Všestranný tvůrčí duch, živoucí legenda slovenské umělecké avantgardy, básník, scenárista a výtvarník, esejista, překladatel Albert Marenčin, který má za svůj hlavní úkol šířit Patafyziku na tomto světě a na všech ostatních, nazval svou zatím poslední knihu LATERNA MAGIKA / LA LANTERNE MAGIQUE (2006, Vydavateľstvo PT Bratislava, paralelní francouzské znění na sudých stranách je dílem sedmi překladatelů). Neustále nezbedný, hravý, života a lásky plný Marenčin (1922), absolvent bratislavské filozofické fakulty a v tomtéž roce i Slovenského národního povstání, tři první poválečné roky žil v Paříži, kde ho kamarádka Fanny zavedla ke Constantinu Brancusimu a jindy zas představila Wilfredu Lammovi i Fernandu Légerovi, kde navštívil Jeana Epsteina a jednou v předjaří na ulici oslovil muže, v němž poznal André Bretona (a nemýlil som sa, bol to skutočne on), a kde se v Masarykově domě na Bonapartově ulici, kam chodil na obědy, jednou seznámil so starým anarchistom, ktorý mal na klope kabáta prišitú červenú plátenú hviezdu a volal sa Franz Kupka. Třináct let po své dnes naprosto nesehnatelné kníže Ako som sa strietol s niektorými pozoruhodnými ľuďmi a dva roky po svých Malých dějinách Nezabúdanie potřetí vzpomíná, tentokrát prózou i verši; věru má na koho a na co.
Laterna magika se skládá ze tří próz a pěti básní před nimi, mezi nimi a za nimi. První z těch próz, Pražský chodec roku 2000, pocta Apollinairovi, surrealismu i Praze kdysi magické, vypráví o zázračném setkání na pražském nádraží so skutočným Večným Židom; ten mu nabídne své služby i s letáčkem: Izák Laquedem, Director of Ahasver-tour, Sprievodca po magických miestach Prahy, ale také poznání: Toto že je magická Praha? Veď sú tu iba žalostné trosky toho, čo tu kedysi bolo. Áno, domy tu stoja, niektoré aj zrekonštruované... Ale kde je, prosím vás, ich duch? Génius loci? Kde je mágia? Všetko je preč! Takto sa predsa nedá žiť!
Střed knížky tvoří Pata, rozmarný apokryf o tom, jak autor objevil ve slovenské obci toho jména kolísku Patafyziky; v příběhu přímo cimrmanovském (však podle doktora Faustrola, putujícího z rodného Čerkeska do Paříže, a to južnou trasou na kole přes Slovensko, je Jára da Cimrman, všadeprítomný a nesmrteľný, veľká osobnosť svetového formátu, vyvolán jménem), jde Marenčin neodolatelně původní, svou milovanou slovenskou rodnou zemí.
Konečné v Pyrenejském medu chodí pařížský chodec Marenčin poválečnou metropolí nad Seinou, aby si k stáru přiznal, že ač už neví, čo a kam ho to ťahá, přece jen čosi ho zavše priťahuje, kamsi preč, neznámo kam - za ľuďmi, za láskou, za šťastím? (...) Čo si ja môžem počať s prázdnými rukami?
I kdyby Albert Marenčin nenapsal nic než tyto tři zázračné prózy a pět úchvatných básní úzkosti, touhy, životní i básnické iniciace, nemohla by být řeč o prázdných rukou. Sám je, co napsal o Samu Bohdanu Hroboňovi: veľký výmyselník.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |