Dramaturgie domácích divadelních scén v posledních dvou desetiletích poměrně málo sahá po hrách autorů z někdejších socialistických zemí, z nichž mnozí dřív přitahovali velký divácký zájem, srovnatelný s úspěchem představitelů západní dramatické tvorby. Patřil k nim nepochybně i bulharský spisovatel Jordan Radičkov (1929-2004), autor povídek a románů, ale i originálních dramat, známých po celém světě a u i nás zdomácnělých dík překladům Miloše Vojty. Je možné připomenout někdejší úspěšné inscenace hry Sníh se smál, až padal v Národním divadle roku 1975 nebo monodramatu Lazařina v brněnském Divadle na provázku roku 1978. A v Plzni, Liberci, Českých Budějovicích či Olomouci se v sedmdesátých a osmdesátých letech hrály i další Radičkovovy hry - Mela, Košíky a Pokus o létání.
Osobitost bulharského dramatika tkví ve svérázném propojení na první pohled realistického syžetu s metaforickými, mytickými a snovými prvky, vyvěrajícími z folklorního bohatství horalů Radičkovovy rodné Staré planiny. Tento osobitý svět spisovatel vnímá a reflektuje uměleckými prostředky nemálo blízkými Gabrielu Garcíovi Márquezovi, autorovi z jiného světadílu, ale též zaujatému magičností lidových mýtů propojujících reálnost se snem a fantazií.
Tento způsob vidění je blízký režiséru Janu Bornovi z Divadla v Dlouhé, který jej už dříve uplatnil v několika svých inscenacích. Tentokrát se rozhodl pro Radičkovův POKUS O LÉTÁNÍ, hru, ve které se toho zdánlivě moc neděje, ve které nejsou hlavní postavy, ale všichni jednající mají rovnocenné party, hru, v níž nenajdeme obvyklé náležitosti rozvíjené zápletky, ale jen množství střípků nejrůznějších drobných událostí a situací.
Vše je velmi prosté. Utržený vojenský balon si to zamíří mezi horské velikány a vyprovokuje k nebývalé aktivitě dvě skupinky horalů, soupeřících o to, kdo se balonu, skýtajícího množství hedvábí na nové košile, jako první zmocní. "Horňáci" a "dolňáci" spolu svérázně bojují i svými hudebními nástroji (všestranný soubor divadla dobře zvládá muziku na lidové balkánské motivy zkomponovanou Milanem Potočkem).
Trochu prostomyslné znesvářené horaly, jemně charakterizované vždy nějakou osobitostí, zvláštností, ale především způsobem vyjadřování, tlumočenými zážitky a představami, rychle sblíží společný zájem. Zachycený balon umožňuje odpoutat se od země, přetrhnout toto pevné pouto, dostat se ven z horské kotliny, překonat kopce a přiblížit se vzdáleným nepoznaným krajům, dosáhnout i nebe a setkat se se zemřelými blízkými, okusit svobodu, naplnit lidskou touhu...
Režisér postavil hru na kolektivním herectví; je těžké vytrhávat z vyrovnaného orchestru jednotlivce, přesto určitě nezapomenutelný zůstane Matěj s blechou v uchu Martina Matejky, pošetilý a zinfantilnělý kantor Cyril v podání Jana Vondráčka nebo jediná žena vystupující ve hře, hartusivá Avrámka Ivany Lokajové.
Scénograf Jaroslav Milfajt dodal na jeviště mnoho vizuálních kouzel, úspěšně (zejména ve druhé půli představení) překlenujících nebezpečí jisté statičnosti hry. Vedle vtipně zakomponované konstrukce balonu tu je mnoho dalších půvabných drobností, třeba nebem poletující duše s křidélky či model vlaku projíždějící dole pod vzdušným plavidlem. A inscenaci ozvláštňují i filmové projekce, rozšiřující prostor jevištního dění, svůj půvab má i členění hry do kapitol, kdy hlas vypravěče vždy předznamená podstatné momenty příštích výjevů, které by jinak v dialozích mohly zaniknout.
Závěr hry vnese do poetického a magického, humorného, ale i groteskního ovzduší vpád vojenské brutality a zupáctví. Balon je vojáky sestřelen, vesničané zajati a podrobeni krutým výslechům. Jsou podezřívání ze špionáže, z diverze, z vyzvědačství. Tak končívá lidská touha vymanit se ze sociálně-ekonomických determinací, vytrhnout se ze svazujících stereotypů života, touha po svobodě ducha, po vybočení z řady. Není třeba připomínat, že to platí i skoro třicet let od napsání hry.
Autor: Vladimír Kolár
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |