Tak dlouho se
ve všem tisku, na všech vlnách rozhlasových a televizních
běduje nad osudem přerovského domu zvaného Komuna
a opravdovost nejvyšší oficiální lítosti nad tím, že architektonicky cenný dům, jakými nejen Přerov neoplývá, podivným pochybením nedávno vyškrtnutý ze seznamu chráněných památek a vydaný k demolici, předvádí se výpravou samého pana ministra do nebohého města, ačkoli jeho úřad předem musel vědět, že ani ministr bohužel nemůže demolici zabránit, když už městský a státní aparát totálně selhal a než památku znovu dal zapsat do seznamu nedotknutelných památek, zřejmě nezištně umožnil, aby se soukromý majitel o záměru zabránit demolici dověděl a aby se mohl dát jako zloděj za víkendové noci spěšně do bourání, zřejmě jist si spojenci v tom aparátu, jemuž se jaksi nepodaří rozhodující přípis zabraňující bourání doručit, takže pan ministr mohl jen před kamerami ochotnicky sehrát komedii svého zkormoucení, že on už nemůže nic, ale opravdu nic pro záchranu památky udělat,
tak dlouho se naříká nad bezmocí doručit fikaně se skrývajícím šéfům nebo odpovědným zástupcům firmy příkaz k zastavení likvidace, ačkoli stačilo se poradit například s exekutory, kteří sakra vědí, jak bez odkladů dát průchod právu, i když se pak ukáže, že se spletli a že v právu nebyli, přece se s výkonem svého poslání vůbec nepárají a na nic a nikoho neberou ohled,
tak dlouho se na poslední chvíli veřejnost balamutí planými nadějemi, že se demolice snad odvrátí poukazem na ještě nesplněné podmínky pro ni, ačkoli ty se dají splnit za půlden, když všichni půjdou demolici úslužně na ruku, což se taky stalo a demoliční podnik zázračně rychle postavil plot, zařídil si odpojení přípojek, takže všecko šlo jako po másle a demolice šlapala jedna radost,
až
se jakási paní z radnice před kamerou neudrží a po několika slovech falešně vyznívajícího politování nad osudem už nezachranitelné Komuny neztají svou vnitřní radost a vítězoslavně řekne, že část Přerovanů likvidaci památky vítá a je ráda, že konečně ta barabizna zmizí. Náš vnuk, který to slovo nezná, říkal si pak celý večer, než musel jít na kutě: ta babizna, ta babizna. A nám se vtom vybavil záběr z televizní reportáže před mnoha lety; řiďounký zástup milostpaní demonstrujících ryčně třískáním poklic v Santiagu jako jakýsi předvoj vojenského puče pana generála Pinocheta. Byla v něm jedna věru nezapomenutelná; paní z přerovské radnice jako by jí z oka vypadla. T. L.
Autor: T. L.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |