... Východočeské Polabí pro mě znamená dospělost. V jižních Čechách se mohu ztratit, snad se i proměnit, snad se taky obrodit a omladit, ale tady v Polabí nemohu ani zabloudit. Pořád vím, kde jsem, a pořád taky vím, kdo jsem a co bych měl dělat. Jižním Čechám tedy děkuju především za poezii, východním Čechám za racionálnost svého myšlení i za obraznost. To nikterak neznamená, že by Polabí nemělo svou vysokou poetičnost. Stačí jediné mrknutí a vyroste list, který tam dřív nebyl, stačí jediné zaposlouchání, a jste bohatší o šelest rákosí, šumění lesa nebo o barvitý lidský osud, stačí jediný popud, a uvolňují se ve vás potlačené rezervy lásky a statečnosti, a vy je chcete použít. Jste tam prostě průhlednější i sami pro sebe a svobodnější ve svých možnostech. Praha má své přednosti: od rána do večera tam jiskří myšlenky, hromadí se tam výsledky práce celých generací, kumuluje se tam umění. Je to věčně pulsující srdce národa. Jeho neklid je pozitivní i negativní, ale v každém případě cenný a pro život národa nezbytný.
Na druhé straně město nutí do konvence, do střízlivosti, do nezřetelného lidského průměru, do podivné osamělosti uprostřed lidí, do drobného spotřebitelského štěstí, někdy i do pesimismu, zvlášť v údobích, kdy produkce společenských jedů je zvlášť velká. Proto se často cítívám ve městě spíš jako poddaný než jako svobodný. A ke všemu tam sám u sebe občas zveličuju drobné nesnáze a křivdy, které nám přináší život, a umenšuju všechno pozitivní. Proto tedy jezdím do svých širokých domovů, kde se potkávám se svým krajem, se svými lidmi, se svou dobou i sám se sebou. A koriguju tam svůj pohled na život a na svět. Vracím se ke svým pramenům, které jsem pil za svého mládí a které svou životodárnou sílu dodnes neztratily. Uvolňuju tam svou představivost, své myšlenky i skryté rezervy dobrých vlastností. Je to opravdu zvláštní: kola se tam pro mě točí dopředu i nazpátek. A tak dnes vím daleko přesněji než dřív, co pro člověka znamená jeho domov.
1972
Zanechat za sebou zřetelnou stopu
... Já osobně věřím v dětskou literaturu. Věřím v dětskou literaturu současnou, a ještě více v tu, která teprve bude napsána. Čím víc bude vzrůstat napětí mezi uniformním světem a potřebou lidské individuálnosti, tím větší význam bude mít dětské čtení: Co je do takového světa, kde se jen slyší, ale neposlouchá, kde se jen vidí, ale nepřemýšlí, kde se šíří lhostejná každodennost nejen do životních pravd, ale i do snů. Děti, to je naše budoucnost. Chceme-li, aby získaly svůj stupeň nezávislosti, tak potřebný k činorodému životu, musíme je i prostřednictvím knížek naučit přemýšlet, rozhodovat a mít rád.
Když říkám milovat, nemám na mysli jen citové vazby mezi lidmi. Člověk se musí naučit mít rád svou práci, domov a vlast. V dnešní době se mnoho lidí upíná na hmotné statky. Domy, auta, chaty, drahé cesty do zahraničí. Mamon byl vždy zlým pánem. Kvůli pozlátku mnoho lidí ztratilo soudnost a opustilo rodnou zem...
Ne, nejde mi o optimismus za každou cenu. Život lidské společnosti, osudy jednotlivců jsou často víc než tvrdé a nelítostné. Jenže já věřím v převahu aktivních prvků uvnitř člověka, v jeho vůli nepoddat se a bojovat za osobní i společenské štěstí. Na život nesmíme odpovídat opatrností. Na život je potřeba odpovídat odvahou, zejména chceme-li, aby za něco stál. Jednou za čas však je třeba se na chvilku zastavit. Zhasnout lampu a mít čas sám na sebe, trochu se zahledět do sebe: Co vlastně mám? Mám skryté rezervy a tajný fond síly, který bych mohl a měl znovu přezkoušet? Platí mé pravdy i v současnosti? Mám dostatek humoru a nebojácnosti, abych dokázal opustit dosavadní způsob práce a na vlastní kůži pocítil těžkost života?
A nestojí za chvilku zastavení otázka - co je to štěstí? V této chvíli nemám na mysli to banální štěstí. Ale opravdové vědomí, že jsem udělal vše, co jsem byl schopen statečně a čestně udělat. Že mám dost vůle sil pracovat dále a že začínám vědět, jak to dokázat.
1981
Proč píšu pro děti
Nevěřte, že musím psát a vydávat dětské knížky. Že je to má povinnost. Se mnou je to jinak. Ráno vstanu a mám dobrou náladu. Ale přes den se rozčiluju, a dobrá nálada je pryč. A tak musím hledat, co mě uklidní, co mi udělá radost. Jsou to například stromy, jsou to docela jistě děti. Uznávám, že je mezi tím pořádný rozdíl. Stromům je jedno, když o nich píšu, kdežto dětem není jedno, když o nich píšu. A tak píšu o dětech raději a víc než o stromech.
Co chci dětem ve svých knížkách sdělit? Především tohle:
Všechno je důležité a nic není zbytečné. Třeba u mého Honzíka z knížky Honzíkova cesta: jídlo i cesta vlakem, maminka i dědeček nebo babička, pes i tvrdohlavá koza, domov i družstevní vesnice, zlomyslný kluk i starostlivá holčička. Svět je napěchován lidmi a věcmi a Honzík v něm musí žít. Jestlipak dokáže ubránit sám sebe? Jestlipak ho okolní svět bude uznávat?
A dál bych chtěl dětem vštípit:
Můžete se někdy bát, ale lepší je strach překonat. To jsem chtěl dětem ukázat v knížce O letadélku Káněti. Já vím, že je lehčí na letadlo koukat ze země. Tam se nám nemůže nic stát. Ale vlézt do malého vrtulníku a pomoct pilotovi, který nemůže přistát, protože se mu nevysunul podvozek, to už chce nějakou odvahu. A vidíte, moje děti ji měly. A co předtím užily legrace, než se naučily létat!
Nezapomněl jsem ani na tohle:
Na světě máš vedle přátel taky nepřátele. Musíš s nimi počítat. Někteří kluci ti nepřejí nic dobrého a nejradši se s tebou perou. Ale na čem záleží nejvíc, když už tohle nepřátelství musí být, aby to nepřátelství bylo čestné a poctivé. Žádné úskoky, žádné záludnosti. To jsem se snažil vylíčit v knize Adam a Otka. Adam najde v Praze docela solidního nepřítele. Takže se vlastně může těšit, až se zase jednou spolu dostanou do křížku.
A konečně se snažím dětem radit, i když vím, že je to zbytečné:
Nepospíchcejte, abyste byli dospělí. Věřte mi, nazpátek už to nejde. Podívejte se podrobně na mou knížku Divoký koník Ryn. Tam se děti zabydlily na říčním ostrově a daly si tam dohromady svůj vlastní svět. Ne že by se přestaly starat o dospělé lidi. Naopak: dokázaly prosazovat spravedlnost i mezi dospělými lidmi. Protože dětská spravedlnost je veliká a silná. A měla by s dětmi růst.
(Z knihy Chvála spisovatelství, 1988)
Autor: Bohumil Říha
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |