Povídka z knihy Ony nebudou spát pod křídly anděla a Inkova chýše, která vyšla v pražském nakladatelství Onyx v rámci kulturní spolupráce mezi Communauté francaise de Belgique a Českou republikou
Anja
Nejdřív jsem uviděla její oči, její výrazné lícní kosti, pak její ústa, široká a plochá, která se usmívala. Potom obrys její tváře, ostrý a přesný, a pak protáhlou štíhlou siluetu děvčátka, které nejspíš vyrostlo příliš rychle. Vtom jsem odvrátila pohled, bylo mi trapné, že se tak úporně dívám. Očima jsem rychle přejela bistro, ale nemohla jsem se pohledem nikde zachytit a zadívala jsem se zas na ni, ona se dál usmívala a svým úsměvem mne zvala.
"Dobrý den," řekla. "Můžu vám nabídnout kávu?"
Jmenovala se Anja a byla Němka, bylo jí sedmadvacet let a pracovala v cestovní kanceláři. Francouzsky mluvila s půvabnou neobratností. Občas se zarazila, pozorovala lidi, pak znovu upřela pohled na mne. Tehdy jsem v něm mohla zachytit jakousi neklidnou otázku, kterou jsem si po jejím prvním veselém oslovení neuměla vysvětlit. Byla na dovolené, měla před sebou dlouhý den a nevěděla, jak ho stráví. Půjde do lesa? Na pobřeží? Moře pokaždé viděla, když bylo ošklivo, chtěla ho vidět, když se v něm odráží modrá obloha a když je příjemné chodit v písku. Upozornila mne, že příští vlak odjíždí za tři čtvrtě hodiny, ale nevypadala, že se chystá odejít z bistra, ani já jsem se s ní nechystala rozloučit. Jak dlouho si už povídáme? Deset minut, čtvrt hodiny? Už jsme se spřátelily.
"Proč nejedete se mnou?"
Ta nenadálá žádost mne překvapila a trochu popudila. Představa, že bude sama na pláži, ji samozřejmě netěšila. Odpověděla jsem, že nemohu, že musím pracovat. Kromě toho, pro ni nebude těžké nechat se doprovodit. Vážně se na mne podívala: "Nepotřebuju, aby mě někdo doprovázel. Můžu jet sama. Chtěla jsem vás. Je to nutné, pracovat dnes? Právě dnes?" To jsem ale byla nešikovná! Anja považovala naši vznikající známost za dost významnou na to, abych jí podřídila své povinnosti a plány. Na výlety nám přitom zůstane dost dní. Nadhodila jsem: "Proč ne v neděli?"
"V neděli už nebude hezky a bude tam moc lidí. A ode dneška do neděle... kdo ví, co se může stát."
Zas jsem v jejích očích zahlédla záblesk úzkosti. Ten letmý záblesk ve mně vyvolal vlnu něhy a přesvědčil mne:
"Poslyšte... "
Ona už neposlouchala. Pozorně se dívala na starou dámu, která si sedla vedle nás. Vypadala trochu směšně a hlavně pateticky, s příliš nalíčeným obličejem a barokním kloboukem. Anja zašeptala:
"Mám strach, že budu jednou stará a sama."
Úzkost, která na ní byla patrná, aniž o tom věděla, na mne zapůsobila. Zapůsobila, nic víc. Nebudu se s ní trápit, to ne! Teď, když jsem zavřela dveře před vším strachem, je už nic ani nikdo neotevře. Cítila jsem nad tím pyšné uspokojení. Pokrčila jsem rameny:
"No tak... je vám teprve sedmadvacet!"
Úmyslně jsem to řekla lehkým tónem a stejným tónem jsem dodala:
"Jestli chceme stihnout ten vlak, musíme jít."
V kupé se mezi nás rychle vrátila blízkost, kterou vyvolaly naše první úsměvy, jako by jedna čekala na druhou a okamžitě pochopila, že přišla vytoužená bytost a že už není třeba hledat znamení, podle kterého se měla dát poznat. Ale, ale... upřímně řečeno, mohu Anje říct: "Čekala jsem na tebe"? Mohla jsem jí jen přiznat: "Teď, když jsme spolu, jsem šťastná." Neřekla jsem nic. Copak má přítomnost vedle ní není dost výmluvná?
Anja vyprávěla o sobě. Z Německa odjela před rokem na kursy francouzštiny. Bohužel onemocněla. Kvůli těžké střevní infekci musela ležet a na léčbu vydala značnou část úspor, které měla na studia. Proto si našla práci v cestovní kanceláři. Ukázala mi několik rodinných fotografií, které měla. Když jsem se zeptala, jestli se jí stýská po matce, smutně odpověděla, že ne. Pak uložila fotografie zpátky do obálky, usadila se v koutě a zavřela oči. To uvolnění jsem nevnímala jako nedostatek zdvořilosti, ale jako důvěru. Se zavřenýma očima Anja vypadala, že se mi úplně vydává všanc. No tak, můžete se na mě dívat, číst si v mé tváři, číst pod mými přivřenými víčky. Dávala mi možnost pátrat pod jejím čelem, uhadovat vidiny, které se jí vynořují v polospánku. Když vlak zastavil, věděla jsem už všechno o tom obličeji, který jsem viděla, jak se přede mnou uvolnil v okamžiku míru.
Obědvaly jsme v malé restauraci na konci hráze. Slyšely jsme jen hučení moře, pravidelné, jednotvárné, ta jednotvárnost nás ukolébávala a vyzývala k mlčení. Kousek od nás si přišli sednout dva stařečkové. On položil svou dlaň na ruku své společnice a oba se zamyšleně dívali na moře.
"Vidíte," upozornila jsem Anju, "někdy se stane, že je člověk starý a není sám."
Neodpověděla.
"Anjo, vypadáte smutně."
"Je těžké být šťastný, že?"
Nemohla jsem tvrdit opak. Její poznámka mi pootevřela škvíru do jejího vnitřního života. Tušila jsem tam zničené sny a hořkost, která jí zůstala, když se rozplynuly. Teď stála tváří v tvář skutečnosti bezbranná, úzkostná. Ale kdo žije bez zklamání? Také jsem z nich dostala svůj díl. A bylo to dobře. Naučila jsem se přijímat, odolávat, reagovat. Ona je opravdu příliš křehká. Možná až trochu slabošská. Rozhodla jsem se, že jí pomohu. Přišla ke mně přece s tímhle přáním, tušila ve mně sílu, která jí chyběla? Spoléhala jsem na hodiny, které jsme spolu měly strávit, abych ji utěšila vřelostí svého přátelství a rozveselila ji svou optimistickou teorií. Ale v tuhle chvíli jsem nevěděla, jak roztrhnout závoj melancholie, který nás zahaloval. Náhle mi přišla na pomoc má paměť. Připomněla mi jednu knihu, kterou jsem četla, dílo naplněné mohutnou láskou k životu. Vyprávěla jsem z ní Anje spoustu podrobností a zdůrazňovala hlavně ústřední postavu, od přírody silnou. Ten člověk zemřel s pocitem, že všechno, co měl, použil pro své vlastní dobro a pro dobro lidí. Ta kniha mne nadchla. Osvobodila mne od všech zklamání, která nám připravuje život, většinou dost všedních a spíše bezvýznamných ve srovnání s úmysly, jichž jsou schopny některé bytosti, velké svým srdcem a svým myšlením.
"Měla byste si to přečíst, Anjo. Člověk nemůže uniknout té životní síle, která z té knihy čiší. Najdu ji a půjčím vám ji."
Poslouchala se zájmem, ale byla jsem si téměř jistá, že mé nadšení její skepsi nezviklalo.
Odpoledne jsme strávily na pláži. Anja se hned natáhla na písek. Já bych se bývala ráda prošla podél vln, ale zůstala jsem u ní, dokud nezačala být zkřehlá a nerozhodla se vstát. Pak jsme šly až přímo k moři, vyzuly jsme si boty a procházely se ve vlnách, které nám narážely do kotníků. Když jsem se na Anju podívala, v jejích očích jsem poprvé uviděla zářit opravdovou radost. Nejspíš si říkala: přece jen je krásné žít! A já jsem z toho měla určitý pocit štěstí. Ale... možná to byl vítr, který jí oživoval tváře a cuchal vlasy, až vypadala jako divoška. Vtáhla jsem ji do skupinky mladíků a dívek, kteří si hráli s míčem. Běhaly jsme, skákaly. Zdálo se, že ji hra těší a zastavila se, až když byla moc udýchaná a ztrácela tempo. Znovu si lehla. Já jsem se šla osvěžit na konec vlnolamu. Anja nedlouho potom udělala totéž a uviděla jsem ji, jak si dřepla na vedlejší vlnolam. Objala kolena a znehybněla se zádumčivým výrazem. Představovala jsem si její úsměv, ten úsměv, který se nikdy úplně neotevřel, zadržovaný utajeným strachem. Nakonec otočila tvář ke mně a zamávala na mne. Šla jsem za ní. Přivítala mne téměř s vděčností. Připadalo mi, že v tom osamění - pláž už byla opuštěná - v tom oproštěném rámci mé pozorné přátelství její rezervovanost překoná, že se svěří, osvobodí se od všeho, co ji tísní, od bolesti, neklidu, otázek... Ale Anja se vzápětí začala chovat jinak. Místo odevzdanosti se dostavila jakási lhostejnost a slova, na která jsem čekala, jí nepřešla přes rty.
Vrátily jsme se na hráz a toulaly se tam. Z té nepovedené důvěry mi zůstal tísnivý pocit rozhořčení a smutku. Anje se v příštích hodinách určitě nevrátí spontánnost, která ji na okamžik proměnila. Něco ve mně se jí nelíbilo. Co? Něco, co sama určitě nedokázala pojmenovat. Možná tušila mé zklamání, začala mi horlivě vyprávět o bezvýznamných věcech. Dost jasně jsem dala najevo, že tenhle druh rozhovoru je mi cizí, ale mluvila dál. Musela mít své důvody. Jaké? Čekala jsem věty, které by mi umožnily více nebo méně poskládat její osobnost. Měla jsem jen skicu, vytvořenou z toho, co jsem viděla, a z několika úvah, které mne zaujaly. Od chvíle, kdy mě chvilku nechala v sobě pátrat, se zas uzavřela. Musela jsem respektovat její odměřenost nebo její ostych, přijmout její zdrženlivost vůči tak nové společnici, nebo jakýkoli jiný důvod. Myslela jsem, že přijde doba, kdy mi udělí privilegium nahlédnout do jejích tajemství, a že ji nakonec přece jen poznám.
Při zpáteční cestě jsem se o nic víc než ona nesnažila udržovat konverzaci. Poddaly jsme se otupělosti a občas se rozhlédly po krajině, jejíž obrysy se rozplývaly v noční mlze. Náhle se Anja ke mně naklonila a zeptala se: "Strávila jste hezký den?" Nestačila jsem odpovědět a už mě zpovídala dál: "Máte mě ráda?" Už jsem věděla, že bych se pro ni rozkrájela, že mi může zabírat čas, stavět si podle libosti hnízdo v mém životě. Přesto jsem neodpovídala, zaražená a trochu šokovaná. Před některými slovy jsem měla ostych, nikomu jsem nedávala právo, aby je ze mne dostal. Měla jsem čestnou snahu vyjadřovat jen city, kterými jsem si byla jistá, nechtěla jsem přehánět. Během toho dne jsem se občas v duchu ptala: Kdyby Anja z mého života zmizela, náhle, jako se objevila, zůstal by po ní šrám? Prázdno? Šrám určitě. Prázdno ne. Nic by se nezměnilo, dál bych šla tím klidným krokem, který mě ráno zavedl do baru. Anja nenaruší rovnováhu, kterou jsem si pečlivě vytvořila. Přitom jsem mohla odpovědět kladně, mohla jsem alespoň říct: "Myslím, že už vás mám ráda." Ale Anja čekala tuhle odpověď, která nepřicházela, a tak se hlasitě rozesmála jako dítě, které si udělalo legraci. I já jsem se zasmála, ale byl to krátký smích. Právě jsem pochopila, že ta veselost je falešná a má jen zakrýt její deziluzi. Chtěla jsem na ni zakřičet ano! Ano! Ale už bylo pozdě. Anja se stáhla do svého kouta, vzdálená, nepřístupná. V duchu jsem se viděla na vlnolamu, jak k ní běžím, napjatá, jak ji potřebuji obejmout a políbit, utopit pod vlnou něhy ty chmurné myšlenky, které jsou v ní. Jaká hloupá odměřenost nebo jaký hloupý důvod mě paralyzoval?
Dojely jsme do cíle. Pozvala jsem Anju k sobě, navrhla jsem jí rychlou studenou večeři. Odmítla. Je unavená a špatně by snášela tak pozdní jídlo. Rozešly jsme se ve špatně osvětlené pusté ulici a slíbily si, že si zítra zavoláme. Když jsem od ní odcházela, vtiskla jsem jí na prsty naléhavý polibek, plný lítosti a něhy.
Zdržela jsem se v centru města a pak jsem přišla domů. Natáhla jsem se na postel a snažila se vybavit si ten den bod po bodu. Unikala mi už spousta podrobností. Zapomněla jsem... Nevšimla jsem si... Jedna věc je jasná. Mé chování bylo dost trapné. Občas jsem vypadala, že jsem až moc spokojená sama se sebou, občas, že mi na ní moc nezáleží. Hlavně jsem si nemohla odpustit to mlčení, které nastalo po Anjině poslední otázce. Bála jsem se přisvědčit, a skoro jsem odmítla. Má nespokojenost rostla současně s netrpělivostí, kdy ji zas uvidím. Vstala jsem a měla v úmyslu jít k ní. Co jí říct? Jak vysvětlit, co cítím? Nejdůležitější bylo, aby pochopila, že o ni mám starost. Další se uvidí. Už jsem zavřela dveře. Vzpamatovala jsem se. Měla jsem jí to prostě říct ve chvíli, kdy jsem se s ní rozcházela: "Doprovodím vás k vám domů." Teď? Má návštěva jí bude připadat nevhodná. Několik minut jsem zůstala stát na chodbě, zvažovala pro a proti jako v situaci, na které závisí něčí život. Jsem směšná. Půjdu Anju překvapit zítra, hned jak vstanu. Dáme si spolu k snídani teplé rohlíky, které koupím v pekařství kousek odtud. Svlékla jsem se, rozhodnutá usnout, protože abych došla k ní, musím vstávat o hodinu dřív než obvykle. Ještě jsem měla daleko k té chvíli blahodárného uvolnění, vypnutí nervů, které přichází před spaním. Má pozornost i svaly zůstávaly napjaté neklidným očekáváním. Spi! Spi! Rozhodla ses správně. Správně... Nechtěla ode mne, abych byla moudrá, ani abych přemýšlela, chtěla... abych ji měla ráda. Jestli se má říkat mám vás ráda při prvním setkání... to se nehodí. Konečně jsem usnula. Když jsem se probudila, nejdřív jsem si vzpomněla na Anju. Udělala jsem všechno ve spěchu a vyšla ven ještě dřív, než jsem předpokládala.
Vešla jsem do pekařství a řekla si o čtyři rohlíky, dali mi je ještě teplé. Pak jsem vyběhla na ulici, ještě jsem cítila vůni vypečeného těsta. Noc odvála mé obavy. Bylo mi veselo, srdce mi poskakovalo a šla jsem rázně. Byla jsem si jistá, že tam Anja bude, jistá, že bude ráda. Nastoupila jsem do autobusu a protáhla se doprostřed vozu mezi známými obrysy. V tuhle ranní hodinu ti, které míjíme, vždycky vypadají, že nás znají, přijímají nás, jako že patříme k velké rodině ranních ptáčat, lidí, co musí být v osm hodin v práci.
Anja mi dala svou adresu a přesně mi popsala, kde staví autobus. Spletla jsem se a vystoupila o stanici dřív. Rozběhla jsem se, nechtěla jsem, aby se hodina určená Anje zkrátila o to zpoždění. Celá udýchaná jsem doběhla před dům s číslem 28. Vstupní dveře byly otevřené. Pospíchala jsem k výtahu. Třetí nebo čtvrté patro? Zapomněla jsem. Z domovnického bytu právě vyšla správcová.
"Slečna Anja Ohlerová, prosím?" Ta žena se na mě dívala, jako bych po ní chtěla něco neslýchaného, a neodpovídala. "Je to ve třetím nebo ve čtvrtém?" zeptala jsem se znovu rozčileně.
"Vy jste... kdo?"
Kdo? To je otázka! Jakým právem? Už jsem chtěla ostře odpovědět, ale ona na mě kývla, ať jdu dál. "Není tu. Pojďte dál!" Není?! Jak to, že není?! Ta zpráva na mě zapůsobila jako rána do tváře. Uslyšela jsem znovu: "A vy jste kdo?" Byla jsem úplně zmatená, přesto jsem pevně odpověděla: "Jsem její přítelkyně" a zdůraznila slovo "její". Správcová zavřela dveře, jako by mi chtěla svěřit tajemství. Nejdřív se trochu napila kávy a nabídla mi. Byla jsem rozladěná, že zmeškám setkání s Anjou, a netrpělivá, aby mi ta žena řekla, co se děje, a nedokázala jsem tuhle slušnost ocenit. Zavrtěla jsem hlavou.
"Znáte slečnu Ohlerovou už dlouho?" Na co si to ta hloupá ženská hraje?!
"Na tom nezáleží! Jestli mi chcete něco říct, tak to řekněte!" Po krátkém zaváhání se odhodlala:
"Každé ráno jsem jí telefonovala, abych ji vzbudila. Požádala mě o to. Nevím, jestli měla budík, možná ne, protože toho moc neměla. Zvonila jsem, dokud nevstala. Pak mi vždycky řekla: "Už jsem vzhůru, děkuju." A opravdu jsem ji ani ne za hodinu viděla jít ven. Dnes ráno se neozvala. Věděla jsem, že se včera večer vrátila, viděla jsem ji. Myslela jsem, že je možná nemocná, ale přece jen... že se neozvala, to nebylo normální. Šla jsem nahoru, bušila na dveře ze všech sil. Pak mě napadlo zkusit kliku. Nebylo zavřeno. Vešla jsem dovnitř... "
"Ona už byla pryč? Jak je to dlouho?"
"Tři čtvrtě hodiny."
Znovu se napila kávy a podívala se na dno šálku, jako by tam měla najít nit svého vyprávění, kterou jako by ztratila a která mě nezajímala. Copak mi nemůže prostě říct, že Anja vstala a odešla dřív, než jí zavolala? Odložila šálek, otočila se ke mně a potřásla hlavou.
"Ne, nebyla venku, ležela na posteli. Třásla jsem s ní, třásla... Byla jak kus hadru." Při těch posledních slovech, která zanikla ve vzlyku, jsem vyhrkla ne, protáhlé jako výkřik. "Ano! Ano!" opakovala s pláčem. "Zavolala jsem... sanitku. Našla jsem dvě lahvičky, ty jsem dala sanitáři. Víte, měla jsem ji ráda."
Bylo mi na omdlení, jako bych byla z vosku. Sedla jsem si.
"Nenašla jste nějaký dopis? Vzkaz?"
"Šla jsem zpátky nahoru, když odjeli. Nic jsem neviděla."
"Jste si jistá?"
"Ano."
"Možná u ní v kabelce?"
"Nic."
Pokyvovala hlavou a utírala si oči. "Když jste její přítelkyně... možná něco tušíte? Ničeho jste si nevšimla? Kdy jste ji viděla naposledy?"
Nevinně otáčela nožem v ráně.
"Bylo to včera."
"Včera?! A ničeho jste si nevšimla?!"
Ten výkřik na mě působil jako obžaloba. Netroufala jsem si přiznat, že Anju sotva znám. Jen jsem dál hloupě potřásala hlavou, ztracená. Ona, jako by mě chtěla utěšit, dodala:
"No, člověk stejně nikdy opravdu neví, co se děje v hlavě těch druhých."
Ulice bzučela pod jásavým nebem. Život šel dál a já jsem se v tu chvíli pohybovala na hranici vědomí a nevědomí, v tom meziprostoru, kde mysl a rozum uniká, ale kde zůstává vůle udělat některé pohyby. Anju převezli na pohotovost na univerzitní kliniku. Správcová mi řekla, že tam dojdu za čtvrt hodiny. Čtvrt hodiny bylo moc dlouho. Mávla jsem na taxík a nechala se odvézt v tom stavu polospánku srdce a nervů. Přesto se mi vnucovala myšlenka: Anja není mrtvá, byl to nepodařený pokus jako u spousty jiných. Když jsem otevřela dveře na pohotovost, byla jsem klidná. Nohy mě sotva nesly, ale dokázala jsem službě u příjmu rozvážně formulovat svůj dotaz.
"Vy jste z rodiny?"
"Její rodina je v Německu. Já jsem její přítelkyně."
Vyšla ze své kanceláře a šla jedné sestře něco pošeptat do ucha. Ta mi řekla, ať jdu za ní. Ulevilo se mi, za chvilku ji uvidím, to znamená, že žije.
"Prosím vás, řekněte mi rychle, žije, že?"
Vyšla jsem ze dveří pohotovosti. O kousek dál byla lavička pro ty, jimž příliš těžké srdce brání v chůzi. Ztěžka jsem na ni dosedla, s hlavou plnou obrazů ze včerejška. Proč ke mně přišla? Doufala, že najde oporu, oporu, která by byla tak jasným projevem lásky, že by se mohla znovu zachytit života, s nímž v myšlenkách už přeťala pouta. A co jsem jí dala? Stavěla jsem na odiv svou vůli, svou optimistickou teorii, v které ona nepochybně viděla jen obvyklý sklon brát věci z té lepší stránky a nezachytit jejich podstatu. Vůli. Ale co něha? Přesto... Ten poslední polibek na její ruce... Považovala ho za určitou uhlazenost a nepocítila jeho rozechvění? Proč jen jsem včera večer nešla znovu ven a nešla za ní? Přece jen... podřídila jsem se jejímu přání jet na výlet, neustále jsem na ni myslela a měla o ni starost. Všechny tyhle výčitky vůči mně samotné... Proč? Když se chovala, jako bych neexistovala. Opakovala jsem si: ona to chtěla! Ona to chtěla! Naše letmé setkání by přece nemohlo... Musíme přijmout, že každý si svobodně vybírá, že sejde z cesty života poté, co na ni byl vržen násilím. Otevřela jsem tašku, kde osychaly rohlíky. Začala jsem jíst. Už jsem se až moc snažila uspořádat svou konstrukci. Nemohla jsem nějaké neznámé, ano, neznámé, dovolit, aby zakolísala. Copak jsem si včera neříkala, že... že kdyby zmizela, stejně budu dál... Prostě, že se nic nezmění. Zakusovala jsem se do rohlíků ze všech sil. Sousta jsem nemohla polknout. Ano, ale včera ještě žila, dnes... Ta bolest ze života, na kterou umřela, začínala být nakažlivá. Cítila jsem, že přichází krize, znala jsem její příznaky.
Přeložila MARKÉTA VINICKÁ
Autor: Barbara Y. Flamandová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |