Slováci jsou ve srovnání s námi o to bohatší, že mají za svou a znají nejenom svou vlastní národní literaturu, za jinými evropskými moderními literaturami v ničem nezaostávající, ale dobře znají a mají za nikoli cizí také literaturu českou. To jim dává bezpečnější zázemí, než je tomu zde, kde se slovenská literatura i v dobách společného státu hanebně odbývala už ve škole. A tak se radost nad tím, jak zasvěceně a pronikavě píše třeba Štefan Žáry o Vítězslavu Nezvalovi, mísí se zahanbením, že takto pořád nejsme doma ve slovenské slovesnosti. O Žárym tu nepíšu proto, abych připomněl jeho esej o Vítězslavovi Nezvalovi Stovežatý básnik (1981; v Tvorbě tehdy knihu uvítal Karel Sýs), ale z potěšení, který teď přináší Žáryho BRATISLAVSKÝ CHODEC, do něhož autor některé stránky Stověžatého básníka mírně přepracoval, ale který je celý prostoupen Nezvalem i tam, kde Žáry píše o jiných. Tak v pasáži, kde se Žárymu vybavuje, jak na něho zapůsobilo Bakošovo a Považanovo pozvání do sborníku Sen a skutočnosť, čte se, že Bakoš a Považan byli generačně mladší kolegové obdivovaného Nezvala, ktorému som už na gymnáziu odovzdal roztúžený hlas. No ano, to je přece variace na Nezvalův verš Odevzdal jsem svůj lístek ve znamení revoluce... Ve znamení Nezvala je už název knihy, který odkazuje k Apollinairově próze z Kacíře & spol.., podle níž Nezval pojmenoval r. 1938 celou svou knihu, přímo k níž odkazuje Sýsův Pražský chodec II (tak jako zas jeho Básník a spol. parafrázuje název Apollinairovy knihy), ale též hned dvě knihy význačných českých fotografů. Ve znamení Nezvala napsal svou předmluvu k Bratislavskému chodci Albert Marenčin (ve vydavateľstvu PT jeho syna téhož jména Žáryho kniha vyšla) a nazval ji po nezvalovsku Neviditelná Bratislava. Ve znamení Nezvala představuje Žáry vstup Rudolfa Fábryho do bratislavského literárního života: vkročil do prešporských ulíc krokom "pražského chodca", a na Bratislavu naniesol nezvalovský poetický analgám. Konečně ve znamení Nezvala je i výtvarná podoba knihy: tak jako Nezval v Pražském chodci (a ve větší míře než tam) Žáry ilustruje svého Bratislavského chodce fotografiemi, ale navíc i reprodukcemi karikatur a Marenčinovými jedinečnými kolážemi.
   Kniha je ve znamení Nezvala i v tom, že je v ní Žáry (básník nejen ve verších, které místy střídají prózu) zcela svůj a české čtenáře netoliko oblaží odkazy k tomu, co důvěrně znají, ale také vydatně zasvětí do života mladé literární Bratislavy za války i po ní, do geneze tří nadrealistických sborníků, a pohne je, aby sáhli po statích Považanových, po verších samého Žáryho, Fábryho i jiných, o nichž Žáry sugestivně píše, a zkusili si někde sehnat něco třeba i od Ema Bohúně, o němž sotva slyšeli, ač to byl posledný bohémsky gavalier. A kdo ví, co znamenaly Slavie, Unionka, Nárkav, Metro a jiné kavárny pro literární Prahu, se Žárym rád pobude v Astorce, Metropolce i ve Štefance i Grandu v čase, kdy těžiště avantgardy bylo už v Bratislavě.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)