Rozhovor s Aloisem Tybrychem
Pocházíš z kraje nádherného, ale zároveň tvrdého, kde život nebyl a dokonce ani dnes není lehký. Myslíš, že se právě zde v člověku rodí silnější sociální cítění než třeba v Polabí - "zlatém pruhu země české" nebo na "žírné" Hané?
Sociální cítění nevzniká podle rodiště, nehledě k tomu, že celé Čechy a Morava jsou krajinně krásné, zemský ráj to na pohled! Zahrnují však významné rozdíly v sociálním postavení rodin a komunit, v nichž byly a jsou děti vychovávány. Nepochybně to hodně, možná nejvíc souvisí s příklady (beze slov probíhající edukace) a při tom nemohu nevzpomenout na svou prababičku Annu. Měla mě na starost, když jí táhlo k devadesáti letům. A kromě mne ještě dvě kozy, slepice a kočky. Musela všecky nakrmit a kozy podojit.
Někdy v poledne, ale většinou k večeru jsme chodili navštívit Zdeničku, která bydlela sama na kraji vsi a nosili jsme jí kus žvance, jak říkala prababička. Zdenička vypadala mnohem starší než prababička (není však vyloučeno, že byly spolužačky), a stěží se s berličkou prošla po jediné místnosti ve své chaloupce. Když jsem začal chodit do školy, Zdenička umřela a prababička ji následovala, když jsem obecnou končil. Bylo jí 94 let.
V tvých prózách i básních - a teď neberu v úvahu tvé poslání lékaře - se projevuje úcta ke stáří. Nemám na mysli povrchní, povinné, čítankové proklamace o moudrých dědoušcích a babičkách se zlatým srdcem, nýbrž hluboké a inspirativní souznění s tím, co bylo před námi. A to dnes, kdy starý člověk, penzista, představuje hladový krk navíc, který ruší svazáky počátku 21. století, kteří vyměnili modré košile a stavby mládeže za baseballové čepice a hollywoodská rodea, v neomezeném konzumu! A vůbec to nezakryjí, naopak jen podtrhnou, rádobyuctivé termíny "senior" nebo "klient". Medicína učí, jak léčit nedomykavost srdce, ale jak se bránit jeho zkamenění?
Myslím, že nejen sociální cítění, ale i mezigenerační pospolitost a úcta ke stáří souvisejí s prostředím, v němž dítě vyrůstá. Samozřejmě není bez vlivu individuální genetická vybavenost, protože sem tam se i v dobře fungující komunitě, kterou jsem už vzpomněl, objevil mizera s různými negativy. Nejspíš však lenoch se sklonem k alkoholismu.
Ovšem co za plevel vyrůstá u nás dnes, kdy školák pro pár korun užije násilí na své nejbližší nebo zabije nemocnou stařenu, na takové darebáky a na takové formy kriminality mládeže by nikdo v podkrkonošské komunitě nebyl připraven. Prostě dnešní mládež, jak říkáš s baseballovou čepicí a hollywoodským rodeem, je velmi odlišná, a ve vsi by navodila velké pohoršení, ale i zoufalství.
Je bohužel nezvratnou skutečností, že ve špatné společnosti, konzumní, neoliberálně kapitalistické nabývá vrchu mnoho negativních jevů (na tomto místě není vhodné se jimi zabývat) včetně narůstajícího mezigeneračního záští až nenávisti. Snažím se již řadu let různými cestami vzkřísit staré komunitní zvyklosti
s úctou k seniorům a se vzájemnou solidaritou. A to nejen kvůli těm starým, ale stejnou měrou i pro ty mladé, ne-li pro ty nejmenší, kteří se potřebují učit podle vhodných, dobrých příkladů.
Prosím, spoluobčané vyššího věku, kterých přibývá, nejsou nevhodná přítěž, ale velký společenský kapitál, který nikdo nechce obhospodařit. Zejména v jejich zkušenosti, skromnosti a klasickém hodnotovém systému a dalších kvalitách.
Státní prezident, který projevil vůli znovu se obětovat a odložit odchod do důchodu ještě o jedno volební období, nás učil: "Každý nechť se stará sám o sebe". Na Hradě se o něj starají celé smečky. Ale co v podhradí? Existuje něco jako sociální sebeobrana?
Našemu státnímu prezidentovi nelze upřít kvality, které u ostatních chyběly a nejspíše ještě chybějí. Ovšem je nutné dodat, že pan prezident je čestným předsedou modrých šancí a dalších projektů, které mají evidentně negativní celospolečenský dopad. A negativní bilance společnosti (falešné teze, nezaměstnanost, kriminalita atd. atd.) podrývá veřejné zdraví, jež je dáno trojjedinou provázaností mezi tělesným, duševním a společenským stavem.
Zatím dominuje prudký nárůst nemocí z poruch psychosociálních, ze strachu, co bude zítra, kolik se bude doplácet v lékárně, kolik si přirazí domácí, jak nás okrade zaměstnavatel... Takže tolikrát opakovaná, skoro důvěryhodná teze, že si každý za všecko může sám, je nepochybně účelová lež, která podrývá zdraví!
Jednou jsi mi vyprávěl, jak hluboko v Africe vyženou staříky do buše, aby nepříjemnosti směny generací vyřešili lvi. A co v tomto ohledu dělá civilizované postmoderní Česko, lvů nemaje?
Zelená kniha EU signalizuje nebezpečí duševních chorob, které se rozmáhají téměř geometrickou řadou v civilizovaných zemích. V Africe (třetí svět) je řada nespravedlivostí, které plynou z bídy; není třeba připomínat, kolik novorozenců umírá každou minutu hladem, kolik na banální infekce z nedostatku pitné vody atd. atd.
Ponechat nevyléčitelného staříka na kraji pouště přes noc k uvedenému patří. Největšími konzumenty lidského masa jsou prý hyeny a lidi, kočkovité šelmě člověčí maso moc nechutná.
Literatura zná hodně píšících lékařů i léčících spisovatelů. Je to až nápadné. Mohl bys vysledovat nějakou souvislost mezi medicínou a poezií?
Mám moc rád a ctím Vladislava Vančuru. S řadou píšících kolegů se znám a dohaduji se. O mnohém.
Jsem přesvědčen, že stále platí prastarý pohled na medicínu, která je nejen profesí, ale i uměním. Třeba v empatii nebo formou sugestivního sdělení nebo i jinak. Do toho zapadá, pokud nejde o grafomanii, i literatura.
Hovořil KAREL SÝS
Autor: Alois Tybrych, Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |