V našich temných časech potřebujeme poezii víc než kdy jindy
V Obraně poezie z roku 1821 Shelley tvrdil, že "básníci jsou nedoceněnými zákonodárci světa", čímž naznačoval, že díky skládání veršů vynakládají jakousi příkladnou morální sílu - zvláštním, neohroženým způsobem. Ve své dřívější politické eseji Filozofický pohled na reformu (A Philosophic View of Reform) Shelley napsal, že "básníci a filozofové jsou nedocenění". Filozofové, o kterých mluvil, byli revolučního smýšlení: Thomas Paine, William Godwin, Voltaire, Mary Wollstonecraftová.
A Shelley byl, o tom není pochyby, nakloněn změnám zákonů své doby. Pro něho neexistoval rozpor mezi poezií, politickou filozofií a aktivní konfrontací s nelegitimní mocí. Podle něho umění mělo přímý vztah k "boji revoluce s útlakem". Jeho Západní vítr (West Wind) byl "hlásnou troubou proroctví", budící "mrtvé myšlenky jako zvadlé listy k podnícení nového života".
Jsem básník i jeden z "mnoha obyčejných" v mé zemi. Žiji v uměle vyvolávaném strachu, nevšímavosti, kulturním zmatku spojeném se společenským antagonismem na zlomové čáře impéria. Doufám, že nikdy nebudu idealizovat poezii - trpěla tím už dost. Poezie není hojivá vodička, dojemné poselství, druh lingvistické aromaterapie. Není ani plánkem, návodem k použití, ani reklamní tabulí. Rozhodně neexistuje univerzální poezie, jsou jen básníci a verše, a proudící, proplétající se historie, do které patří. V poezii existuje pokojík, opravdu nuzný, pro Nerudu a Césara Valléjo, pro Piera Paola Pasoliniho a Alfonsinu Storniovou, Ezru Pounda a Nelly Sachsovou. Verše nejsou o nic ryzejší a prostší než ryzí a prosté lidské příběhy. A existuje usedlé básnictví a vzdorné básnictví, v nesnadno vysledovatelném vzájemném prostupování.
Walt Whitman nikdy neodděloval svoji poezii od své vize americké demokracie. Na sklonku života nazýval "básnickou tradici konverzací odposlechnutou v šeru, od řečníků vzdálených či skrytých, od kterých zaslechneme jen trochu útržkovitého mumlání", v tmářství, jak bychom dnes mohli říci, demokracie samotné. Ale také za "temných časů", o kterých nás Bertolt Brecht ujišťoval, že v nich žily písně. Poezie byla obviněna z "estetizace", tedy ze spoluúčasti na násilných projevech moci, praktikách kolektivního trestání, mučení, násilí a genocidy. Tato obžaloba byla skvěle použita v Adornově výroku "po holokaustu je lyrická poezie nemožná", což Adorno později odvolal a což řada židovských básníků v praxi odmítala.
Ale pokud by poezie po každé genocidě v dějinách tiše odešla, už by na světě žádná poezie nezůstala. Pokud "estetizovat" znamená klouzat napříč brutalitou a zlem, zacházet s nimi jenom jako s dramatickými událostmi vhodnými pro umělce spíše než jako se strukturami síly, již lze popisovat a rozebírat - pak hodně záleží na onom slově "jenom". Přizpůsobivost není totéž co angažovaná pozornost. Ale můžeme také definovat "estetické" ne jako privilegované a osamocené ztvárnění lidského utrpení, ale jako zprávu o uvědomění, o odporu, který se totalitní režim snaží potlačit. Umění na nás doléhá proto, že je stále vášnivé, stále nezastrašené, stále neuhasitelné.
Poezie byla odepsána z jiných důvodů: není masovým tržním "produktem", nedostala se do prodeje v letištních novinových stáncích nebo v uličkách supermarketů. Pro průměrnou mysl je příliš "náročná"; je příliš elitní, ale bohatí ji nenabízejí v aukční síni - je zkrátka přebytečná. To lze nazvat "kritikou poezie svobodným trhem".
Aktuálně existuje příležitostná souvztažnost mezi těmito idejemi: poezie je buď neadekvátní, dokonce nemorální, tváří v tvář lidskému utrpení, nebo je nevýnosná, a tudíž nepoužitelná.
Tak jako tak, básníkům jsou dávány rady, aby nás oběsili nebo aby sbalili naše stany. Přesto po celém světě ve skutečnosti dokáže přelévání básnického jazyka udržet skutečná literární těla i duše pospolu - i víc.
Kritická diskuse o poezii vypověděla málo o každodenních podmínkách naší fyzické existence, minulé i současné: jak popisujeme citový život, život neúmyslných lidských reakcí, jak si všímáme stop kouře ve vzduchu, jak se díváme na pár bot ve výloze či na skupinu mužů postávajících na rohu, jak nasloucháme bubnování deště na střeše či - sedíce na schodech - hudbě z rádia, jak se přiblížíme nebo vyhneme očím souseda či neznámého. Tento tlak pokřivuje náš úhel pohledu, ať už jej vnímáme, či ne. Velmi mnoho slušně vytepaných banálních básní, stejně jako velmi mnoho esejí o poezii a básnících je napsáno, jako kdyby tyto tlaky neexistovaly. Ale to vše jen odkrývá jejich existenci.
Ale když nám poezie položí ruku na rameno, jsme - téměř fyzicky - dojatí a pohnutí. Otevřou se před námi cesty obrazotvornosti, dokládající lživost brutálního výroku "Není jiné cesty".
Samozřejmě, jako jakékoli umění i báseň může být hluboká či plytká, nenucená či vizionářská, předvídavá či bez rozumu, zahalená módností. Co nutí volný jazyk nechat se spoutat do otěží gramatiky a skladebnosti - je to sevření literárnosti, fundamentalismu, profesionality? Nebo to je velká energie metafory, strhující síla podobenství v rozdílnosti? Poezie má schopnost připomínat nám něco, na co už jsme dávno zapomněli. Zapomenutá budoucnost je pořád ještě nenapsaná stránka, jejíž morální stavba není založena na vlastnictví a vyvlastnění, podřízenosti žen, vyvržencích a klanech, nýbrž na znovudefinování svobody - onoho slova, nyní drženého za mřížemi rétorikou "svobodného" trhu. Tato současná budoucnost, zas a znovu odepisovaná, je stále na dohled. Její cestičky jsou znovuobjevovány a znovuhledány po celém světě.
V poezii je vždycky něco, co nebude uchopitelné, co nelze popsat, co přečká naši zanícenou pozornost, naše kritické teorie, naše půlnoční argumenty. Vždycky je tu něco (cituji básníka a překladatele América Ferrariho) "nevyslovitelného, v čem zřejmě přetrvává jádro živých vztahů mezi básní a světem".
Adrienne Richová byla v listopadu 2006 vyznamenána Cenou národní knižní nadace USA za významný přínos americkým čtenářům.
Z listu The Guardian přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK
Autor: Adrienne Richová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |