Emil Filla se narodil 4. dubna 1882 - před 125 lety
125 let od narození a půl století od smrti vzdaluje datově Emila Fillu zdánlivě od naší současnosti. Svým dílem se nám však Filla vytrvale vrací, má nám stále co říci. Dosud k nám mluví jeho obrazy, grafické listy a sochy, ale i články, úvahy a knihy o umění. Nebyl jen umělcem, ale též organizátorem, uznávaným vůdcem generace, učitelem i politikem. Tím vším bez diplomů, bez dekretů, bez titulů, jen sám ze své vůle a moci.
Akademii výtvarných umění opouští dříve, než jej stačí životně zajistit alespoň akademickým titulem. Teprve jmenování profesorem na VŠUP po návratu z koncentračního tábora má odškodnit již třiašedesátiletého starce za šestileté věznění v Buchenwaldě.
Ještě za Rakousko-Uherska chce mladý buřič Filla, s kolegy sdruženými v Osmě, přesvědčit Čechy, že jejich vlasteneckou povinností je "otevřít okna do Evropy", závodit s cizinou.
Francie se ukázala onou zemí zaslíbenou, k níž je třeba pozvednout oči z našeho uměleckého živoření. A toto poznání chtějí mladí nedočkavci ihned zvěstovat Praze. Po inspirativní Munchově výstavě se v roce 1907 odvažuje osm pražských apoštolů vyznat ze své víry v nové umění. I výstavní místnost je zcela nová - pronajatý krámek novostavby v Královédvorské ulici. Malby, ve stavu stejně syrovém jako zdi, chtějí narušit pokojné zažívání labužníků pražských salónů. Organizátorem a vůdcem Osmy je známý rebel a zběh z Akademie, Emil Filla.
O dvě léta později vyhazuje Filla svým Červeným esem trumf proti váhavé porotě spolku Mánes a je přijat spolu s Kubínem za člena. Vytrvalou tvrdohlavostí přesvědčil konečně i Antonína Slavíčka, nedůvěřivého k jakékoliv módnosti. S přijetím zbytku Osmy nemá již pak po roce Preisler a Jiránek těžkosti. Cesta je probojována.
První společnou akcí mladých je sbírka v kavárně Union. Za vybrané peníze nakupují Derainovo Koupání ze současné výstavy pařížských Nezávislých. Chtějí, aby alespoň tento obraz zůstal jako vzor nejnovějších malířských snah v Praze.
V roce 1910 přivezl Fillův přítel Dr. Vincent Kramář do Prahy první kubistické obrazy nakoupené v pařížských ateliérech. Malé Picassovo zátiší ukazuje zároveň s ovocem, jež k němu sloužilo za model. Odnesl si je ještě čerstvé spolu s obrazem. A Filla později poznává, že na otázky nadhozené v jeho právě dokončeném Milosrdném Samaritánovi přichází z Paříže vyřešená odpověď.
V Picassově kubismu nalézá náhlé zjevení nové pravdy a osvícení cesty k tvorbě ne pouze vlastní, nýbrž i národní a celosvětové. S vyznavačským nadšením, až fanatismem, uvítá jej jako epochální zvrat. Poprvé od renesance, tedy téměř po půl tisíciletí, se oči umělce zahleděly na svět zcela netradičně. Uvolněny od mříží průměten, zbaveny tyranských zákonů perspektivy, osvobozeny ze zajetí optických klamů. Splynutí osobní práce s nadosobním celkem, to je Fillův požadavek na sebe i na druhé. "Pravda je v životě a ne v nás." Od svých přátel z Osmy žádá v tomto smyslu přísahu na kubismus jako na metodu nejrealističtějšího realismu. Kubismus jako prapor proti anarchickému individualismu, proti českému kompromisnictví a vlastenčícímu zápecnictví.
Z Mánesa po neshodách odvádí celou skupinu umělců a svou autoritou dva roky stačí udržovat její kolektivní kázeň. Skupina začne vydávat vlastní časopis Měsíčník, jejž staří Mánesáci přezdí v "Náměsíčník", jako Fillu výsměšně překřtí na "Fillassa".
Poměr ke kubismu Filla vyhrocuje v referendum pro ano či ne společné cesty. Když zůstává sám, rozhoduje se pro službu uměleckého experta se střídavým pobytem mezi Paříží a Prahou.
První světová válka jej zastihuje v Paříži. Ihned odjíždí do neutrálního Holandska organizovat zahraniční odboj. "Bez svobody není umění."
V Holandsku nenalézá jen zemi se slavnou českou exulantskou tradicí, ale zemi s neméně slavnou tradicí malířskou. A s ní mezi zbraněmi nenechává mlčet múzy. Odbojovou činností připravuje svobodu národní, malováním vykupuje svobodu osobní. Malířství a mafie, život nebo smrt, ano či ne!
V Praze v posledních létech předválečných zůstal osamocen, zde je opět jedním z bojovníků za společnou věc, a navíc v neustálém spojení s mistry zátiší a krajin, i s největším - Rembrandtem.
Jeden zápas skončil úspěšně. Přinesl národu politickou svobodu. V té chvíli politik ve Fillovi abdikuje, aby zcela uvolnil místo malíři. "Po samostatnosti musí národ získat světovou kulturu!" Filla může nyní obnovit své předválečné snažení. V návratech jej provázejí ženy, udržovatelky vývojové plynulosti, ženy, ztělesnění věčnosti a krásy tvoření. Při zobrazení ženského těla se Filla opět střetává se svým obdivovaným mistrem. Nenásleduje Picassa pouze v robustních neoklasicistních aktech. Zájem o věcnost vtělil již do svých holandských zátiší.
Malířská volnost a životní plnost však netrvají dlouho. Znovu je ohrožena svoboda. V Německu nastupuje fašistické násilí. Filozofující Filla je předpověděl již na konci válečného běsnění: "Lidé vymyslili různé systémy, jak zmocniti se jedince a dovedou nejen zkonfiskovat jeho život pomocí jeho žaludku, ale i jeho smrt... Lidé chtějí disponovat člověkem..." Záchranu spatřuje ve vzpouře osobnosti: "Dnes, jako v každé krizi hodnot, nezbývá nám žádná opora, nic jistého, leda náš pevný a zdravý subjekt... Jest potřeba proti poslušnosti lidí vzpoury člověka. Výchova ke kolektivnímu, lépe řečeno plurativnímu cítění musí se díti ne sektářsky, stranicky nebo trustově, cílem nesmí býti kořistnictví, vylučování neb ničení jednotlivce. Osvobození každého je podmínkou osvobození všech... Každý umělec a každý pravý svobodný člověk musí býti osudově buřičem svého lidu. A specielně ve zvláštním poslání nespokojence a revolucionáře lze vidět největší umělce."
V sousedním Německu jsou právě největší díla současnosti pod klatbou zvrhlého umění určována k upálení. SVU Mánes nabízí svobodu hlasu umělcům exulantům, kteří byli doma násilně umlčeni. Emil Filla zahajuje mezinárodní výstavu protifašistické karikatury. Opět se v něm spojuje mafista s malířem, politik s organizátorem. A poprvé předstihuje stále sledovaného Picassa. Od roku 1935 maluje burcující cyklus Boje a zápasy. Picasso ztvárňuje svůj výkřik hrůzy o dva roky později, když již masakrují letecké pumy Guerniku. Fillovy obrazy chtějí povzbuzovat herakléovskou silou v nastávajícím boji: "Jen ze zápasu se silami temnot se rodí svoboda člověka!" V nelítostném souboji se střetávají dravci a napadení, divoké šelmy a plaché oběti. Jde opět o zápas na život a na smrt.
Pablo Picasso se později vyjadřuje o Fillovi: "České umění je mi blízké a milé. Mají malíře, který má se mnou mnoho společného: Emila Fillu. Miluje demokracii a mír stejně jako já, a to mi přibližuje jeho zemi ještě více."
Filla byl mezi prvními Čechy, jež nacisti odvezli do koncentračního tábora v Buchenwaldě. Figuroval na seznamu určených k likvidaci již dávno před obsazením našeho území fašistickými okupanty. Vědomě odmítá únik do druhého exilu. Zůstane s lidem a jeho zemí, aby své burcující dílo podložil příkladem vlastního života. "Je lepší zde ztratit život než ztratit čest!"
V holandském exilu se dalo za svobodu bojovat. V německém koncentráku je nebezpečné i jen na svobodu pomyslet, natož myšlenky nestřeženě poznamenávat. A přece v prostředí zdeptávajícím člověka na úroveň zvířete sepisuje Filla tajně knihu O svobodě. Pociťuje nyní jako za první světové války v exilu, že "zbývá nám dnes opět jen holá věc". V Holandsku měl ještě kolem sebe staré mistry a před sebou plátno a barvy. V Buchenwaldě není možno se již realizovat, jen choulit se do představ a vidin.
Ještě že ve vidinách a představách se má Filla čeho chytit. Odmítl útěk do exilu, neztratil tedy vše. Ještě se má kam vracet. Zbývá ještě rodná zem. Holá věc z holandských zátiší se v Buchenwaldě rozrůstá v krajinu Českého středohoří. Spatřil ji už před válkou, uchvátila jej u Loun a Třebenic. Netroufl si však na ni. Tehdy by jej odváděla od jeho žen a zátiší. V Buchenwaldě se mu však každého večera zjevuje znovu a znovu.
Takto naplněn krajinou Českého středohoří vrací se Filla po šestiletém věznění z vidin do skutečnosti, do vlasti, na svobodu. "Svobodnému člověku a zvláště umělci jest třeba naprosté nezávislosti a svobody. Musí ji však vždy znovu dobývati, a odstraňovati překážky buřičsky!"
Dosud zůstává vězněm svého těla. Je závislý na srdci, jež překonalo již šest infarktů. Celý rok musí trpělivě vyčkávat bez pohybu, bez štětce, zda mu bude milosrdně dopřáno odvděčit se své rodné zemi skutkem, uměleckým činem. Fillova vůle po svobodě vyhrává zápas s vlastním tělem. Bude moci opět dozpívat své započaté Písně, jako navázal na přerušený vývoj po první válce. Nejsou již vyzpívávány pro povzbudivé ulehčení, je do nich ukládán teskný povzdech životního údělu: Stojí Jano
při potoce, umývá si z krvi ruce... "Žádat od umělců nějakou lacinou programovou radost z optimismu, ničím nevykoupenou, jest žádat od nich zradu!"
Ani dlouholeté věznění nezměnilo u Filly nic na přesvědčení: "Chceme být a zůstati realisty života." Vidí, že ani dokončení před válkou započatých Bojů a zápasů neztratilo aktuálnost. Dosud není dobojováno!
"Je zlý přízrak i znak, že v Buchenwaldě se muselo psát a nikoliv tvořit ve svém oboru, a je povážlivé, že zase celý rok jen píšu, zatímco barvy mně schnou na paletě... A je tím hůř, že se nemůže ani vystavovat, ani tisknout - jen nová nějaká lidská zuřivost bude toho odezvou!"
"Kačenka divoká letěla z vysoka, přišel na ni střelec, střelil ji do boka." Lhostejně ládující střelec a poslušně aportující pejsek rozhodují o tom, jak vysoko kdo doletí. Fillova troufalost ještě přece vítězí nad zklamáním. Do zápasu s dobou se však již nedostává sil. Už zase zbývá jen to poslední - rodná zem, České středohoří.
"Na rozdíl od jiných krajin má v sobě život, drama v rozpínání se k nebesům a mluví o vzdoru proti všemu, co tlačí dolů a ponižuje... Je to kraj, kam by měli chodit všichni naši mladí lidé, aby se z nich stali básníci a filozofové..."
"Myslím, že žádné kouzlo z malby nemůže nahradit ono fyzické prožívání, seděti na balvanu u potoka... Člověk ztrácí vědomí času - ztrácí i vědomí místa, prostoru - pojednou je unášen, odlehčen, jako by dostával křídla až k závrati."
Jak věcně a prostě je v posledních Fillových malířských záměrech ztělesněn věčný souboj touhy po svobodě, rozletu myšlenky výš a výš, dál a dál - s omezujícím zakletím v hmotu.
Chtěl bych mít rozměr as 36x150 cm, dosud mám však největší rozměr na šířku 109-112 cm. Větší rozměr neunesu na kolenou, jak maluji, a fyzicky nejsem s to rozpřáhnout se víc než 110 cm... Podzim nebyl nijak pro 'krajinaření' příznivý a lidé mě varovali: To už není pro vás - je to nebezpečné při vašem stáří. Vítr fučel a mráz pronikal do kostí, a člověk, jak sedl na stoličku a vzal štětec a pero do ruky, zapomněl na zimu a teprve po skončení pocítil zkřehlost až do morku. Ale byl jsem tak rozpracován, vše mi šlo tak od ruky, že jsem nemohl zkrotit svou vášeň a nemalovat. Zápal plic se mi nedostal do těla a to bylo to hlavní." - A tak duch odbojníka vítězí nad tělem: "Non omnis moriar!" A Filla jde i do boje se smrtí s heslem věčných revolucionářů: "Ať žije svoboda!"
Autor: Karel Retter
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |