Básníků ve sborníčku EXtrAKTY (Prostějov 2006) je čtrnáct, patnáctý (pedagog DAMU Michal Čunderle) přispěl rozmarnou prózou, jejímiž aktéry jsou personifikované pojmy z nauky o jazyce, šestnáctý je prostějovský fotograf Karel Novák, jehož snímky (až na jeden, možná nejerotičtější, vesměs akty) se střídají s verši; a sedmnáctý je ten, bez něhož by sborníku asi nebylo: ten, kdo z rukopisů texty vybral, uspořádal a ediční poznámku napsal, a taky vydal, tj. Zdeněk Janál, student JAMU, který má už jako editor a nakladatel jméno: zorganizoval, uspořádal a v Prostějově vydal sborník Pocta Kuběnovi.
   Nelze tu žel vyjmenovat všech čtrnáct asi převážně mladých básníků (jen tři hoši), i když i průměrně tří ukázky leccos napovídají o tom, kdo už přesvědčuje; za zatím důležitější mám, že autoři, byť v nestejném stadiu proklubování ze skořápky svého bytí do literárního světa, jsou už do různé míry ostřílení: sborník vznikl z textů, ověřených již v prostějovském cyklu autorských čtení téhož jména jako sborník.
   Co vyznačuje téměř všecky básně a básničky, je absence životní (často i slovesné) naivity, dnešní mládež prostě se už brzy učí žít bez iluzí, i když přirozeně touží po čistotě a ryzosti. Jedna z básnicky nejvyspělejších autorek Jana Novotná (si) to říká pěkně od plic: Nemám hlavu / ani patu / kytarista sexy je / asi sbalím / zas na chattu / nějakého plebeje / noha brní / vlasy smrdí / cigareta dobrá je / s kytaristou s pěkným zadkem / chtěla bych jít do ráje /... Tahle nekašírovaná výpověď o nemilosrdném žití a touze se jmenuje WP (= Wolkrův Prostějov) a má silnou pointu: asi brzo klesnu k zemi / zase mimo mezi všemi / kulturnímu akcemi.
   Kdo si tohle dovede říct, hned tak neklesne, už je nad tím, může si dělat i blázny (jako groteskně parodující Petr Štěpánek), může (jako Zuzana Baksová, zbavující se životní úzkosti, postavena abecedou na začátek řady tím udává sborníčku tón) říci křídla si nech, může (jako Zuzana Hrubanová) svůj žalokřik artikulovat ve verších stejně vervních jako eufonicky drzých a říci nemálo: Ničila jsem nitku za nitkou v svém nicotném nitru; může i dál s Dagmar Pospíšilovou hledící za vojáky (Jdou se bíti za svobodu, / za ideál, jenž je zotročil), může - ale ne, nemohu tu citovat vše slibné.
   V Prostějově je stále, pokud jde o poezii, živo: nejen recitačně na WP, verše se i píší. V tom byl Prostějov (zejména ve srovnání s mnohem větší nedalekou Olomoucí) vždy dobrý. EXtrAKTY to teď potvrzují.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]