Současná kubánská literatura je českým čtenářům prakticky nedostupná, pomineme-li tendenční výběry sloužící segregační protikubánské kampani. I přes cenzuru vlastní českému knižnímu trhu, čím dále ostřejší ideocenzuru a další formy "selekce" jsou však u nás publikovány knihy některých výrazných osobností současné kubánské literatury, poezie i prózy. Zásluhou brněnského překladatele Michaela Doubka vychází již druhá kniha z okruhu spisovatelů, jejichž "oficialita" na Kubě je založena na uměleckém mistrovství a noetické hodnotě neposluhující, pravdivé výpovědi. Oficiální literatura? Čtenář prozatím tyto knihy na většině knižních pultů neobjeví, patrně si dočkají i ponurého mlčení médií, častého to projevu pyšné ignorance "elity". Přesto - jsou tu, čekají na oči i mysl intelektuála, jemuž nezatemnil obzor restaurační předsudek. Jsou tu, aby našly cestu ke čtenáři, byly čteny, hodnoceny a interpretovány.
   O knize Abela Prieta nazvané Let kočky již Obrys-Kmen obsáhle referoval - multietnická a multikulturní kubánská společnost, ne však "tavicí kotel" národů a ras, se v perspektivě "kubánského smíchu" tematizuje jako cosi přirozeného, daného, perspektivního a hlavně - polyfonního, krásného. Tou druhou do češtiny přeloženou publikací jest soubor povídek Francisca Lópeze Sachy (1950), v současnosti předsedy Asociace spisovatelů při Kubánském svazu spisovatelů a umělců; autora známého a uznávaného nejvíce ve španělsky a portugalsky mluvícím světě, nositele řady kubánských i zahraničních cen a vyznamenání, jehož tvorba bývá srovnávána s Horaciem Quirogou, Alejo Carpentierem nebo Ernstem Hemingwayem. Přeložené prózy nesou název ZLATÝ SVĚT (Dorado mundo, Havana 2002; česky v nakladatelství Periskop 2006, ilustrace Gustav Zlatý, fotografie Karel Sýs).
   Publikace by si zasloužila objektivní posudek specialisty na kubánskou literaturu či na literaturu Latinské Ameriky - posudek bezpředsudečný a neposluhující předsudkům. Zasloužila by si recenzi kritika obeznámeného s kulturně historickými reáliemi, meziliterárním zrcadlením a narážkami, atp. Kupř. poslední povídka svazku nazvaná Moje sestřenice Amanda podruhé vyžaduje k interpretaci a hlubšímu porozumění znalost jiné povídky, a to Sachova vrstevníka Miguela Mejidese Moje sestřenice Amanda. Nabídněme alespoň zálohu na recenzi - nebo polemiku.
   Sociologicky vzato překvapuje kniha mírou kritičnosti ke kubánské realitě, otevřeností a svobodou slova, autorovou svobodnou vůlí psát a publikovat umělecké poznání bez toho, že by se musel ohlížet na zájem nakladatele, politického či ekonomického mecenáše, cenzora či "elity". Kubánský "protosocialismus" je mu nesporně nejmenším zlem ze všech dalších, reálně hrozících jako důsledek "osvobozovacích misí" Velkého bratra, vydávajícího standard svých středních vrstev za prototyp Člověka. Představená realita se Středoevropanovi jeví jako stav všeobecné a trvalé materiální nouze, jež sice neznamená hlad, vězení, žebrotu, bezdomovectví, vybírání popelnic nebo trvalý strach z budoucnosti, působí však skličujícím dojmem. Motiv "vadného záchodku" z povídky, která dala svazku název, upomene na doby, kdy "rozkrádačky" přinášely šikulům nemalé zisky, ostatním jen zlost nebo vztek.. Avšak pozor: Sachovi je cizí trik kapitalizace zcizeného i zcizování lidských práv. Abychom pochopili proč, je nutné přečíst si třeba krátkou povídku, resp. esej nazvanou Divošsky pomalovaná tvář, hledající v otázkách cosi jako tvář-masku New Yorku a konturující ono gigaměsto v přízračné, divošské perspektivě džungle, s bizarně smělými příměry i paralelami, bohatými enumeracemi, metaforami a otázkami. Mistrovská esej o monstru "bezejmenných lidí a černochů" (tak, s. 31), městě, jež vévodí světu! V "sociologické četbě" zaujme i krátká povídka Caesarův projev na Forum Romanum (s. 22-23), tlumočící okolnosti projevu Nikolae Ceausesca a atmosféru 21. prosince 1989 ironicky, hořce i výsměšně, prostředky oficiální reportáže konfrontované s realistickými detaily, přičemž reportáž přináší "Imperátor Julius Caesar, zvláštní zpravodaj"; text "ukazuje" aranžovanost a nepřirozenost jisté bezmocné moci.
   Pro Sachu je nejdůležitější hodnotou humanita a její sociální a interpersonální rozměry, katargický účin činu, jímž je i Slovo, cosi jako duše člověka (neplést s křesťanským evangeliem - to je jen jedna z jejích podob), přirozený a radostný životní projev, autenticita, které dává přednost před okázalostí, zvěcněním, bezohledným egoismem lidských živočichů světa kapitalismu, na nějž jsme tak hrdí. Jeho postavy jsou trpěliví a skromní ne proto, že jim nic jiného nezbývá - oni nemohou být jinými, aniž by přestali být lidmi, Kubánci, oněmi velkými a krásnými dětmi s živou zvídavostí a mimořádně pronikavým pohledem - pod masku, pod fasádu, a také pod hroší i navoněnou kůži. Jen díky této vlastnosti ještě nebyla Kuba amerikanizována - pomineme-li Guantánamo, ovšem.
   Poetologicky pojato mají jeho povídky velmi rafinovanou stavbu i koncepci, v níž i banální detaily nabývají sekundární významotvorné funkce a mění se ve znaky znaků, dostávají smysl v řetězci plynoucích vět, v jejich vyznívání a doznívání, ve vlnivém rytmu i kontrapunktické kompozici. Jeho prózy jsou lyrizované, ale ne vnějškově - jsou v základu lyrické, úvahové, subjektivně vzpomínkové, pracujíce s vhledem i empatií. Sacha spolu s magickými realisty neuznává časoprostorová omezení - mrtví zasahují do našich životů, oživeni potřebami vypravěče i pouhou vnější časovou asociací (motiv Beethovena v povídce Pokoj rozkoše, patrně nejlepší povídce sbírky).
   Většina próz je více či méně sycena hudbou, prozrazuje autorův smysl pro melodii a rytmus vět: "Nyní je mou velkou ambicí, aby mé povídky a romány zněly jako písně svého druhu a čteny přinášely stejný požitek, jako když vášnivý milovník hudby poslouchá oblíbenou skladbu. Ve volbě slov a témat, v ovzduší textu musí každá hláska znít jako tóny melodie. Hláska za hláskou, seřazené jedna za druhou, musí tvořit orchestr hrající symfonii. Zdrojem některých mých textů jsou hudební motivy, které bez ustání slyším a jež překládám do slov." (s. 47). Zřetelná je inspirace rozmanitými hudebními styly a žánry 50. a 60. let, rokenrolem, džezem, country i rockem, rovněž tak klasickou hudbou artificiální. Ono "nasycení hudbou" jako by vracelo literaturu jejímu původnímu, magickému a mytologickému východisku, k synkretickému umění, ale to by znamenalo přece jen značné zjednodušení - a de facto rezignaci na výsledky tisíciletého vývoje žánru povídky. Tu Sacha chápe velmi volně, zahrnuje i esej, fiktivní telegram či reportáž, literární "remake" apod. Teenageři z úvodní povídky, vzpomínkově laděné, poslouchají "drsné tenory hovořící s absurdnem", zvuky saxofonů a bicích, kytarová sóla Billa Haleyho, jsou elektrizováni Little Richardem, Elvisem i Paul Ankou, tančí v rytmu živelné radosti, "s nimi jsme křičeli my, protože jsme byli osamoceni jako oni" (Poslouchám Little Richarda). Ta deska, která mladíčky přivádí k šílenství, ovšem "jásá pod jehlou českého gramofonu".
   Zdá se, že vedle kubánské a latinskoamerické literární tradice a angloamerické hudby je tradice evropského písemnictví podstatnou složkou Sachova (a nejen jeho) talentu. Představené povídky jsou stylově a žánrově polyfonní, obratně však zhodnocují impulsy kultury a literatury evropské, od antiky přes 19. století až k současnosti, od Sokrata přes Beethovena, Tolstého, Čechova až k Brechtovi. Někdy jen narážkou, jindy citací a parafrází, vědomím souvislostí a navazováním. Slovem - Sachova kniha stojí za přečtení i za důkladnou interpretační analýzu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]