Před osmnácti lety vydal Karel Sýs v nakladatelství Albatros sbírku veršů rozhodně nejenom pro děti Malá inventura. Loni, když počet let života jeho se docelil v kopu, jako se stejný počet sekund mění v minutu a stejný počet minut v hodinu, podnikl (jistě i navzdory zuřivému vzteku času a jeho dočasným zuřivým dirigentům) velkou inventuru svého dosavadního díla, a to v podobě celé série knížek různého formátu. Výbor z básnických pásem Básně až na zem se řadí čtvercovým formátem, ve kterém kdysi vyšla sbírka Atomový pléd (1986) a vzápětí Pražský chodec II (1988), ke sbírce převážně nových veršů Omráčená schránka, se souborem pijácké lyriky Džbán s dvojitým dnem se kolibřím knižním formátem rýmuje dvaasedmdesátistránkový výbor z celoživotní milostné poezie Velká kapesní láska.
Ta VELKÁ KAPESNÍ LÁSKA (nakladatelství Onufrius, úchvatně ilustrovaná kresbami dvanáctileté Marie Štychové), kterou se počet nových Sýsových knih kupodivu ještě neuzavírá (vyšel ještě Protektorát ve fotografii a K. S. Pictus, takže bylo těch loňských knížek celkem šest), byť se dá nosit v kapse vestičky jako jakýsi vest pocket bibelot, co do významu představuje vlastně protipól k Básním až na zem. Zatímco Sýsovy velké básnické skladby sahají paradoxně až k zemi, básníkovi v kolébku dané, uzemňujíce všecky možné iluze a snění, malými milostnými básněmi se Sýsova poezie podobně jako des Grieux vznáší z pekla do nebe. Tak jako Básně až na zem i Velkou kapesní lásku povybíral básník ze svých dosavadních sbírek, seřazených chronologicky od Newtona za neúrody jablek (vida, neúroda v sadě vede tu a tam až k záviděníhodné, taky ovšem zavile záviděné a zlostně pomlouvané básnické sklizni, Vrchlický nebo Nezval mohli o tom vyprávět), tedy od prvotiny, až po nejnovější Omráčenou schránku (poslední z Básní až na zem je z roku 1993), ze které je ve výboru nejvíc, dvanáct čísel.
Nejen počet, ale především básnická intenzita nových milostných veršů dokládá, jak se mýlili, když se před časem stejně pokrytecky jako nedočkavě jali oplakávat básníkův talent, údajně ztracený v básníkově službě občanské poezii. Pneme se po sobě / jak víno po zdi / ale je to láska / ač pozdní // Bezbranní hnízdíme / v samém ohnisku blesků / držíme se sebe jak vesmír / velkého třesku. Kdo by si nad těmito verši zatím z posledních nepřipomněl Milování v Čechách (do výboru teď také zařazené ze sbírky z roku 1980), ve kterém se - tehdy přepřísnému kritickému strážci socialistické mravnosti - zdály jako obludné verše A naše těla třesknou o sebe jak miny / na okraji Českomoravské vysočiny. Žár milostného vzplanutí, ač pozdního, nevychladl, a pobouří dnes jen toho, koho tím Sýs zklamal. A kdo nepřipustí (ani sobě), že láska, ač v tržním světě vystavována úžasnému náporu všeobecné devalvace hodnot, jako jedna z posledních tvrzí se vymyká úplnému podrobování zákonům trhu, který blesky a hromy svých zábav a reklam rád oslepuje a ohlušuje.
Velká kapesní láska je protějšek Básní až na zem, ale není to útěk ze země, vzlet mimo lidský svět. Jestliže v prvotině nebe vody k nebi vzduchu ční, ani v nejmenším to neznamená popření zemské příslušnosti, vědomí úsilí o nebe na zemi, řečeno s V+W, a odpovědi, kterou na otázku, z čeho je nebe, zformuloval ústy Roberta Davida Nezval: z čeho je nebe? Ze země!
Sýsova Levitace praví: Dávám ti hlavu do klína / zázrak začíná; a kam až zázrak lásky povznáší? Vznáším se ve výši tvého srdce / padá ze mne vše co chutná trpce // a má duše - ptáček přesazený z tropů / vzlétá k Jižním křížem pobitému ne snad nebi, ale obyčejnému stropu. Sýsovy milostné verše jsou básně až na nebe lidské lásky. Kdo ovšem řekl nebe, ví také o peklu, v básní Spřízněni volbou (poprvé ve Ztrátách a nálezech, 1989) máme vstupenky do pekla vedle sebe. Skutečná láska není žádný idylický ráj, tím se podobá životu, jehož je ostatně konstitutivní součástí. Básně až do nebe, z nichž se skládá paradoxně Velká kapesní láska, patří k Básním až na zem, tak jako patří okamžik ku věčnosti, záblesk k poznání a Šťastná chvíle (tak se přímo jmenuje jedna z básní výboru) do příběhů a dějin ne zrovna nejšťastnějších.
Až napíšu knížku o jasnozřivosti básníků, nebude v ní chybět kapitola o Karlu Sýsovi, už proto, že už ve své prvotině má verše (jimi se teď Velká kapesní láska otvírá): Už vidím co mě čeká / tak hudby hrajte dál /.../ Už vidím tu fůru básní / zas žádnou veselou. Nuže, Sýs, který tehdy napsal též Citovou výchovu jako Imaginární příhodu ze života Jeana Arthura Rimbauda a později názvem básně Na skok v pekle parafrázoval název Rimbaudovy Sezóny v pekle, velice přesně vytušil, že ho čeká pekelná nikoli jen nějaká jedna sezóna, ale že se mu stane údělem trvale žít a psát v době stále víc a víc vymknuté z kloubů.
Básník, který svou statí o době vymknuté z kloubů dosud pobuřuje, ale i inspiruje, jistě vzbudí různorodý odpor nyní i svým přiznáním Vysadilas mne z pantů / Jsem jenom já Jenom ty / dvě srdce na mrazáku / lhostejné planety. Jedni ho v duchu obviní z rezignace na vše kromě soukromí, druzí v tom vystopují nebezpečný útok na svět, který podle nich přece dobrovolně a účastně dává tolik na dobročinnost, jistěže ne aby jen kamufloval svoji děsivě studenou bezcitnost. Člověk, natož básník se zkrátka nezavděčí, ani to ostatně nemá v popisu práce.
A i když se přiznává, je to výzva.
Autor: Milan Blahynka
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |