Už několikrát se mi chtělo naznačit, že to s biografií kolumbijského nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1982 není všechno v pořádku. Jde o tohle: ve starších vydáních Márquezových opusů se uvádí jako datum narození rok 1928. Nejen ve ZLÉ HODINĚ (Euromedia Group k.s. - Odeon 2006, přeložil Vladimír Medek, str. 173) se ale připomíná rok 1927. Poněkud zdlouhavý porod na oblast Karibiku. A dále; téměř opomenuta zůstává v autorově vývoji sbírka povídek, kterou v roce 1979 vydal Odeon pod názvem V tomhle městečku se nekrade. Zahrnuje období let 1957-1972 a jednou vrstvou signuje Márquezovo směřování k románu Sto roků samoty. Navíc obsahuje stěžejní text, který dokonce vyšel samostatně a byl podle něho natočen film. Povídka se jmenuje Plukovníkovi nemá kdo psát. Podobně Zlá hodina (poprvé 1962) je na záložce označena jako pokusné dílo, jímž se G.G.M. připravoval na vydání vrcholného románu Sto roků samoty (poprvé 1967).
Současný Odeon naštěstí uvedl názvy vydaných titulů (13) a jeden připravovaný, takže si čtenář může vytvořit vlastní úsudek, vyvázaný z jakýchkoli souvislostí, které by mohly zavánět literátštinou. Zlá hodina je jedním z nich...
Jako jinde tak i tady nás autor zavádí do anonymního latinskoamerického městečka, jehož poklidné historické bezčasí je narušeno vylepováním hanopisů. Skutkovou podstatu anonymů je třeba začít brát vážně, když César Montero zastřelí muzikanta Pastora. Důvod může být shledáván v intimní sféře, nicméně odstartuje hru svérázných pravidel boje o bohatství a moc. Jako nikdo jiný dokáže Márquez vyjít z jedné postavy a vzápětí se omezené prostředí promění ve svérázný babylon. V případě Zlé hodiny jsou party rozdány mezi duchovního Ángela, soudce Arcadia, doktora Giralda, lékárníka, zubaře, účetního, dominantní roli sehrává starosta, příležitostně oslovovaný vojenskou hodností poručíku, což naznačuje, že pojem demokracie je vykládán z pozice vládnoucí vojenské junty. Ženské postavy jsou tentokrát epizodní, za všechny připomeňme aspoň lapačku myší Trinidad.
Duchovní poselství otce Ángela je nadčasové, snad proto jemu autor svěřil i poslední kapitolu; jeho pokorné rozjímání je alfou a omegou, zatímco se kolem něho bezútěšně valí dějiny, pro které nemá pochopení. Také Márquez je proti lidskému údělu zaznamenává fragmentárně a v náznacích (serenáda zahraná kulkami, útěk mužů do hor, kde se přidávají k protivládním jednotkám, přeplněné vězení, vynucovaná přiznání, teror).
Střídmě napsaná próza s výrazně morálním akcentem vnímavého čtenáře přinutí k usebrání a posléze k hodnotícímu výroku: Ano, jde o další stavební kámen, kterým Gabriel García přispěl k poznání našeho světa a k jeho přetváření. Ano, jde o svébytnou prózu, potvrzující autorův talent, ale také pracovitost, světonázorovou orientaci a sebekázeň.
Autor: František Skorunka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |