Již název knihy Václava Vokolka EXILY A ÚKRYTY V ČESKÉ KRAJINĚ (vydalo nakladatelství Garamond, Praha 2006, s. 204 s množstvím esteticky hodnotných fotografických příloh) vzbudil asociace - jaká že vlastně byla a je česká krajina? Lze si matně vybavovat její charakteristiky od země - matky chleba (což již brzy nebude platit, když se na pozemcích bude pěstovat šťovík), k máchovsky pojaté krajině tajemné a snivé, nebo ke krajině přímo magické. Všechny tyto znaky jsou zajímavé, ale žádný z nich není schopen plně zachytit mnohovýznamovost české krajiny. Václav Vokolek (takto estetik, přednášející na Vyšší odborné škole publicistiky dějiny umění) přišel s tím, že česká země je zemí exilů a skrýší. Tento úhel pohledu zvolil, aby docílil určitého politického efektu a pod tímto dojmem aby pojal i dějiny odehrávající se v této krajině. Budiž, stalo se. Těch úkrytů, co do kapitol, má 23, ale zachytil osudy daleko většího počtu osobností, skrývajících se v krajině. Jsou mezi nimi i J. A. Komenský či Jan Jakub Ryba, ale i lidé téměř neznámí, které právě on objevuje. Zvláštní je autorovo zabarvení náboženské. Zdá se, jako by choval více sympatií k českým bratřím, ale ani protichůdná katolická strana v době počátků války třicetileté mu není proti mysli, i když v Mladé Boleslavi katolíci obsadili bratrský sbor a »české nápisy zamalovali a velkolepý prostor zaplnili posvátnou veteší,« zatímco později pak Josef II. kostel zrušil a změnil jej ve vojenské skladiště. Čeští bratři nesnili o odplatě, ale v duchu valdenských nechtěli církev pronásledovat, nýbrž raději pronásledování snášet. Tím se autor dostává k dnes tak často zneužívaným slovům o neoplácení, kterýžto postoj je mu sice sympatický, ale předstírá, jako by nevěděl, že právě jeho hlasatelé přímo zuřivě po odplatě prahnou.
Čtenář probírající se řádky knihy přijde na vysloveně žlučí prosycená sdělení zejména v místech, kde se setká s básníkem a filozofem Vladimírem Vokolkem (»drzé popěvky z veřejného rozhlasu a jejich primitivní melodie se tříštily o vybroušený sluch milovníka Dvořáka a Janáčka, bujné veselí pražského jara /psáno s malým »p«/ mělo sice jinou, modernější notu, ale bylo i to stejně prázdné a kýčovité a bez významu«). Obdivovanými typy jsou pro něj samotáři, jako byl Bohuslav Reynek, Josef Florian a samozřejmě i Jakub Deml, žijící na pomezí Čech a Moravy, dotkl se tu jistě i Otokara Březiny. V době nedávno minulé prý všechno hezké bylo vyhozeno, leželo na chodníku, a nejcennější věci bylo možno získat ve sběrnách surovin. Navzdory tomu se i zde projevuje svérázná kritika současného kapitalistického světa, kdy například vážený podnikatel velmi podezřelého typu si udělal z půvabné zahrady garáž pro své mercedesy a po vykradení venkovské skrýše zde nalezl asyl nenasytný výrobce lahůdek z krajského města. Pesimismus, bezvýchodnost jsou nakonec vyústěním tohoto Vokolkova vztahu k dějinám a nakonec i ke krajině.
Autor: Josef Bílek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |