyhnutelnou předurčenost života v chudobě a neustálé dřině s odkazy na »Pánabožka«. Kniha je ale zároveň až zázračnou zkratkou lidového podání společenských a hospodářsko-politických proměn doby, v níž Marína - matka pěti dětí coby rozená pacifistka zvládá chudobu, dřinu svou i dřinu dětí, zejména nejstaršího syna, náhradníka otce. Marínin milovaný muž - »Amerikánec« - odjíždí za výdělkem se sporadickými a problematickými návraty. Marína zvládá opuštěnost, nastává sexuální mír, umí odpouštět, ale děsí ji otřesy v rodinném kruhu, protichůdné požadavky dětí, posléze vnuků.
   Listy ve větru jsou symbolem - zastupují nenávratné odchody, marnost vzdechů i vzteků. Vše plyne ke stáří, rodinná setkání jsou stále méně častá, na věčné otázky Maríny nemá kdo odpovědět: »Aj my sme len také lístie, prach a popol... Teplo, ktoré jej zohrievalo tvár a ruky, naznačovalo, že nad krajom sa klenie slnečná obloha, v beláskovom opare sa mihali oneskorené, vetrom unášané listy, farebné záblesky oslepovali starecké oči.« Tak dopadla rodinná oslava jejího jubilea, která »... sa zvrhla na politickú zvadu« a Marína si i tentokrát myslí: »Pánbožko hriechy odpúšťa, to len my ludia si nevieme navzájom odpustiť, zabudnúť na zlé, to nezabudnuté zlo, čo nosíme v sebe, nás zožiera, ničí.«
   Myslím, že je obdivuhodná autorčina troufalost chtít se na pouhých sto osmnácti stránkách beletristicky vypořádat se stoletými starostmi rodiny a společnosti v duchu úvodní Štúrovy myšlenky »História pre živý národ je tým, čím je svedomie pre človeka«... a souběžně se studií lásky ve všech podobách, sebezpytování a stárnutí blízké i vzdálené Maríny.
   Perokresba na předsázce brožované knihy s prostou dětskou veršovánkou o »dedínočke«, kterou jako by »Tatra mať v naruči držala«, datovanou autorkou 25. III. 1948 svědčí o jisté autobiografičnosti Listů vo vetre, patrně zatím posledním díle Viery Švenkové po předcházejících osmi knihách z let 1973-2001. A tak hned po otevření dějů o moudré Maríne dýchne na čtenáře životodárná nostalgie a vybaví se dětství Jana Skácela: Dětství je to co dávno kdysi / bývalo a dnes ze snu visí / jak provázek a zbytek pout / jež lze i nelze rozetnout // Třeba nám život jinak káže / kdo moudrý je ten nerozváže / motouzek co nás s dětstvím spíná / a krásná pouta neroztíná.

   S láskou k Maríně a jejím dětem sepsala
   JANA VACKOVÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]