Překladatel Jan Vladislav, jehož české znění Shakespearových sonetů je podnes nedostižné, překládá teď čínskou poezii a v jednom televizním pořadu ocitoval výrok čínského klasika o tom, že kdo ví, nemluví a kdo mluví, neví. Přihodilo se mu, že to sám předvedl. Na otázku, čím se východní poezie duchem liší od toho, co my tu známe v Evropě, pravil. "Když vezmete poezii evropskou, tak řekněme do renesance a ještě v renesanci, tam neexistuje příroda." Nějak se mu nevybavilo dřevo, které se listem odieva, "pravděpodobně jedna z našich nejstarších milostných písní", řečeno s Janem Vilikovským, ani píseň V Strachotině hájku, třeba sloka Drozdík v háji zpieváše / s slavíčkem vesel. / Vzhlédajíce na se / zpievášta tiem déle. / A stehlíčkem s střížkem, / s militkým papúškem / toť sú radost měli. / A kalandr jasně / ten zpieval tak krásně / v tom hájku zeleném.
A nějak si nepřipomněl třeba z první generace francouzských trobadorů sloku z básně Když přijde sladký jarní čas (tu si ocitujeme v překladu Gustava Francla):
Rozumí naší lásce snáz, / kdo s větví hlohu srovná nás: / ta chvějíc se tkví na stromě, / ať štípe mráz, déšť lije se, / až přijde slunce půvabné / a listy něhou roztřese.
Nic se ovšem neděje, ale televizní dramaturgie, režie a moderátoři by zaspat neměli a na místě mohli taktně připomenout, že příroda - do renesance včetně - pro poezii přece jen existovala. A mohlo se mluvit o rozdílu: zda a jak se liší pojetí přírody v Evropě a v soudobém Orientě.
Ale to by televizi muselo jít o víc než o lehkou, pokud možná zábavnou show, když už se dostane čas i na popelku literaturu.
Autor: ja
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |