Amerika byla nesličná a pustá, přestože urodila miliony dolarů. Bílí vybili 40 milionů rudých, vykáceli pralesy, hnali na západ i zvěř, prohýbali se pod břemenem muže bílého jako sádra. Na východním pobřeží se vyloďovaly kohorty Evropanů uražených a ponížených nábožensky, politicky i sociálně, kacíři, sektáři a věřící všeho druhu, chudáci, kteří v rodných městech spali na holé zemi, po deseti v jednom pokoji a děti dávali na noc do šuplat, anarchisti, snílci i bankéři, kteří snili o miliardách, a všichni spěchali pod sukně Sochy svobody.
Tlačili se na Otce Poutníky a vlna za vlnou se valila do země nikoho, která - bohužel - už ale byla zemí někoho, od Adama osídlena plemenem, jež se tak naivně nechalo polapit do středu miřidel, které překáželo stavbě kostela, které kazilo ornici svým nečistým potem, které žilo příliš svobodně na vkus utlačovaných z Rakouska, Uher, Německa, Itálie, příliš necudně pro puritány a kvakery, a množilo se jako bizoni a skunci. A tak nezbylo než učinit ze Sedícího Býka Ležícího Vola.
A karavely a parníky se denně přisávaly k zaslíbenému pobřeží, až po brlení zaplněné zoufalci a nadšenci, spěchajícími do Nového světa vyznávat své bohy, zakládat mormonské harémy a společnosti s ručením neomezeným, a také karavely a parníky s černým masem, jež bylo určeno na prodej, do dražby, s masem, které proklínalo bavlnu, jež tak krásně přilne k něžné pleti již v Americe narozených bílých žen.
Amerika byla nesličná a pustá, protože neměla básníka, který by se nesnažil zvěčnit všechnu tu nádheru Drang nach Westen, hrůzu pionýrů čekajících na ránu ze zálohy, který by se neopájel dusotem bizoních stád ani poklusem transkontinentálních ořů, ale který by Americe nahradil pohádku ukradenou Starému světu moderní básní.
Poe se jménem tak blízkým poezii do Ameriky nepatřil, byl sem svržen bohem, který tu a tam v záchvatu zlomyslnosti nebo únavy vyšle pozorovatele, aby za něj obzírali stvořený svět i osudy panáků z hlíny a žebra. Možná s ním uzavřel dočasnou smlouvičku o smlouvě budoucí, že s ním bude hovořit skrze láhev lihu. Proč ne? Proč by to musel vždycky být hořící keř? A čerta mu záleželo na tom, že si pozorovatel zničí zrak, že začne chlastat...
A když povolávací rozkaz k návratu uvízne kdesi mezi nebem a zemí, co jiného může pro básníka odsouzeného k nucenému pobytu v atrapě ráje učinit strážný anděl, než podat mu sklenici první pomoci, pak druhé pomoci a pak už jen stupňovat dávky?
A co může dělat Adam bez Ev, nežli pronásledovat Lilitky ze státu do státu, z kouta do rohu, slibovat manželství, verše, cokoli, jen aby dostál uložené povinnosti nahrát vlastním tělem lidské hemžení, bez režiséra, s vírou, že to někdo vyvolá, ustálí, sestříhá, ozvučí a převede do nebeského Technicoloru?
Zkouší všechno, jen aby zachoval svou chátrající schránku. Vždyť byl vyslán na týden na dva a přesluhuje už tolik let, zapomenutý anebo snad schválně testovaný na výdrž. Že by se bůh bavil? Je to možné, pokud tam nahoře hrají karty a v kostky.
Připraví ho o otce, opíjejí mu matku, otčím prská žluč, dají ho na vojnu, to už snad radši do účtárny koster? Žije tedy v noci, a aniž opustí kavalec ve West Pointu, od večerky do budíčku studuje v gotické koleji, v Prešpurku dává mat baronu von Kempelenovi, v Římě zazdívá nactiutrhačného pijana ve vinném sklepě, v Toledu se nechá vykuchat nehtem kyvadla, sečítá zuby mrtvé Bereniky, pod puklou klenbou Usherova domu čeká na pokyn božího prstu, zírá do pekelné nálevky Maelströmu, vyšetřuje vraždy v ulici Morgue, zpívá se Sirénami a krákorá s havrany...
A pak se probudit a věčně věčně zápasit o každý dolar, rozumějte dolar, nikoli louisdor, podlézat reklamě, dát se k dispozici plantážníkům, aby se mohli vykrkat nad všelijakými těmi Messengery a Magazines, přivádět dámy k orgasmu rytmickým skandováním Nevermore, a hlavně se chlubit objevem, že vše je nutno začít od konce, od výsledku a tedy také - běda - od smrti.
A proto začíná i své lásky od konce, od vyspání postupuje k políbení, od políbení k vyznání, zatímco večer prosí o odpuštění průsvitnou tuberosu pod zákonem. Neumí počítat do pěti dolarů a vydává se na obsedantní lov žen, leč miluje jen svůj talent, svou nezaměnitelnou a nesměnitelnou misi.
Kontinent, svěřený mu do pozorování, selhal. Nemá oblé víno ani měkké pivo, pije hranatou whisky, postrádá esprit, kleje a žere jako pittbull. A tak se básník zuřivě opotřebovává jako fordka model 1 cestou necestou, a když boha omrzí odpočívat, je už pozdě na opravu, náhradní díly došly, nezbývá než dopravit objekt na konečnou Baltimore, akci zamaskovat volebním řevem a po čtyřech dnech trápení - aby se neřeklo - ho nenápadně vrátit šupem na nebesa.
Jak marná, strastiplná pouť, jaké totální nedorozumění, jako by byl Marťan omylem nebo schválně, na tom nesejde, vyslán na Jupiter! Kolik zmařené obraznosti, vyplýtvaných zápletek, kolik nezbytných a přece zbytečných pokoření, podkuřování, hovění střelnému prachu, předpisům prérijní vozby!
Tam nahoře se jim smekla ruka, měl přijít o století dřív nebo o pět set let později, stroj času se rozhasil, ani Baudelaire v Paříži to nevytrhne, ani Dickens - čtenáři si brousí ostrovtip, chtějí dohlédnout konec Arthura Gordona Pyma, nějaký Verne prý ho dopíše, udělá z něj technickou kovbojku, každý si zkrátka připne na korouhev co mu neříká pane, jen to nejdůležitější bude zapomenuto, ba co hůře - nepoznáno.
Sedím v babiččině ložnici, je zima 10. října 1960, kachlová kamna naložená břízou voní, vymrzlé nohy mi babička zalila v umyvadle vařící vodou, jsem čert na rekreaci, otvírám Sud vína amontilladského, stránky žluté jako zuby, vydání ze staré doby, jak jen možno vzdálené době, do níž jsem se narodil, sestupuju do římských katakomb pod Tiberu, strkám před sebou opilého Fortunata a slibuju si, že ani mne nikdo beztrestně neurazí. "Pro lásku boží, Montresore!"
Předneseno na poeovském večeru Výboru národní kultury
Autor: Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |