Marina Carr (narozena 1964) patří ke střední generaci irských spisovatelů a dramatiků. Její hry - jakési moderní tragédie - se hrají po celé Evropě, v posledních letech po nich sahají i naše divadla. S jednou pozoruhodnou inscenací, která zaujala v minulé divadelní sezóně, hostovalo nedávno v Praze Moravské divadlo Olomouc. Baladická hra U KOČIČÍ BAŽINY je variací klasického Euripidova dramatu Médea, její reálie jsou však současné, byť v našich podmínkách je vnímáme, jako by náležely spíš do 19. století.
Je to dáno důrazem ne tak na čas, jako na prostor dramatu, kdy v postavách žije vždy kus osudů předků, jejich údělů a vin, nezkrotných vášní. Hry Mariny Carr zvýrazňuje i pojetí ženských hrdinek, bouřících se proti konzervativnímu uspořádání společnosti a usilujících o změnu jejích principů koncipovaných muži.
Děj hry se soustřeďuje do jediného dne, v němž Hester Swanová, osudově připoutaná k nehostinnému místu zvanému U Kočičí bažiny, jednak zápasí se stíny minulosti, hlásící se přízrakem zavražděného bratra, zároveň se má vyrovnat s novou svatbou svého bývalého manžela, s osaměním a s hrozící ztrátou dcery. Naděžda Chroboková (odměněná za roli Hester Cenou primátora statutárního města Olomouce) podává neobyčejný, psychologicky propracovaný výkon, umně oscilující mezi krajními polohami ztvárnění hrdinky, na jedné straně zaujatou bojovností, odhodlaností vzepřít se osudu, na druhé straně osamoceností a rezignací na všechny životní hodnoty, což vrcholí jejím konečným tragickým rozhodnutím - vzít s sebou ze života i vlastní dítě.
Hostující režisér Roman Groszmann vypointováním nejdramatičtějších situací posílil dynamiku příběhu, zdůraznil jeho nadčasové momenty, blížící se až symbolickému vyjádření. Celkovou ponurost příběhu, antickou tragičnost nezvýraznily jen emocionálně vypjaté herecké výkony už zmíněné Naděždy Chrobokové či Martina Mňahončáka (Kartágo Kilbride, bývalý manžel Hester) a Vlasty Hartlové v roli Kartágovy matky, ale i pojetí scény Sylvy Markové, a mocně k tomu přispěla i hudba Pavla Helebranda).
Neméně pozoruhodným představitelem irské dramatiky je Martin McDonagh (narozen 1970), který už má za sebou dvě desítky rozhlasových her, ale i filmových scénářů, především však řadu divadelních her, jež se rozletěly po celém světě. McDonagh zdomácněl i na českých jevištích - zejména to platí pro hry Kráska z Leenane, Osiřelý západ, Mrzák inishmaanský, Poručík z Inishmoru a Pan polštář. Všechny tyto hry viděli diváci na mnoha českých a moravských scénách.
KRÁSKA Z LEENANE je McDonaghovou prvotinou, proslavil se jí v pouhých dvaceti pěti letech. Naposled ji - po inscenacích Divadla v Řeznické, Těšínského divadla a Středočeského divadla-Kladno nastudoval soubor pražského Divadla na Vinohradech.
Komorní dispozice hry přinesly na velké vinohradské scéně některé inscenační problémy, scénograf Karel Glogr však prostor zabydlil příznačnými detaily a dostatečně jej tak zintimnil. Režie hostujícího Petra Svojtky tak umožnila Janě Hlaváčové a Lucii Juřičkové v rolích Mag a Maurren Folanových, matky a dcery, žen připoutaných k sobě nezrušitelným poutem lásky a nenávisti, předvést vynikající ukázku herectví, nebazírujícího na přehnaném psychologismu, ale prostřednictvím nejvšednějších činů a gest schopného přehlédnout a interpretovat celou bídu života nešťastné dvojice. Před sebou jako bychom viděli realistický výsek života ze zapadlého koutu Irska, avšak příběh má i rozměr grotesky, místy i černé komedie, realistický obraz se náhle proměňuje ve své hyperbolické popření, aby nakonec skončil tragédií, která pochopitelně nic neřeší, bezvýchodnost dosavadního života je nahrazena jen další slepou uličkou. Dvojici žen ještě doplňují Dat Dooley Martina Zahálky, představující zdánlivý světlý bod v osudu Maureen, a Ray Dooley Pavla Batěka, vnášející do příběhu zaplněného rezignací protipól mladistvého odhodlání, přímočarosti i dosud nezhacených nadějí.
Marina Carr a Martin McDonagh, považovaní za největší naděje irské dramatiky, volí ke své interpretaci světa a života rozdílné prostředky, čerpají je každý z jiných uměleckých tradic, postavy jejich her svými osudy a postoji však obdobně nastavují zrcadlo největším problémům v nás a našem vzájemném soužití, bez ohledu na hranice společností či zemí.
Autor: Vladimír Kolár
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |