Slavný anglický filmový režisér PETER GREENWAY natáčí nový film a při této příležitosti poskytl rozhovor polskému týdeníku Vysoké podpatky, který je tzv. ženskou přílohou deníku Gazeta Wyborcza. Není to poprvé, co z tohoto žurnálu přetiskujeme zajímavé interview. Redakce totiž trvale prokazuje, že v časopise pro paní a dívky může být zajímavá rubrika opravdového umění a kultury.
Ve Vratislavi točíte nejnovější film. Jak se díváte na Polsko?
Poláci se mi jeví rozvážní a přátelští. Ale také plní protikladů. Nadužívají slova "samozřejmě" a "určitě". Jsem otřesen vaší historií a úporným hledáním totožnosti. Někdy si dokonce myslím, že ji vůbec nemáte. Byli jste tyranizováni, dobýváni, poučováni a utiskování jinými národy. Když jsem poprvé četl o německé okupaci Polska, nemohl jsem uvěřit, že lidé mohli působit takové křivdy jiným. To je pořád vaše trauma. Každý Polák, se kterým jsem mluvil, prožil v rodině nějakou osobní tragédii. Jste melancholiky. Pociťuji tady smutek. Možná není třeba se tomu divit. Alkohol je také pořád vážný problém této země. Vím, že jste kdysi byli velmocí, která sahala od Litvy po Maďarsko, ale to bylo dávno. No a pak to prokletí katolicismu.
Proč prokletí?
To mne v této zemi drtí. Jsem naprostý ateista, i když moje matka byla protestantka a otec agnostik. Všechna náboženství jsou hloupá, dětinská a žalostná. Stačí si projít dějiny Evropy. To lidé vymysleli bohy a nikoli obráceně. K čemu to potřebujete? Nechápu, jak může inteligentní člověk věřit těm bludům a nadsázkám. A potom ten pocit viny, který svým věrným vnucuje katolická církev. Proč věřit ve zlo a dobro? Myslím, že nadešel čas, kdy můžeme říci bez obalu: jsme na světě sami a všechno závisí na nás. Nemůžeme vinit nikoho jiného. Idea Boha je přestárlá. Je možné, že katolíci by to, o čem mluvím, považovali za děsivé. Ale já věřím, že to je to pravé. Jsme svobodní. Vše, co máme, je přirozená smrt v pyžamu a v posteli. Odměnou člověka v životě je příroda, která nás obklopuje, naše děti. Co chtít víc?
Rozumíte si dobře s herci?
Moje filmy nejsou Mike Leigh, ani Ken Loach. Nejsou uměle zpolitizovány, nejsou anekdotické nebo realistické. Samozřejmě, máme v Anglii velkou tradici naturalismu a realismu v kinematografii, ale nejeví se to jako užitečné. Chovám úctu k tradici, ale není to můj styl. Největším fenoménem v úplně celém světě je lidská představivost. Pokud chceš vytvořit dramatické dílo, které má něco vypovědět o lidské podstatě, pak obrazotvornost bude lepším prostředkem než prostý pokus okopírovat skutečnost. Cožpak Abraham Lincoln neřekl, že politika se mění každé odpoledne? Kontext se mění okamžitě. Za chvíli už většina lidí nebude rozumět nuancím, detailům. Stačí se podívat na události z World Trade Center. To už není historie, to už je mýtus. Umělý produkt. Volím raději shakespearovský styl, abych prostřednictvím fikce vypověděl pravdu. A proto píšu dialogy, které se jeví jako totálně umělé. Když točím film, chci, aby lidem došlo, že nejde o výseč skutečného života, okno do světa, ale výhradně o fikci, výmysl. Vsadím se, že v mých filmech nenajdete věty typu: "Podej mi sůl, miláčku!" nebo "Nalej šálek kávy!" Moje dialogy jsou rafinované, poetické, a pokaždé přidávám metaforu.
Inspirací filmu o Rembrandtovi se vám stal jeho obraz Noční hlídka.
To je pro Holanďany ikona. Vypravuje o jejich pocitu pospolitosti, národní solidarity. Říkali mi, že Noční hlídka je pravděpodobně čtvrtým nejvýznamnějším obrazem v západní kultuře. Prvním je Mona Lisa v Louvru, druhým Poslední večeře v Miláně, třetím sklepení Sixtinské kaple v Římě a čtvrtým je vlastně Noční hlídka v Rijksmuseu. Tento obraz je veřejným majetkem. Hodně vynikajících děl mizí v soukromých sbírkách. Hodnota Rembrandtova obrazu je nevyčíslitelná. Dokonce ho nelze pojistit, jak je drahý. Holandsko jako maličký a zničený stát po 2. světové válce dlužilo obrovské sumy Spojeným státům, které pumpovaly do Evropy peníze. Američané byli ochotni vysokou pohledávku vyměnit za Noční hlídku. To jen ukazuje cenu tohoto obrazu. Holanďané s tím nikdy nesouhlasili.
A proč jsem si ten obraz vybral? Mé filmy jsou plné odvolávek na evropské umění. Lidé to postřehli a rádi souhlasí s tím, abych využíval známá díla ve vlastní vizuální tvorbě. Nakonec kdosi přišel s nápadem: "Mohl byste něco udělat se známým holandským obrazem?" Odpověděl jsem: "S velkou chutí". Bylo mi dovoleno udělat cokoli: jinak ho osvětlit, přemístit na jiné místo. Natočil jsem film, ve kterém se na Noční hlídku valí vodopád vody a krve a stravuje ji oheň. Tato interakce měla předvést spojitost filmu s malířstvím. Jak obě umění na sebe působí, jak se prolínají. To ještě nikoho nenapadlo.
Rembrandt byl dobrý filmový hrdina?
Byl něco na způsob velmi bohaté a vlivné hvězdy popu, takový Micki Jagger své doby. Měl charisma a byl obdařen velkým talentem. Objevili ho a podporovali bohatí holandští dvořané spojení s Haagem a House of Orange. Když mu bylo teprve 23 roky, jeho obrazy už byly ve sbírkách nejdůležitějších královských rodů. Král Anglie Karel I. měl tři. Medicejští ve Florencii jich koupili několik. Byly dokonce v Rusku. Začínala epocha malířských sbírek. Když dospěl k třiceti létům, měl už namalované portréty všech intelektuálů hlásajících liberální názory. To samozřejmě nebyli intelektuálové v dnešním slova smyslu. Soudím, že lze použít takové srovnání: byli to štamgasti nejmódnějších nočních klubů, fotbalové hvězdy, hvězdy popu, známí televizní moderátoři. Takoví parvenu, zbohatlíci, nouveaux riches, měli plné trezory a Rembrandt byl v této společnosti módním portrétistou.
Tak módním, že dokonce vojáci z amsterodamské střelecké roty, kteří byli hrdiny války proti Španělsku, si u něj objednali skupinový portrét. Tak se zrodila Noční hlídka, která z Rembrandta udělala boháče, ale také ho zničila. Moje teorie je taková, že ten obraz je nelítostnou politickou satirou namířenou proti amsterodamské plutokracii. Když si ho prohlédneme detailně, postřehneme, že tam někdo líbá zbraň. Noční hlídka tedy rovněž ukrývá kriminální hádanku. Můj film je pokusem o její odhalení.
Před několika lety jste se přestěhoval do Amsterodamu. Snad kvůli přípravě filmu o Rembrandtovi?
Můj otec byl ornitolog, pozoroval ptáky. Dětství jsem prožil ve východní Anglii - v okolí Norfolku, Suffolku, nad břehem Severního moře, kde terén je velmi rovný. Otec se zabýval mořskými ptáky, kteří hnízdí na pevnině, ale jinak žijí na moři. Já i můj bratr jsme otce doprovázeli při jeho putování po bahnitém pobřeží. Od té doby mám rád plochou krajinu, blízké a rovné horizonty. Teprve ve 12 letech jsem poprvé uviděl horu. Později jsem navštěvoval Holandsko, které je také úplně rovné. A nějakým zvláštním způsobem mi přirostlo k srdci. Cítil jsem se v něm bezpečný. Jako mladý člověk jsem se zajímal o krajinářskou malbu a ta má největší tradice právě v Holandsku. Už ve třinácti letech jsem chtěl následovat nizozemské mistry.
Dnes žiji v nejtolerantnějším a nejcivilizovanějším hlavním městě Evropy. Je to snad nejrafinovanější místo na Zemi. Už dlouho toleruje menšiny - homosexuály, narkomany, eutanasii. Holanďané razí novou cestu pro Evropu.
Proč tomu tak je?
Kdysi jsem soudil, že to je jejich vrozená národní vlastnost. Ale to je zřejmě naivní. Štěstí je potkalo na konci stoleté války, kdy téměř celá Evropa byla rozdělena schismatem protestanti kontra katolíci. Byli vyčerpaní touto válkou, protože jako menšina bojovali s katolickou Francií a Španělskem. Nizozemí kdysi patřilo do starého království Burgundska a to bylo zase součástí Španělska. A který jiný stát byl v oněch časech katoličtější než Španělsko? Žádný.
Stačí si připomenout, co Španělé provedli Jižní Americe ve jménu římskokatolické víry. Ale Holanďané jako republikáni, nezávislí lidé obklopení mohutnými sousedy, v sobě rozvinuli pocit osobní samostatnosti. Nikdy jich nebylo hodně, tehdy nějaké čtyři, dnes 16 milionů. Myslím, že se stali tolerantní, protože neměli jiné východisko. Podívejme se na jejich krajinu - rovina, žádné pahorky, jenom bláto a pláže. Nemají žádné minerály ani zlato. Neměli velké kolonie jako například Španělsko, které vysálo celé bohatství z Jižní Ameriky. Museli tedy být samozásobitelní - a tak se stali kočovníky a kupci.
Když se zabýváš obchodem, musíš být tolerantní, otevřený. A právě proto každý Holanďan ovládá pět jazyků a snaží se porozumět různým názorům. Holanďané se naučili užívat toleranci jako politickou zbraň. Díky tomu jsou nepředstavitelně bohatí. Po Japoncích jsou největšími investory v Severní Americe. A drží pospolu, protože je to naučila situace. Museli z moře dobývat pevninu. A to nedokážou dva farmáři a pes. Museli vycházet se sousedy. Je to možné interpretovat i jinak. Orson Welles ve filmu Třetí člověk říká, že v době, kdy Itálií zmítaly války, stavěla se tam Sixtinská kaple. A ve Švýcarsku panoval mír, hojnost, páslo se hodně krav. A právě Švýcaři dali světu hodiny s kukačkou. Co byste si vybral? Sixtinskou kapli, nebo hodiny s kukačkou? V jistém smyslu právě Holanďané jsou svou tolerancí podobní Švýcarům.
Půl života jste zasvětil filmu, ale ohlašujete úpadek kinematografie.
Když se ohlédnu zpět, mohu potvrdit, že jsem nedělal správnou věc. Stále mám pocit, že pokud chceme vnímat svět prostřednictvím vizuálního přenosu, pak je k tomu nejlepší malířství. Filmové umění prožívá svůj úpadek. Myslím, že to je jeho konec, smrt. Posledních třicet let, to byl sebeklam. Agonie. Pokusy o návrat k dávné slávě, opakování se. Nic zajímavého se nepřihodilo. Kino mohlo vyhovovat dědečkovi, protože snad uspokojovalo jeho potřeby - emocionální, intelektuální, duchovní. Ale jsem přesvědčen, že tyto potřeby se změnily a film si s tím už nedokáže poradit. Je to jen malá, lokální technologie. Potřebovali jsme ji, ale už zestárla. Musíme se vrátit k pradědečkovi. A tím je malířství.
Připravil IVO HAVLÍK
Autor: Peter Greenway
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |