Spisovatelka a feministka Alice Walkerová o stárnutí, o své aféře s Tracy Chapmanovou a o vztahu mezi niqabem (arabský šátek k zahalení obličeje, který ponechává volný průzor pouze pro oči) a vysokými podpatky
   Cestou do kostela Riverside v New Yorku, kam jsem si jela poslechnout autorské čtení Alice Walkerové z nové kolekce jejích esejů My jsme ti, na které jsme čekali, jsem přemýšlela, co bude zač Walkerová, kterou najdu připravenou na pódiu. Bude to okouzlující feministická ikona, která mě inspirovala, když jsem dospívala coby obletovaná Pákistánka v Británii v 80. létech? Energická černoška, která přežila výchovu dělnické třídy na bílými ovládaném Jihu; vzepřela se Klanu, když se vdala za Žida Mela Levanthala v rasistickém Mississippi (kde takové mezirasové sňatky byly stále protizákonné) a šla převzít Pulitzerovu cenu za svoji novelu Barva nachu (The Color Purple) v roce 1983?
   Nebo to bude žena z fotografie na přebalu její nové knihy - výraz nového věku dobročinnosti a dřevěných korálků? Žena, jejíž pozdější práce byly obviněny z lehkomyslné pohodlnosti a výrazně kalifornské prázdnoty? (V roce 2004 její poslední román Už je čas, abys otevřel své srdce - Now is the Time to Open Your Heart vyprovokoval dnes již neznámou recenzi kritičky listu New York Times Mičiko Kakutani: "Kdyby se tento román nehonosil jménem Alice Walkerové, která získala slávu před nějakými dvěma desetiletími s Barvou nachu, bylo by těžké si představit, jak by mohla být vydána ... tak úděsná snůška stupidit").
   Na velkém pódiu na rozlehlém hřbitově vypadá malá a jako mnich, "žena svatá a osamocená", jak ji popsal jeden reportér v r. 1979. V nepřerušovaném čtení svým poklidným jižanským přízvukem přednáší o metafyzické pauze, myšlence čerpané z I Ching, a říká, že Kongres si měl po 11. září "dát pauzu" místo kvapného jednání. Dav vypadá zmateně - někteří staří lidé dokonce usínají. Celkem vzato, nezdá se, že by alespoň uvažovali; tenhle oddaný sbor tu je proto, aby uctíval své vysoké duchovenstvo opuštěných a zapomenutých, které, zdá se, naopak v poklidu nevnímá rostoucí chvění společného zmaru.
   Její trochu tajuplné odbíhání od tématu můžeme nevnímat, ale její hlavní poselství - že správně uvažující Američané se musí zvednout a musí se s nimi počítat - působivě zaznívá několik týdnů po vítězstvích demokratů v minulých amerických volbách. Jak Walkerová napsala v protestu proti válce v Iráku, před jejímž zahájením byla uvězněna: "Byla jsem uvězněna předem. Byla to těžká doba, ale čas se tenkrát zdál jiný. Zdálo se, jako bychom věděli všechno".
   Druhý den, u čaje v hotelu v newyorském SoHo, jsem se setkala s docela jinou Alicí Walkerovou - s kombinací přirozené autority, vřelosti a drsné inteligence. Během našeho rozhovoru je, jak říkají Američané, "velice současná". Ve svých dvaašedesáti je překvapivě sexy a vypadá na pětatřicet. Je vyčerpaná po vzrušujícím rozhovoru v přímém rozhlasovém přenosu o svém příteli Fidelu Castrovi.
   Její nová sbírka zaznamenává její přechod do ultrapolitického, neziskového New Press - protože její kmenový vydavatel, Random House, ji nechtěl otisknout. Ačkoli Wendy Weilová, už 35 let její agentka, tuto změnu bagatelizuje, když tvrdí, že Random House stále "zůstává ve hře", je to určitě změna významná.
   Místy je Alice Walkerová v tomto novém sborníku čestných projevů a esejí průkopníkem návratu k "vysoké" formě. Je to zahaleno vzletnými, pompézními nacionalistickými tématy jako "Hurikán Katrina mohl být začátkem důkladného řešení všeho, nač pomyslíme. A jako bývalý Sovětský svaz i my nacházíme všechny své naděje skládané v systém, kterému jsme věřili, zmařené. Co nám zbude?" Kvůli životnímu prostředí vyzývá k moratoriu na porody ("Na této planetě by se už nemělo narodit žádné další dítě, dokud nedosáhneme jistých podmínek ... z nichž nejdůležitější je ta, že bude nalezeno několik ztracených liber plutonia"), a velebí orální sex. Ale existují tu oblasti, které se zdají být velmi, velmi vzdáleny levicovému pohledu. Zmínka o jejím symbolu - psím mazlíčkovi a návod jak nosit symbolické nitěné náramky na oslavu Země mohou vyvolat vztek i neklid.
   Ráda bych věděla, zda stále nechává současnost bez povšimnutí. "Skutečně si jí nevšímám", říká, "protože v téže době, kdy mohu být kdykoli odsouzena kdekoli, kde odsuzují lidi, Barva nachu si klestí cestu na Broadway a moje knihy se opravdu dobře prodávají. Takže se vůbec necítím vyhoštěná, cítím se dobře." Jižanský přízvuk se trochu prohloubí, když říká něco tvrdého nebo vzdorovitého.
   "Jsem jako fíkovník a plodím fíky a díky tomu dostávají práci lidé, kteří je sklízejí. Jejich prací je překládat do jazyka, kterému rozumějí jejich matky, sestry, příbuzní. Což se stalo s Barvou nachu." Prodalo se 5 miliónů výtisků ve 25 jazycích a vznikl muzikál, který uvádí Oprah Winfreyová.
   Kulturní imperialismus a provincialismus americké kultury je v celé knize neustále se opakujícím tématem, stejně jako optimistické připomenutí, že "to, co je neznámé, lze poznat." Ptám se, jak si vysvětluje rozporný poprask ve Spojeném království kvůli nošení niqabu. Okamžitě přejde k politickým nuancím. V románu Zmocnit se tajemství radosti (Possessing the Secret of Joy) vystupuje Afričanka, která přišla ze společnosti, kde se praktikuje ženská obřízka, a protože její dům byl zničen, její lid rozehnán, cítí se, jako by ztratila povědomí o tom, kým je. Rozhodne se dát se obřezat. Ženy musí být obzvlášť opatrné, než si zvolí něco, o čem myslí, že je to projev vzdoru, ale co může být ve skutečnosti využito k jejich ještě hlubšímu zotročení.
   "Nejsem přesvědčena, že ženy dostatečně znají nebo cítí svou vlastní historii nebo že chápou krutost, které jsou muži schopni, a rozkoš, kterou prožívá hodně mužů, když pozorují, jak se necháváte svázat - pak řeknou ,Podívej, udělala sis to sama'. Je to stejné jako když nosíme vysoké podpatky, které nás zraňují, svazují nám nohy, ale my si myslíme: ,Je to přece tak sexy'... Je to příliš, příliš nebezpečné, to je vše, co chci říci. Jsem pro, aby si ženy mohly zvolit, co chtějí dělat, ale musí doopravdy chápat, co dělají. Kdybych musela dát nějakou radu, řekla bych britským muslimkám: ,Používejte něco ze starých dob, ale ne proto, abyste se bránily, nýbrž abyste poznávaly vaši vlastní kulturu a zjistily, čemu z toho v hloubi srdce věříte a co naopak můžete nechat být. Nesmíte být vězni své víry.' ".
   Vyprávím jí, jak jsou lidé stále fascinováni její milostnou aférou z poloviny 90. let se zpěvačkou Tracy Chapmanovou. Chvílí předtím pevně, ale zdvořile prohlásila, že nechce odpovídat na otázky týkající se jejího rodinného života. (Její dcera Rebecca, z jejího manželství s Levanthalem, uveřejnila v roce 2000 upřímnou vzpomínku, ve které kritizovala rodiče, že se po rozvodu pohroužili každý sám do sebe.) Takže jsem byla překvapena, když jsem viděla její rozjasněnou tvář při zmínce o Chapmanové. "Ano, také jsem ji milovala. Absolutně."
   Proč to tenkrát tolik držely v tichosti? "V tichosti možná pro vás, ale jen proto, že jste nežila v naší oblasti," odpovídá se smíchem. O tomto vztahu psala ve svých denících, které má v úmyslu jednou vydat. Takže proč se postavily proti možnosti využít svého vztahu k nabytí velkého společenského vlivu, jako to udělaly jiné lesbické páry celebrit, třeba svého času Ellen DeGeneresová a Anne Hecheová? Zdá se, že ji tato myšlenka pobavila. "Nikdy bych to neudělala. Můj život se nemá odehrávat pod vlivem někoho jiného - víte, jak to myslím? A tehdy to bylo nádherné a úžasné a krásné a mě to beze zbytku těšilo a zcela jsem ji milovala, ale nebyla to věc nikoho jiného než naše."
   Walkerová nemá v úmyslu odejít do penze, říká: "Podle tradice platné ve světě lidé, když dosáhnou šedesátky, se stáhnou. Stanou se z nich mudrci. V Jižní Koreji věří, že když dosáhnete šedesátky, bude z vás zase dítě a zbytek vašeho života by měl být zcela radostný a šťastný a druzí lidé by vás měli nechat o samotě, a já si myslím, že právě tohle představuje vrchol inteligence. Je potřeba strategicky pochopit, že se potřebujete stáhnout."
   A přesto se nezdá, že by přede mnou stahovala. Svět propásl mnoho velkých myšlenek, za něž ve svých prvních pracích bojovala, a tak dnes přirozeně vypadá spíš pokroková než revoluční a rebelantská, jaká byla kdysi. A navzdory veškeré kritice se její práce stále jeví velmi významná. Každá feministka, která dokáže spojit ženskou obřízku a niqab s vysokými podpatky, dostane můj hlas.

   (The Guardian)
   Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]