Pouze dětství je naše. Zbytek života patří cizím.
   Don Delillo
   
   Dávné roky her na schovávanou jsme nezřídka prožívali v tmavém a rozbitém podpalubí opuštěné dřevěné lodi, která se nacházela v prašné ulici Purísima. Byla to velká loď. Nakloněná na levou stranu ležela skoro odnepaměti ve škarpě. Během pobytu na souši získala prkna paluby modravý nádech a trup zešedl a perleťově se leskl. Dřevo požírané červotoči se rozpadalo na kousky, leželo v trávě, nebo se po něm plazily popínavé rostliny. Když lilo, ztrácela se ta loď beze jména v proudech vody, které po ní stékaly jako po zvláštním starém a zbytnělém schodišti. Aniž bychom si to uvědomovali, byli jsme přímými svědky rozkladu plavidla, které po kouscích odnášel déšť stékající do příkopu. Nevnímali jsme sílu vodních kapek. Loď nám připadala věčná. Vždyť za slunečných dní byla tak majestátní a přirozená. Prolézali jsme jí a pátrali po tajemných předmětech a drahokamech. Stávali jsme se její součástí.
   Nikdy jsme se neptali, co tam ta loď dělá, ani kdo ji tam dopravil. Teď, když na ni myslím a vidím ji ve svých vzpomínkách už jen rozmazaně, mám pocit, že na břeh byla vytažena pouze z rozmaru svého posledního pána. Proč by jinak skončila tak daleko od moře, až za kopcem, až za vodním mlýnem na drcení rýže, za tou gigantickou budovou obestavěnou palmovou hradbou, tak daleko od linie, která se měkce nořila do vln.
   Daleko od modrého oceánu.
   Sbíhajíce z kopce k lodi křičeli jsme, jakmile jsme ji uviděli. Skákali jsme po trouchnivějící palubě, schovávali se v lodních útrobách, ztráceli se, opravdově se ztráceli pod prkny a pod rezivějícími železnými díly. Vstupovali jsme do trupu jako do tunelu, protahovali se a mizeli v jeho zákoutích. Tam jsme si užívali strachu, jenž byl rozkoší hry na schovávanou. Tam ukryti vdechovali jsme pachy vlhkosti a ledku. Tam nám pomalu odkapával pot z čela, když se nás ten, jenž zůstal venku, vydal hledat. Hledající, otevíraje vchod do podpalubí, vpouštěl dovnitř světlo, které oslepovalo. Dodnes vidím záři a v ní siluetu Tito Bolaňose vstupujícího do nitra lodi. Neklidný a propocený Tito se nás snaží najít. V šeru nic nevidí, přidržuje se stěny a šmátrá kolem sebe. Tehdy jsme ještě netušili, že za několik let uteče ze země a my jej budeme odsuzovat na veřejném shromáždění. Věřím, že i přesto na nás Tito ve svém domě v New Jersey vzpomíná, jako nyní já na něj.
   Stále slyším zvuk Titových kroků na prknech lodní podlahy. Cítím jeho pach a pot. Cítím obavy a tajemství, která ke schovávané patří. Srdce se mi chvěje potěšením ze skrývání a hledání. Titovu siluetu jsme vídali proti světlu jen chvíli. Brzy se nám ztrácel v šeru. Býval někde blízko a my se třásli strachem.
   Mnohokrát procházel těsně kolem nás. To jsme zadržovali dech a ani nedutali. Na druhou stranu nás mnohokrát hledával pořádně daleko. To jsme klidně ze svých skrýší vylézali, vycházeli až na palubu a posměšně na něj volali.
   Mezi námi nejobratnější býval Orlando. Hledal-li nás, vždy se objevoval tam, kde jsme jej nejméně čekali. Přicházel, když jsme na něj byli nejméně připraveni. Byl černý, měl velké zuby a mezi nimi mezery. Uměl švindlovat. Tajně se díval, kam se schováváme. Do posledního nás v mžiku nacházel. Švindloval i při dalších hrách, neboť švindlování bylo v té době známkou inteligence a prohnanosti. Jako jediný se dokázal protáhnout za červeným sametovým závěsem do kinosálu, když hráli nepřístupný film. Vybíhal na galerii a plival do hlediště. A trikem s dvoucentovou mincí klamal starého prodavače Arsenia.
   V té podivuhodné době, kdy čas plynul pomaleji než nyní, byla rozbitá loď také místem našich tajných schůzek. Tam jsme během dní i večerů hovořili o létajících talířích, povídali o životě na Marsu, na vzdálené planetě našich snů, tam jsme si představovali, že se nacházíme ve speciálním vesmírném korábu, že máme skafandry a že míříme k neznámým galaxiím. Tito Bolaňos vyprávěl o tom, že se nechá zmrazit jako Buck Rogers a vrátí se na Zemi za pět set let. Ukazoval nám obrázky postav ze scifi filmů a seriálů. Jako ony postavy jsme chtěli skočit na padácích na Měsíc, na tajemnou planetu Mongo, nebo se vydat za Tarzanovým dvojníkem, za bílým králem Taguarí do amazonských pralesů.
   Prales, nic než prales.
   Pronásledovaly nás gorily a kanibalové. Hrozilo nám nebezpečí od hroznýšů i od lvů sedících na zadních tam, kde začínala savana. Byli jsme anglická expedice v typických přilbách cestovatelů a s dlouhými puškami. Pozorovali jsme žirafy s vytáhlými krky a Tarzanovy přátele mandrily. Navštěvovali jsme podivuhodné chrámy bohyně Kálí. Naším tajným světem byly hvozdy, pralesy, Afrika, planety, Amazonka. Naším snem bylo poznávat a zažívat vše vídané v televizi, na kterou jsme se dívali po večerech ve školní ubytovně.
   Sestupovali jsme z vršku u moře. Ne však k ulici Purísima, ale k moři, do nějž se zařezával příkrý a uzoučký útes. Pláň po straně kopce voněla mandlovým těstem, protože na ni vyváželi odpad z továrny na sladkosti Contreras. Za ní příkop se špinavou vodou a dále nepatrné domečky čtvrti Gutiérrez. Pod chvějícíma se nohama zelená tráva vyrůstající ze hřbetu útesu a nad námi horké polední slunce. Tato cesta nás nevedla k žádnému tajemství. Byla symbolem odvahy a mužnosti. Šli jsme zvolna, rozpažovali jsme, abychom udrželi rovnováhu, nedívali se za sebe ani pod sebe, dokud jsme nedošli až na konec, do místa, kde se útes prudce lomil a padal do vln. Tam u zakrslého amerického jilmu byl pro ty, co překonali strach a došli až ke stromu, bod vítězství.
   Dál jen vzduch, nic než vzduch.
   Došli jsme k prázdnotě. Třásli jsme se, obávali se pádu z kamenitého srázu, drželi se větví a křičeli.
   Místo našich her. Hry s míčem pod poledním sluncem. Na obzoru úzký dům, který vypadal jako minaret. Chřastící bicykly. Promenáda Adelaida, kde bývalo tolik ptáků, z jejichž zpěvu někdy bolívala hlava. Koruny stromů s rudými bobulemi zakrývaly nebe. V dutinách kmenů jsme hledávali pavouky, o nichž jsme si mysleli, že střeží zlaté klenoty. Krámek s pečivem a za ním cesta ke kopci, opuštěné lodi ve škarpě, cihlovým domečkům, zeleně tečkovaným útesům a moři.
   Jsme sami. Je horko a stojíme před silným sapanem s větvemi rozprostřenými do výše. Vpředu je Orlando, tajemný a zpocený Orlando s postavou atleta. Vedle mne Tito s otevřenými ústy, zrzavými vlasy do čela a velkýma kaštanovýma a jiskřícíma očima. Nad korunou stromu bílé nebe, u jeho kořenů rostliny guinejského původu s bílými stonky, které se vlní a pohupují. V jemném rudém větvoví šumí hebký vánek, jenž mírní žár.
   Vzpomínka se vrací. Vrací se dny strávené na zapomenuté lodi, na dvoře školní ubytovny, společné dny v knihovně při četbě Homéra a Salgariho, dny v La Demajagua, když ještě nebyla Národním parkem a když její fíkovníky nesly na kmenech námi vyryté vzkazy a obrázky. Vrací se cesty v nákladním autě do Sierra Maestra, vrací se vůně kouře cigaret Gener s filtrem, kterou jsme vdechovali za deštivých nocí. Vrací se vzpomínka na Tita, jenž byl prvním kritikem mých povídek. Na kamaráda Tita s velkýma očima, Tita v modrých džínsech a košili, který utekl do ciziny. Vrací se vzpomínky na vše, co jsme ztratili. I Tito tam někde vzpomíná. Vzpomíná, jak jsme seděli u piva a jak tehdy dlouho hledal sílu k tomu, aby nakonec trhnul svou rudou hlavou a zarmouceně pravil:
   "Pancho, odjíždím ze země."
   I po Titově emigraci jsme byli tři. Tito stále zůstával se mnou a Orlandem, když jsme se procházeli naší čtvrtí, třídou Adelaida, když jsme se zastavili u silného sapanu s obrovskými květy. Byl s námi u moře, v pralesech snů, společně jsme honili gorily a cestovali na Mars. Tita jsme neoplakávali, on neodešel.
   Mezi mnou a Orlandem se rozhostilo ticho. Začalo mrholit. Později se mrholení proměnilo v pořádný liják. Podíval jsem se na Orlandovu mokrou tvář. I ji už znám jen ze vzpomínek. Školu jsme právě končili a brzy se měli loučit.
   Když přestalo pršet, zůstala škarpa pod opuštěnou lodí plná špinavé vody, která odnášela několik prken uvolněných ze starého plavidla. Vlhká loď byla svědkem, jak Orlando vytáhl z kapsy dvoucentovou minci.
   Okraje a rub mince se stříbřitě zaleskly. Její líc ale pokrývala jemná rez. Za dva centy jsme si mohli koupit jeden prú, osvěžující nápoj z bylin a rýže, nebo dvě svíčky, nebo pět jablek, nebo dvě mandarinky, nebo čtyři banány pocházející ze Santa Marta v Kolumbii a přivážené na vlečných člunech za velkými loděmi. Protože byly ze Santa Marta, říkalo se banánům marteňos. Marteňos byly velké, zelené a dužnaté a měly cizokrajnou piškotovou chuť.
   Mince jiskřila jen chvíli. Vyhodil ji nahoru, nad naše hlavy. Chytil jsem ji za letu a vzal mu ji. Nedal si to líbit. Skočil na mne a povalil mě. Moje prsty se zaryly do země. Praštil mě hlavou. Váleli jsme se po zemi, až jsme se dokutáleli těsně k tlejícím deskám staré lodi. Rvali jsme se a přitom dupali po rostlinách a snažili se jeden druhého přitlačit k trupu plavidla. Cítil jsem, že bych nad ním mohl zvítězit. Byl menší než já a byl slabší. Na druhou stranu však byl mnohem mrštnější. Nemohl jsem jej udeřit, jak bych si přál. Dovedně se ranám vyhýbal.
   Praštil mě do rtu a já začal krvácet. Staré dřevo za mými zády zapraskalo. Minci jsem ale nepouštěl z ruky. Svíral jsem ji tak silně, že jsem cítil vlastní tep.
   Dřevěné desky, o něž jsem se opíral, se lámaly, rezivějící plechy skřípaly a ohlušovaly mě. Avšak pak se mi jej podařilo paralyzovat úderem do krku. Tloukl jsem jej hlava nehlava. Dal jsem mu jednu zaťatou pěstí do čela, hned nad víčko. Zavřel oči a najednou uznal svoji porážku. Ležel na zemi. Nechal jsem jej tak. Funěl a měl pootevřená ústa. Přeskočil jsem příkop a utíkal pryč. Onoho parného dne mělo vše jiné barvy než jindy. Ulice Purísima byla jinou ulicí, loď jinou lodí, pobřeží a modré moře jiným pobřežím a jiným mořem.
   Vešel jsem do krámu starého Arsenia. Okamžik jsem pozoroval jeho bílé vousy na špatně oholené tváři. Byl to téměř slepý muž, který ale brýle nikdy nenosil. Kouříval jeden doutník za druhým a povídal si jen se svými papoušky. Pletl si dvoucentovou minci s pěticentovou. Chtěl jsem jej ošálit dvěma centy, jako to brilantně dělával Orlando.
   Stařec v bílém upjatém tričku a se slaměným kloboukem na hlavě se pomalu zvednul ze své stoličky a naklonil se přes pult. Požádal jsem jej o deset marteňos. Jednou rukou se opíral o pult, druhou položil na klec s papoušky, kanárky a sedmihlásky. Ptáci byli také na prodej. Arsenio se usmál, povytáhl si kalhoty a šoural se pro banány. Celou hmotností svého těla se opíral do špiček pantoflů a žmoulal tabák. Vytáhl z kapsy nůž a odřízl banány. Cestou zpět k pultu prohodil několik slov s opeřenci v klecích. Mluvil tím obhroublým a přece zpěvavým nářečím lidí z Manzanillero, jímž hovořili i má sestřenice Mirurgie a Tito Bolaňos, jenž se jej nezbavil ani na vysoké škole v dalekém New Jersey.
   Arsenio položil dozrálé marteňos přede mne a vzal si minci, kterou jsem mu podal. Jeho ptáci začali zuřivě vřískat. Stařec si minci prohlížel a snažil se rozpoznat, zda je dvoucentová nebo pěticentová. Tu se za mými zády objevil Orlando a rozptýlil Arseniovu pozornost. Jistě mne zachránil před odhalením. Sebrali jsme marteňos, každý vzal pět, a vyběhli po betonových schodech z krámu.
   Otřel jsem si ústa, na nichž mi ještě ulpívala zaschlá krev. I Orlanda náš souboj stále poznamenával. Ve rvačce přišel o opasek, byl zpocený a zaprášený. Zdál se mi ještě drobnější, než byl ve skutečnosti. Opíral se o sloup a slunce se mu dotýkalo čela a vyholené hlavy. Poprosil jsem jej, aby šel se mnou k lodi. Zavrtěl hlavou na znamení, že nepůjde. Díval jsem se mu na ránu nad obočím a krev, která mu opět začínala stékat až na bradu. Pocítil jsem úzkost. Nikdo mi od ní nemohl pomoci. Moje a Orlandova cesta se rozcházely. Tito tady nebyl. Nebyl tady v ten čas, nebyl se mnou už nikdy víc. Sluneční paprsky ozařovaly rudé střechy, ulice a zemi. Za Orlandem se rýsovalo město, pobřeží a komíny lodí, které pluly k zátoce. Dal jsem se do pláče.
   Orlando se tiše otočil a odcházel. Krajina se rozpustila v slzách. Přestal jsem vidět palmy, pobřeží, mlýn na drcení rýže, loď, v níž jsme si hrávali na schovávanou, i špinavou ulici, na níž jsme právě stáli a kde se naše dětství proměnilo ve vybledlé a zažloutlé fotografie.

   Přeložil MICHAEL DOUBEK
   Kapitola z knihy Zlatý svět, kterou si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 80 Kč

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]