(ukázka z knihy Média, psychoanalýza a jiné perverze)
V době, kdy národy "vovinuly mračna", přesněji někdy v době, kdy Jaroslav Hašek přebíhal k rudým, psycholog Wolfgang Köhler prováděl své slavné pokusy se šimpanzem Rafaelem, které měly napovědět cosi zásadního o povaze a podstatě jazyka. Do té doby mnozí uvažovali nad tím, že jazyk je nedokonalým systémem, kterým se snažíme vynést na světlo nějaké ty dokonalé ideje či myšlenky, a až jazyk dokonale zdokonalíme, případně až se ho úplně zbavíme a budeme si moci posílat myšlenky nějakou tou telepatií, bude na světě konečně hej. Zmizí nedorozumění, manipulace a myšlenky budou ve své celistvosti konečně mezi námi. Již nějaký čas však mnozí tušili, že to s tím jazykem a myšlením může být trochu jinak. Köhler šimpanzovi Rafaelovi dával jeho oblíbenou potravu doprostřed hořícího kruhu. Chtěl po něm, aby se naučil nabrat vodu ze sudu, který mu přistavil, a oheň pak uhasil. Šimpanz Rafael si tuto schopnost skutečně velice rychle osvojil. Pochopil, že voda ze sudu je jeho cestou k potravě a naučil se ji brilantně s pomocí vědra využívat.
Pak však jednoho dne Köhler hořící kruh s potravou zapálil nikoli u své chaty, ale u vzdáleného jezera. Připravil Rafaelovi vědro, aby měl čím vodu z jezera nabírat, ale ukázalo se, že Rafael tak neučinil. Vzal sice vědro, ale utíkal s ním k chatě, aby zde nabral vodu ze sudu jako vždy. Něco mu chybělo k tomu, aby pochopil, že voda z jezera je stejné povahy jako voda ze sudu. Chyběl mu "pojem vody". Schopnost abstrakce a zobecnění. Chyběl mu jazyk. Nikoli jako schopnost hlasivek, chyběl mu jazyk jako způsob myšlení. Náhle se ukázalo, že jazyk bude nejspíše tím, co člověka vytrhlo z přírody a přivedlo na fascinující cestu rozvoje. Bylo jasné, že se lidé budou nejspíše ještě dlouho hádat, jestli tu byl nejprve jazyk, který vytvořil schopnost abstraktního myšlení, anebo tu byla jakási psychická výbava jazyka jakožto způsobu myšlení, která se až následně projevila v řeči. Tak či tak, jazyk se ukázal být klíčem k pochopení dobrodružství člověka a jeho možností. Otevřela se brána k sémiotickému století, ke století, v němž z komunikace, znakovosti, informace budou lidé čerpat klíčové metafory pro své vztahování se ke světu. Paradoxem bylo, že se tak stalo právě v době, kdy nás jazyk jako civilizaci na vzestupu poprvé šeredně zradil.
Zrada jazyka
Karl Kraus později prohlásil, že to byla první masová média, tedy noviny, kdož jazyk nekonečným omíláním "vovinutých mračen" tehdy v předvečer apokalypsy vyprázdnil a učinil z něj nástroj k ovládání, zakrývání a manipulaci. Byla to doba, kdy se slova poprvé v dějinách díky nekonečné mediální replikaci a zmrzačení bulvárními vykřičníky odtrhla od skutečnosti a pod pojmem válka si již nebylo možno představit válku, ale to, co se právě hodilo Moci. Jazyk zradil jako cesta k pokroku, jako spojnice mezi psýché a skutečností a tato zrada děsivě poznamenala následující století. Již se nikdy nepodařilo zahnat úzkost z jazyka a jeho odcizení se skutečnosti. Umělecká avantgarda na tu úzkost reagovala snahami po "osvobození", avšak skončila díky tomu u dadaistických hříček, které pro obyčejného smrtelníka nejsou osvobozením člověka a jeho kultury, ale výsměchem veškeré lidské snaze po hledání smyslu a skutečnosti, výsměchem touze po poznání, výsměchem člověku jako takovému. Levicoví intelektuálové šedesátých let znovu oživili to bolavé téma, Roland Barthes volal, že jazyk je největším opresivním, utlačujícím systémem, do něhož má Moc navíc snadný přístup, lidé jako Michel Foucault či Jean Baudrillard hovořili o alienaci znaků, o hyperrealitě a simulacrech, jenže z nějakého zvláštního důvodu se jejich slova, ač popisující poměrně zjevné a jednoduché skutečnosti, jevila být mnohem nadutější kabalou než kvantová teorie. Jazyk opět zradil. Již nešlo prostým způsobem popsat hlavní rozpor epochy. Navzdory zajímavému spektáklu hořících barikád osmašedesátého, noví Marxové již nedokázali přehodit výhybku.
Člověk už ví, že jazyk je jeho zázračnou zbraní, jíž se tak tajuplně vzdálil šimpanzovi, s nímž jinak sdílí 99 procent svých genů, a přesto veškerá varování před Mocí a dnešními Maršály světa, od Matrixu až po Bělohradského, dnes splývají s varováním před Znakem, před Jazykem, jímž sami sebe neustále zrazujeme.
Jazyk jako vězení
Ve svých Předpotopních esejích Karel Kosík popsal úžasnou dvoutvářnost jazyka. Řeč je pro Kosíka tyranem i osvoboditelem, má schopnost povznést a přesáhnout sebe sama, má však i nebezpečnou schopnost uvrhnout do přízemnosti. Takový je pro něj jazyk globalizace - řeč eufemismů, hybridů na bázi basic English for managers, cizojazyčných pojmenování a akademických odlesků, řeč generování, zkomunikovávání, deregulace, euroregionů, restitucí, "sívíček" (obzvláště bizarní anglická zkratka latinského curriculum vitae), války proti terorismu (konečně válka, kterou netřeba ukončovat), operací "trvalá svoboda", account managerů, reality show, píár, stylingu, trendy, cool, imidž, řeč našeho veřejného prostoru, jež každým svým užitím korunuje sebe sama na jedinou realitu. "Řeč věznitelka, řeč opiát a droga, řeč náhražka," píše Kosík. Každá společnost si však povídá takovou řečí, jakou potřebuje ke své existenci, dodává. Řeč naší epochy je kódem komfortní platónské jeskyně, z níž probourávat se do světa by bylo nepohodlné, znejisťující blahobyt. Tato komfortní jeskyně, zjemnělý salón eufemismů na hlavní třídě a magických formulek vypočítaných přímo na rytmus mozkových vln cílové skupiny, je blahobytným vězením.
"Jazyk jako vězení?", zeptal se kdysi velký francouzský lingvista Roland Barthes. "Jazyk jako Osvětim", zní dnes odpověď při pohledu na války reportované s pomocí počítačových simulací, či při pohledu na politickou volbu slov i nových ministrů podle doporučení komunikačních agentur.
Depolitizovaná řeč
Roland Barthes ve své knize Mythologies pojmenoval základní stavební jednotku znásilňujícího a znásilněného jazyka komfortní platónské jeskyně - je jí mýtus. Jedním z nejcharakterističtějších rysů mýtu je, že se vystavuje jako depolitizovaná řeč. Podle Barthese právě proto, že je produktem vyhraněného politického životního stylu a bytostně politické síly: buržoazie. Tato definice mytologie jako buržoazního produktu se dnes jeví zastaralá, mytologie se zdá být čímsi univerzálnějším, takové přesvědčení vyjádřil kupříkladu bohemista Štefan Švec ve své recenzi na české vydání Barthesových Mytologií v překladu Josefa Fulky. Kus pravdy taková kritika má. Ale tento kus by nám neměl zakrýt pohled na to cenné z Barthesovy myšlenky. Mám zvláštní slabost pro "zastaralé" části učení velkých myslitelů, podívejme se blíže, co Barthes vlastně říká.
Buržoazie je pro něj silou, jež upíná ze své podstaty pozoruhodně ohromnou energii na své neodhalení, nepojmenování, nezhistorizování. K tomu je novodobá mytologická řeč (nejen) jako dělaná. Nikoli až dnes je použití pojmu "buržoazie" sporné. Vyvolávalo vždy pochybnosti: "Existuje vůbec někdo takový? Není to chiméra? Vlivná konspirační teorie?" Taková pochybnost byla výsledkem opony mytologie. Je tomu dnes jinak? Vždyť mýtus kolem nás rozbujel a zmnožil se mírou historicky nevídanou. Opravdu tato opona nezakrývá nikoho konkrétního? Žádnou reálnou historickou sílu? Anebo je ta síla tak mocná, že nám již schází imaginace a odvaha ji pojmenovat?
Řeč dřevorubce
Dnes raději věříme, že mýtus je formou, již nabude jazyk při každém svém uvadnutí, bez ohledu na zahradníka. Depolitizovaný charakter mýtu vnímají lidé jako Štefan Švec (možná legitimně) jakožto historicky nepodmíněný. Co když je to však jen proto, že jsme již v zajetí marketingové imagologie zapomněli, že krom řeči depolitizované existuje opravdová řeč politická? Barthes o takové řeči říká: Když dřevorubec pojmenovává strom, který kácí, ať je forma jeho řeči jakákoli, nemluví ve skutečnosti o stromu, ale o svém aktu, o tvorbě, jíž se strom (příroda) stává součástí - to je politická řeč. Zpřítomňuje přírodu jen do té míry, v jaké ji bude člověk transformovat. Strom v takové řeči není obrazem, ale smyslem činu. Když však člověk dřevorubcem není, už se řeč nestává nástrojem jeho vztahu ke stromu, ale strom se stává nástrojem jeho řeči. Strom už není smyslem aktu, ale obrazem k dispozici jakémukoli záměru. Tehdy se na reálnou řeč dřevorubce našroubovává metařeč, ve které se již nezachází s věcmi, ale se jmény. Tento druhý jazyk, metajazyk, je prostorem, kde se mýtus instaluje. Prostorem, kde se Historie stává Přírodou a Přirozeností.
Všichni velcí romanopisci se snažili zachytit ten moment, kdy se řeč mění v metařeč, snažili se učinit tématem tento přechod. Josef Švejk kupříkladu neustále taví metajazyk zachvácený mýtem ve svých vysokoteplotních ústech a snaží se ho proměnit zpět na řeč. Hašek brutálně transformuje apokalypsu na sled komických historek a rozprav, natolik brutálně, že mnozí zapochybovali, zda jsou Osudy vůbec protiválečnou knihou, zda válku spíše nepoetizují. Hašek však jen zachází s realitou politicky, snaží se ji vyrvat mýtu a navrátit ji do úst plebejskému tvůrci. Je to zacházení drsné jako kácení stromu, ale poctivé. Hašek nemusí válku kritizovat a demaskovat, neboť již svou řečí dává tvrdý úder metařeči všech, kdo tuto válku vedli a vedou. Švejk ve válce je, a přece ji nevede - neustále si vede svou, neboli mele jako blbec. Není větší možné vzpoury moderního literárního hrdiny, než nasadit do boje s yperitem metařeči svou řeč.
Revoluční řeč
Metajazyk není nutným a nevyhnutelným osudem politického člověka v postindustriální společnosti, jak bychom možná rádi věřili. Ten focus groupy prohnaný a prověřený jazyk, který se dle Jana Kellera vyjevuje jako "stylová promiskuita, v níž se úvahy politické smíchávají s apelem na intimní problémy", není žádným nutným vývojovým stadiem kódu vyplývajícím z kolektivní zkušenosti západního světa. Existuje stále ještě řeč nemytická, řeč tvůrce, a člověk jí mluví vždy, když mluví, aby transformoval realitu, a ne aby ji uzavřel do obrazu. Všude, kde člověk spojuje svou řeč s tvorbou věcí, je metařeč navrácena do stavu řeči dřevorubce a mýtus je v takové řeči nadále nemožný. V politické sféře je řeč tvůrce řečí revolucionáře. Žádná mytologie nemůže být řečí skutečně revoluční. Revoluční řeč totiž vytváří svět a touto kreativní funkcí je cele pohlcena. Revoluční řeč je na začátku i na konci řečí politickou, kdežto mýtus je na začátku řečí politickou a na konci řečí "přirozenou". Buržoazie neustále maskuje to, že je buržoazií, a tím produkuje automaticky mýtus. Revoluce se vystavuje na odiv jako revoluce, a tím automaticky mýtus ničí, míní Barthes. Revoluce je pro něj pojmenování skutečné levice.
Levicový mýtus
Samozřejmě, že mýty existují i na levici, upřesňuje. Ale vyskytují se tam přesně v té míře, v jaké levice přestává být revolucí. Levicový mýtus vzniká ve chvíli, kdy se revoluce transformuje v "legitimní levici", to znamená přistupuje na maskování se, skrývání své podstaty ("strana demokratické levice"), produkování nevinné metařeči ("sociální jistoty") a deformování se na Přírodu a přirozenost ("volba srdcem"). Takové maskování se může být taktické (rétorika KSČ 1945-48), výsledkem zvrhlosti (mýtus stalinistický), anebo důsledkem blairovské marketingizace. Levicový mýtus však podle Barthese nemá nikdy kvalitu mýtu buržoazního. Objektů, kterých se levicový mýtus zmocní, je pár, jde o hrstku politických pojmů, kterými se levice brání armádě mýtů buržoazních. Levicový mýtus nenapadá každodennost, neexistuje levicový mýtus manželství či divadla. Levicový mýtus vzniká z pohodlnosti a nikoli z nezbytnosti jako mýtus buržoazní.
Americký brouk versus klip
Co je patrné na první pohled: levicový mýtus je chudý, ubohý a chatrný. Nemá tendenci bujet, ale zakrňovat a nudit. Objevit nějaký nový svůdný a vzrušující levicový mýtus je těžké. Levému mýtu chybí z jeho podstaty fabulace, je líný. Když už se ustaví, stane se jaksi prkenným ("americký brouk napadl naše pole"), směšně literátským ("samozvanci a ztroskotanci", "krvavý pes Tito"), neflexibilním (uvadání do frází, jež nikdo nevnímá), suchým ("ať žije antimperialistická solidarita, mír a přátelství mezi národy"), trapně průhledným. V tomto smyslu lze pád berlínské zdi interpretovat jako prohru líné a nepřitažlivé mytologie zakrnělé do dřevěného jazyka frází s expanzivní, flexibilní, vzrušující a efektivní mytologií kapitalismu, jejíž lesk a čistota se rodí především v reklamních obrazech, klipech a imageových strategiích, do nichž se příjemce přímo touží dosadit. Taková interpretace je jistě svatokrádežná uprostřed řádění mýtu o vítězství demokracie nad totalitou, Západu nad Východem, neřkuli mýtu o "uzbrojení Reaganem", leč je to interpretace zajímavá.
Otec národů
Každopádně i levicový mýtus je depolitizovaný (Stalin již nikoli jako revolucionář, ale "otec národů" a "generalissimus", nadřazení hlasu slovanské krve nad politickou analýzu atp.). Přesto nedokonalost levicového mýtu podle Barthese pramení z povahy levice. Když levice zůstane aspoň trochu levicí - při vší vágnosti toho označení - měla by být definována vztahem k utlačovaným. Jazyk utlačovaného je vždy chudý a monotónní. Metařeč je luxusem, na nějž utlačovaný prostě nemá. Řeč utlačovaného je proto reálná (instrumentální, průhledná) jako řeč dřevorubce. Řeč utlačovaného plodí mýtus jen zřídka, a když tak pomíjivý nebo netaktní, příliš vystavující mytickou podstatu. Mýtus utlačovaného je vždy umělý, napodobující (tak například Palestinci napodobili křesťansko-maloburžoazní mýtus o židovském spiknutí). Odtud pramení i nešikovnost mýtu levicového. Mýtus je podle Barthese doma na pravici: tam je podstatou, tam je dobře živený, expanzivní a bez ustání vymýšlený. Pravicový mýtus se zmocňuje všeho. Což je podmíněno bohatstvím a luxusem buržoazie. Utlačovaný má jen řeč instrumentalizovanou pro svou emancipaci, řeč politickou, utlačovatel svět konzervuje, jeho řeč není nástrojem, ale gestem, tyátrem. Řeč utlačovaného směřuje k transformaci, řeč utlačovatele ke zvěčnění.
Deset největších polistopadových canců
Žít Roland Barthes v dnešním "Česku" (ano, ta země nemá ani jméno, které by šlo nedat do uvozovek), musel by se radovat. Tolik studijního materiálu pro analýzu mýtu a jeho podstaty by jinde jen tak nenašel. Kvantita zde bohužel nahrazuje kvalitu, neboť ty naše polistopadové mýty jsou prapodivně načichlé kadidlem feldkuráta Katze. Postkomunistický osud nám dal bohužel žít epochu z nejtruchlivějších - epochu restaurace. Zatímco okolní svět alespoň zažívá příběh s figurami kusu zvaného globalizace, ať jsou sebeodpudivější jako Le Pen či Haider, my bohužel v této nešťastné zemi musíme být svědky zatuchlých tyátrů s figurínami vytaženými odkudsi z c.k. depozitářů. Kostlivci vstávají z mělkých hrobů. Vracíme majetky šlechtě. Strháváme pomníky antifašistů a znovu vztyčujeme sochy nejreakčnějších Habsburků dějin. Televizní moderátoři se zajíkají rozkoší, když mohou oslovit kdejakého dyslektika "pane hrabě", ačkoli si kdysi lid téhle země, když si zakládal republiku, užívání těchto titulů zakázal. Jiný šaušpíler si v televizní inscenaci oblékne prvorepublikový oblek a před natáčením do kamery sdělí, že když lidé nosili takovéhle obleky, museli se podle toho také chovat - kdeže ty krásné časy jsou (v inscenaci hrál druhorepublikánského českého fašistu a antisemitu...). Jiný více méně zasloužilý umělec si na obrazovce posteskne, že bohužel zanikla třídní společnost, a tak už lidé nevědí, co je krásné. Jako doprovod těchto víceméně monarchistických keců se rozjela fabrikace obrazu poválečné republiky jako říše temna a zla. Tato zvláštní kombinace restaurační a "posthistorické" antikomunistické rétoriky dala vzniknout armádě polistopadových mýtů. V jejich pomyslné hitparádě by jistě bodovala ponejvíce tato desítka omílaných canců:
1) Komunismus je stejný jako nacismus.
2) Největší ranou po komunismu je "morální krize".
3) Dnešní mladí už budou jiní, musí se vyměnit dvě, tři generace, abychom byli zase "normální" společností.
4) Západ (Amerika) ekonomicky a mravně zvítězil ve studené válce.
5) V listopadu zvítězila demokracie nad komunismem.
6) Češi jsou strašně závistivý národ.
7) Byli jsme příliš sametoví ("Měli jsme je zakázat hned tenkrát").
8) Naštěstí jsme v NATO - záruka, že už se to "neotočí".
9) Demokraté se musí spojit v zápasu s extrémisty (komunisty).
10) Ztratili jsme padesát let, teď tu ztrátu pracně doháníme.
V tomto desateru, které je třeba dnes vyznávat, aby byl člověk spasen a placen, je zajisté nejpozoruhodnější mytologickou rétorickou figurou záměna demokracie a kapitalismu, ona je jádrem celého systému zaříkávání. Demokracie samozřejmě není systém (natož snad nastolený Občanským fórem), ale princip, který je v každém systému více nebo méně přítomný (ostatně ani tento princip jistě není žádnou posvátnou krávou, jen historicky podmíněným kulturním produktem). Byl přítomný i v reálném socialismu, v podobě značné relativizace hierarchičnosti na pracovišti, kde se každý mohl k chodu podniku a jeho vedení vyjadřovat poměrně velmi svobodně, tím svobodněji, čím níže se na hierarchickém žebříčku nacházel. Mnozí dělníci si dodnes na náhlý přechod do systému "drž hubu nebo letíš" (do "demokracie") nezvykli a vzpomínají na časy, kdy mohli aspoň nadávat. Princip demokracie byl v jisté míře přítomný jistě i ve feudalismu. V určité míře ho toleruje i kapitalismus, pokud nenarušuje zájmy té síly, jejíž jméno je zakázáno vyslovovat jako kdysi jméno Boží, a nepoužívají se pro jistotu, na rozdíl od starověku, ani jména opisná. Žijeme v éře, kdy je kapitalismu a jeho neexistujícím vládcům i ta aktuální míra principu demokracie na obtíž, kdy zpomaluje ekonomický růst a brání všelijakým "zefektivněním" a "konkurenceschopnostem". V éře, kdy jsou spouštěny nástroje (samozřejmě především sémiotické) na odstranění tohoto obtížného problému, té koule na noze zvané demokracie. Jednotlivá marketingová řešení problému demokracie se postupně testují - tu ve válce s Irákem, tu při vstupu ČR do NATO, tu při diskreditační kampani proti nepohodlnému premiérovi, tu v kampani Zrušme komunisty... Výsledky se opatrně vyhodnocují, hranice se pozvolna posouvají, odhadují se možnosti a tempo dalšího postupu. Ztotožnění demokracie s kapitalismem se odehrává právě v době, kdy mezi kapitalismem a demokracií zuří dosud nevídaná válka. Ale chtít po vyznavačích desatera polistopadového cancu pojmenovat takový civilizační pohyb je bláhové.
Všimněme si, že ve všech výše uvedených klíčových polistopadových mýtech je hlavním hrdinou podivná démonická bytost zvaná "komunismus". Znamená to, že vyznavači desatera polistopadových canců jsou jen sektou zamrzlou ve studené válce? Kdepak. Komplexní antikomunistická mytologie se stává pozvolna nástrojem zvláštní a konkrétní politické síly s velmi aktuálním historickým úkolem. Václav Bělohradský již před drahnou dobou prorocky připomněl, že v české politické bažině dřímou druhorepublikánské zárodky oděné prozatím do kýčovitých frází o morálce. Antikomunismus je v podstatě jediným tématem této nekoordinované druhorepublikánské síly všelijak se přiživující na zchátralém českém politickém těle. Toto klerofašistické mejstříkovsko-štětinovské embryo nám roste a bude ho slyšet čím dál víc. Otráví bezezbytku veřejný prostor svými kampaněmi, často placenými z peněz "humanitárních" agentur typu Člověk v (intelektuální) tísni, kde se pod aurou spasitelů houfují a šikují mladí aktivisté zítřejších vlajkařských kraválů. Učiní své umakartové černobílé vidění světa rozhodujícím klíčem a mnozí zastrašení pohodlně přitakají hlasům po zákazu toho či onoho metafyzického zla ve jménu Hospodina (všimněme si, že i toho svého boha ukradli; tato impotence předurčuje nutnost zasvětit svůj život nějakému "anti", nutnost být definován nepřítelem, bez něhož jsem ničím) .
Bylo by chybné podceňovat kvůli otrhanosti muzejních uniforem naše dnešní kadety Bieglery přecházející do útoku na Hříchy otců (tak se mimochodem jmenovala ta kniha, co se tak zalíbila hejtmanu Ságnerovi poté, co zjistil, že rozkódovat podle ní nesmyslné rozkazy velitelských štábů nepůjde). Byl to znovu odvážný Václav Bělohradský, kdo pojmenoval přímo a bez vytáček hlavní historickou funkci této útočící síly a jejího programu spočívajícího v boji s "nakaženými" symboly: zakrýt rozpory stávajícího postdemokratického průmyslového řádu, zajistit magickou ochranu bushismu a berlusconismu tím, že kritiku statu quo (tedy zpochybnění kapitalismu, jeho předpokladů a mytologie) spojím s "metafyzickým zlem". Vždyť přece kapitalismus je nejlepší z možných světů, pokus o jeho alternativu končí nutně u severokorejského hladomoru, gulagu, front na banány...
...blá blá blá...
Armáda mýtů stráží panství kohosi, kdo neexistuje, a činí tak tím zuřivěji, čím více dotyčný neexistuje...
Je rozkošné žít v jazyce.
Josef Švejk to dobře věděl.
Když pochodoval do světové války.
Knihu Média, psychoanalýza a jiné perverze si můžete objednat na adrese: Malvern, Lublaňská 12, 120 00 Praha 2
Autor: Jan Stern
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |