Neexistuje nic horšího než stát se sextánkou. Je to název populárního dívčího románu a právě sextánky se stávají hrdinkami nejstupidnějších příběhů. Sextánka je slovo přímo nasáklé sirupem.
   Bohouškův otec mě nikdy neopomene pozlobit potutelnou otázkou, tak co, sextánko? Nesnáším ho, jde mi na nervy. Všichni dospělí mi jdou na nervy se svými chápavými úsměvy a narážkami.
   Jako by člověk neměl v sextě jiné starosti než pitomou lásku!
   A mně se ztratilo kružítko. Podlouhlá krabička, vyložená sametem, jako v postýlce v ní odpočívaly lesklé součástky. Jsou pryč, všechno je pryč, nechápu, jak se to mohlo stát.
   Je to tragédie, nemám se komu svěřit. Dostala jsem kružítko v primě, pečovala jsem o ně, že vypadalo jako nové, jen krabička se nepatrně odřela. Nejhorší je, že mám před sebou skoro tři roky studia, strmí přede mnou jako zeď.
   Jsem ještě dítě, nevím si rady a netroufám si požádat o pomoc. Zorka by určitě našla východisko. Ale ta žije daleko, na jiném konci Prahy, na jiném konci světa.
   Svět mi připadá cizí a děsný, mezi miliony lidí nemám nikoho, koho bych mohla požádat o padesát korun.
   Matematika mě dřív bavila, teď se mi vzdaluje, bez kružítka geometrii nezvládnu, nemohu narýsovat domácí úlohu, ve škole si půjčuji kružítko hned po levé, hned po pravé straně, znervózňuje mě to a moje spolužačky zřejmě také.
   Nejhorší je, že si uvědomuji vlastní neschopnost, spoutávají mě vlastní hranice. Když mě Kája s Bohouškem naučí pracně jezdit na kole, zvládnu jen jízdu po rovné a pusté silnici. Při jakékoli překážce zavřu oči a pustím řídítka.
   Ježdění nechám, je mi trapné otloukat vypůjčené kolo. Jenže si vedu stejně i před jinými překážkami. Přikrčím se, schoulím, zavřu oči a propadnu zoufalství. Vzdávám se ještě před bojem, někdo nebo něco mě zbavilo odvahy.
   Pátrám po viníkovi. Byl to táta se svou přísnou náročností? Byla to maminka, která okázale dávala přednost nemocnému bratrovi a zároveň mě úzkostlivě chránila před vodou, před větrem, před životem? Nebo dosud doznívá těžká nemoc a projevují se následky spolykaných sedativ? A co když mou mysl zavalily ty regály knih, co jsem bez rozmyslu zhltala?
   Ale nač hledat viníka? I kdybych ho stokrát našla a odsoudila, nic mi to nepomůže. Jako Rusalka jsem se proměnila v bludičku, nemohu ani zemřít, ani žít.
   Bludička jsem věru zvláštní, nikoho neuvádím na scestí, jen sama bloudím. Stává se, že se známé ulice promění v kulisy a obrátí se ke mně rubem, jako střípky v kaleidoskopu vytvoří jedním mávnutím zcela jiný obraz, a já se ocitám v jiném, neznámém světě. Úpěnlivě hledám záchytný bod, ale domy jsou tajemné a lidé mi připadají cizí, zapomněla jsem jejich řeč a nemohu se zeptat na cestu, moje panika se stupňuje a zatemňuje mi zrak i sluch, jsem ztracená, dočista ztracená...
   Tento pocit prožívám občas ve snu dodnes, ale tehdy to nebyl sen, jen děsivá skutečnost.
   Obvykle mi pomohla Vltava, je pro mne nití z Ariadnina klubka, jenže nevnímám směr, nevnímám proud, ztratily se světové strany, mosty na sebe berou novou matoucí podobu a voda je pod nimi temná, temná jako smrt. Tonou v ní světla, ty ohně pobřežní, lákají mě k sobě, spadla bych dolů jako sněhová vločka a splynula s nicotou.
   Nesplynula, vždyť plavu jako ryba.
   "Jak se cítíte?" ptá se svou měkkou češtinou můj lékař, "vy se cítíte špatně?"
   "Ne."
   Usmívám se.
   Přesně podle Máchy - na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Cítím to opravdu, nebo je to jen póza?
   Doktor má za silnými skly mrňavé a pronikavé oči. Špendlíky. Žihadla.
   "Vy potřebujete jen jedno, slečno, brzy se vdát, mít děti, nestudovat, nečíst, žít bez problémů."
   Teď už se směju.
   "Máte nervy jako struny na klavíru, rezonují na dotyk. Když mě neposlechnete, skončíte ve třiceti v blázinci."
   Řehtám se.
   "Vy máte zvrácený smysl pro humor, slečno."
   Doktor je dobrý diagnostik, ale od šestnácti do třiceti let se rozkládá nekonečný prostor. A co může vědět o mé duši a o životě tenhle ztroskotanec. Kdysi jezdil jako lodní lékař po dalekých mořích, a teď uvízl v dělnické kolonii, ordinaci má zapšklou, v kobercích se drží prach, plášť má ušmudlaný, ani uklízečku nemá, z kuchyně páchne zelí a červená řepa.
   Se ženou utíkají do světa hudby, když odejdou pacienti, hrají spolu v ordinaci, je to stejný únik jako můj smích, jako moje knihy, obrazy, stromy a květiny.
   A slova, hlavně slova. Pronikám do jejich tajemství, jsou zajímavá sama o sobě, každé v sobě skrývá svůj vlastní vývoj a smysl, má pevnou stavbu jako minerál, jako krystal. Fascinuje mě kámen, který vytváří složité drúzy, není mrtvý, neexistuje nic mrtvého na tomto světě. I slovo je živé, má svou hmotnost, svou barvu, svou chuť.
   A v té době miluji Šrámka a Halase, jedna slova tají v ústech jako ledová čokoláda a druhá mívají svíravou hořkost, propastný chlad. Fascinuje mě slovo nikde, nic, přestala existovat smrt, na niž stále myslím, proměnila se v pouhou nicotu.
   Z nejhlubší nicoty vyplulo světýlko. Získala jsem nové kondice na ostrově štěstí. Rodina si je sotva uvědomovala, ale byla obklopena sršící září. Ze všech nejobyčejnějších předmětů vycházel jas, lehounký pastelový jas.
   Připadalo mi, že si tu hrají na tatínka a na maminku a na vaření a na oblékání a na zařizování bytu, všechno bylo jen zajímavá hra. Děti byly dvě panenky, jedna tmavá, jedna plavá, obě něžné, čisťounké a milé, ujala jsem se jich s nadšením.
   Rodiče mě přijali jako dospělou, paní mě provedla bytem, pochlubila se japonským pokojem, kde hosté usedali na zem na vyšívané polštářky k nízkým lakovaným stolkům, ukázala mi nové šaty i novou kožišinu. U jiného by mi to připadalo hloupé, ale u ní to bylo tak přirozené a půvabné, že mě okouzlovala i pánev v kuchyni. Paní byla sladce hezká, mluvila měkkou slovenštinou a její ruce byly tak obratné a hbité, že se jen zlehýnka dotkly věcí a pohoštění bylo na stole. Jako by byla kouzelník nebo dirigent.
   Starší dcerka se jí podobala, mladší byla po tátovi. Někdy asistoval při hodině, tmavý, snědý, vojensky upjatý. Byl vysoký důstojník, francouzský legionář, sdíleli jsme spolu obdiv a lásku k francouzskému jazyku a kultuře. Když jsme se spolu někdy po hodině chvíli bavili, zdálo se mi, že jsme v této panenčí domácnosti jediní dva dospělí.
   Tento hezký důstojník s inteligentníma, mírně posměšnýma očima byl zajisté vhodný objekt pro sextánku, ale mě vůbec nenapadlo se zamilovat, nevnímala jsem ho jako muže, jen jako součást rodiny, ten ostrůvek pohody mě plnil optimismem, vnukal mi důvěru, že klidné štěstí na tomto světě existuje, že se dá doopravdy objevit.
   Otec stranil děvčátku, které se navlas podobalo mamince, ona zas druhé dcerce, věrnému obrazu svého manžela. Dojímaly mě ty drobné, láskyplné šarvátky, podbarvené harmonií domova jako sotva vnímatelnou hudbou.
   Na Vánoce jsem dostala od děvčat knížku, radost mě nesla jako voda, nemohla jsem si sednout do tramvaje, běžela jsem bez zastávky z Dejvic až do Holešovic. Teprve před domem jsem slétla střemhlav z oblaků na zem. Jsem blázen, pomyslila jsem si s tichou hrůzou, vždyť jsem cvok, vyvádím, jako bych v životě nedostala knížku.
   Mnoho let jsem se tu útlou a nostalgickou knížku Sbohem, pane profesore bála vzít do ruky, ale přežila všechna moje stěhování. Kdykoli jsem po ní sáhla, nacházela jsem v ní matný odlesk tehdejší harmonie, podbarvené smutkem z poznání, že v tomto světě neexistuje šťastné a bezpečné hnízdo, vždyť otec rodiny byl za nacistické okupace mezi prvními popravenými. Ale v té době i já byla jiná, tvrdší, méně bezbranná.
   Ale tehdy v hlubokém míru mělo pro mě několik hodin ve šťastném prostředí uklidňující a ozdravující moc.
   A opět se vynořil můj Princ.
   Setkání předcházela přímo osudová událost. Maminka konečně rozhodla, že si za vydělané peníze mohu koupit látku na šaty. Úplně novou látku na úplně nové šaty, které budou ušity přímo na mou postavu.
   Vypravily jsme se do Prahy, stále ještě se u nás centrum nazývalo Prahou, jako by Holešovice dosud zůstaly vesnicí. Ten obrovský obchod, nacpaný látkami k prasknutí!
   Jedna mi padla do oka na první pohled, blankyt s bílými kopretinami, obloha plná květů místo hvězd. Maminka smlouvá a já se propadám studem, nad dvacet korun za metr máma nepůjde.
   Prodavač se jde poradit s kolegou výše postaveným, sleví ještě něco a láká mě na levnější látky, odvíjí ze štůčku hedvábíčka za osmnáct a za devatenáct a já potlačuji slzy a nechci nic jiného než tu oblohu s kopretinami.
   Nekapitulujeme my s mámou, ale ještě výše postavený prodavač se svolením vedoucího přistoupí na tu dvacku, a já si nesu v balíčku poukázku na štěstí, vím, že se můj život změní, až si obléknu tu nebeskou louku.
   Zasvětila jsem nové šaty na úrovni, Princ dal tátovi dva lístky do D 36 (tímto letopočtem jsem si označila Déčko navždy), do té doby jsem znala jen "kamenná divadla", kde jsem odestála na bidýlku veškeré balety, opery i činohry.
   "Ježíšmarjá," zvolal Princ, "to jste opravdu vy? Vůbec bych vás na ulici nepoznal."
   Sám se nezměnil, zuby zasvítily v snědém obličeji, shodoval se do posledního chloupku se zrcadlem v mé mysli.
   Sedím vedle něho, avantgardní divadlo je jen osvětlený obraz, nevnímám nic než letmé dotyky Princova ramene. Zalévají mě vysokými vlnami, rozpouštím se v nich, neodvažuji se ani pohnout. Celá jsem zdřevěnělá a jímá mě hrůza, že se mě o přestávce něco zeptá a já se projevím jako idiotka, protože nevidím, neslyším. Každý bezděčný dotyk mě vychýlí z rovnováhy a to jsme se dotýkali jen tehdy módními vycpávkami. Vycpávka na vycpávku a je z toho ohňostroj. Takovou razanci má cit. Nebo touha?
   Za tmy se ještě dlouho procházíme, svítím svými kopretinami mezi tátou a Princem, nevím, kdo je Mejerchold a taky mě to ani v nejmenším nezajímá. Ale to jméno si zapamatuji.
   Muži přešli od avantgardy na záležitosti ryze osobní, už jsem jí tolikrát říkal, že se rozejdeme, to vážně nemá smysl, chodíme spolu víc jak deset let a není to ani manželství, ani láska...
   Zdá se mi, že slova patří trochu mně a tvrdošíjně mlčím.
   Co je čestné a co je nečestné, to si musíš přebrat sám, Princi. Já jen vím, že patříš mně, jsi můj, jsi můj od prvního pohledu, nejvyšší čas, že sis mě konečně ráčil povšimnout.
   Princ nás občas navštíví, když není táta doma, radí se s mou maminkou, jak se má se svou dívkou rozejít a neublížit jí. Teď už vnímá mou přítomnost, ale já se nevmísím do rozhovoru ani poznámkou. Vidím ho v podobě krásného divokého koně, kterého lstí zapřáhli a on se teď marně vzpírá a brání, zoufale hryže udidlo, napíná postraňky, aby se osvobodil a vyrazil cestou do neznáma.
   "Nikdy bych byl nevěřil, jakou zátěž pro život znamená charakter, bylo by líp ho nemít."
   Co sem plete charakter, zdá se mi to tak prosté, lidé se sejdou a rozejdou, co na tom? Manželé nejsou, děti nemají, řeknou si ahoj a šlus. Druhou stranu neznám, ani po tom dvakrát netoužím, musí být divná, nejdřív ho nechce, pak ho zas chce, zdá se mi to nesmyslné.
   Neodolám, jdu se na něho podívat do ochotnického divadla. Je to šok. Můj Princ se objevil na jevišti a z hlediště se nese hluboký, smutný vzdech.
   Všechny ty ženy dělníků a živnostníků, které perou na valše, hňoucají škubánky, drhnou pulty a podlahy, hádají se u společného záchodu a vodovodu, teď spolu společně vzdychly z hloubi jediné ženské duše. Spatřily ztepilého mládence, tak nepodobného vlastním mužům, a dosadily si ho do svých snů.
   Panenko skákavá, přece se nepřidám do toho houfu, nebudu vzdychat spolu s udřenými bábami z periférie, nebudu s nimi sdílet svůj ideál. Nepředstavitelně se stydím, že snad i mně maně uklouzl vzdech a splynul s trapným chórem.
   Při jeho návštěvě se zvednu a odejdu, koneckonců nesvěřuje se mně, ale mamince. A hned se krásně a bezbolestně zamiluju do jeho pravého opaku. Je klukovský, světlovlasý a nádherně obyčejný.
   Začalo to Máchou, doba přituhuje a my se vracíme ke kořenům. Je dobrým zvykem v Čechách, že tentýž člověk je zatracován, oslavován, revidován, přehodnocován, podhodnocován a nadhodnocován a opět zatracován a znovu oslavován - naštěstí sám přežije jen část zvratů. Uplynulo sto let od smrti Karla Hynka Máchy a já jedu s kamarádkami na oslavy do Bělé pod Bezdězem.
   Ta cesta znamená zásadní obrat v mém životě, je zvláštní, že to tuším. Opouštím hnízdo, první let se spíš podobá pádu.
   Jsem ochotna pro svůj osud něco udělat, odhodlám se k trvalé ondulaci. Přístroj je příšerné monstrum na způsob elektrického křesla, vlasy se navinou na kovové natáčky, na ně se připnou svorky zapojené do sítě. Vlasy mám jemné, ale mám jich příliš, natáčky nestačí a tak musím proceduru podstoupit dvakrát. Když jsem konečně osvobozena, mohla bych rovnou vzlétnout, tak mi ubylo váhy.
   Výsledek je hlava jako koš, hrdě ji donesu domů, na maminčině obličeji zaznamenávám zděšení.
   "Prima, sluší ti to."
   Nejsem si docela jistá, ale celkem snadno vplynu mezi spousty mládeže, v davu se cítím dobře, mám nádherný dojem, že jsem s ním splynula, že jsem se v něm úplně rozpustila a že si mě nikdo nevšimne.
   A pak nastane památná chvíle, zahájená slavnostními fanfárami z Libuše. Stojím ve špalíru, ale ještě před prezidentem Benešem projde študák se světlou čupřinou, jsem unesena jeho svobodným počínáním, závidím mu tu volnost, sama se cítím spoutaná.
   Dívám se za tím veselým, světlým majákem a pan prezident mi zcela unikne, uniká mi vůbec všechno a bůhvíjak se octnu ve společnosti onoho mládence, jí chleba s paštikou a s marmeládou a mně se zdá tato kombinace originální.
   Nevím, jak se jmenuje, ale pochopila jsem, že už odmaturoval a je mi jasné, že si mne nepovšiml ani koutkem oka. Atmosféra je taková, že mi to ani nevadí, rozpouštím svou plachost v kolektivu a tentokrát je s námi Mácha slavíků, růží a hrdliček, třeme se v houfech jako ryby, elektrizuje nás všechny stejná touha po životě a po lásce. A také po sociální spravedlnosti.
   Až do pozdní noci řveme do oken pokojných obyvatel Bělé pod Bezdězem písničky z Osvobozeného divadla, nadáváme jim křečků a bařtipánů a jsme vlci, které z lesů žene hlad, i když většina z nás jej nikdy nepoznala. Lidé nerozsvěcují, neotvírají okna a mně to připadá hloupé, zas vycházím sama ze sebe a dívám se na sebe shora, na sebe i na ostatní, kteří skandují "až nás půjdou miliony, všichni proti větru" a věří jako miliony před nimi i po nich, že pohnou světem. Já tomu nevěřím, ale usilovně se snažím tomu uvěřit, ještě nevím, že mi sudička dala do vínku danajský dar pochybnosti.
   Návrat domů je zážitek, okna ve vlaku jsou dokořán, stojím v největším průvanu, který si pohrává s mými natrvalenými vlasy, a dívám se do očí živému básníkovi, prvnímu živému básníkovi. Je mladý, je hezký, je chytrý, hovoří se mnou a já mu vracím slova jako míčky. Zářím štěstím, protože se co chvíli dotkne mých rozfoukaných vlasů a jemně mi je shrne z čela.
   "Máš básnické vlasy, úplně básnické vlasy..."
   Nemám zdání, jak vypadají básnické vlasy, jen mu hledím do očí a všechna ta povykující mládež přestala existovat, stojíme tu sami dva a vítr, co dává záminku k něžnému, netělesnému dotyku.
   Nemyslím na to, že cesta skončí, snad si ani nechci uvědomit, že doopravdy skončila, jedu vlakem dál, i když už jsem doma a srším jasem jako prskavka.
   "Holka, snad ses nezamilovala?"
   "Jenže hned do dvou. Ten básník říkal, že mám básnické vlasy."
   "No vidíš, a já se ti bála říct, že vypadáš přímo hrozně, protože bys nikam nejela. Jenže oni mají mužští jiný metr."
   S básníkem jsem se už nikdy nesetkala, za pár dní zemřel. Byla to surovost, rána pod pás. Odejít bez návratu, sotva vypučel první klíček něčeho krásného a křehkého. Smrt rozdrtila vejce ještě dřív, než se ozvalo první klovnutí ptačího zobáčku.
   Ruka, která mi jemně, aniž se dotkla mé kůže, odhrnovala znovu a znovu vlasy z čela, je mrtvá, dávno zetlelá. Je mrtvá ta chvíle, zemřel i vítr.
   Nevzkřísil ho ani posmrtný svazek básní, marně hledám ztracenou podobu básníka, slova jsou motýli napíchaní na špendlík. Ale ta prchavá chvíle ještě žije, zemře až se mnou.

   Ukázka ze vzpomínkové knihy Divný čas, divná láska, navazující na prózu Náš malý, maličký svět, která vyšla v nakladatelství BVD.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]