Když byl před dvěma lety u nás bulharský básník a překladatel Vatjo Rakovski (nar. 1925) týden hostem Společnosti přátel jižních Slovanů, mohli jsme představit českým milovníkům básnického slova jeho verše ve výboru příznačně nazvaném Chci ti něco říci, světe (Brno 2005).
Vatjo Rakovski nesporně patří k nejvýznamnějším, nejplodnějším, nejzasvěcenějším překladatelům české a slovenské básnické tvorby a k jejím nejlepším znalcům a nejaktivnějším propagátorům. Znovu nás o tom přesvědčuje nejnovějším souborem studií, esejů, portrétů, předmluv i nekrologů, jež vznikaly několik desetiletí a který vyšel nedávno v Bulharsku pod prostým názvem ČEŠTÍ BÁSNÍCI (Češki poeti, Sofija 2007, 186 stran).
V úvodní studii básník pojednal o umění a principech překladu, který je jedním ze základních forem komunikace mezi národy a jejich kulturami. »Básnický překlad,« píše Rakovski, »je stejné umění jako poezii tvořit«. Přetavování cizího textu má prvky vysoké šlechetnosti a skromnosti. Svoje teoretické výklady Rakovski dokumentuje na překladech veršů J. K. Tyla, J. Nerudy, V. Hálka, J. Vrchlického aj. až po překlady básní J. Seiferta, V. Nezvala, K. Čapka, V. Závady, F. Hrubína a mnoha dalších českých básnických tvůrců, kterým pak věnuje samostatnou pozornost. Překlady do bulharštiny organicky zařazuje do vývojového kontextu bulharské literatury. Vyzdvihuje přitom zásluhy několika vynikajících znalců a překladatelů české poezie do bulharštiny, jakými byli mj. I. Vazov, K. Veličkov, autor mj. antologie Zrcadla Vltavy Kiril Christov, jenž prožil celé desetiletí v Praze, D. Panteleev, N. Marangozov a další. V. Rakovski ukazuje jak pronikání a recepce české básnické tvorby a umělecké literatury vůbec obohatily bulharský zlatý fond literárních hodnot samostatnými svazky z tvorby K. H. Máchy, J. Nerudy, J. Wolkera, P. Bezruče, V. Nezvala, V. Holana a desítky dalších. Prostřednictvím antologií se pak bulharský čtenář seznámil s tvorbou všech českých básnických generací.
V rozsáhlé stati z roku 1983 o české a slovenské básnické tvorbě Poezie elektrického století Rakovski poukazuje na to, jak umění slova, básnické slovo kondenzuje a syntetizuje obraz národa do metafory, do emocionálního zabarvení. Jak vyjadřuje bolest i protest jedince a společnosti. A dokládá to na Bezručových Slezských písních, na verších Sovových i Tomanových, Horových, J. Hořejšího, J. Wolkera, V. Nezvala, J. Seiferta, K. Biebla, F. Halase a také L. Novomeského, J. Poničana, J. Krále a mnoha dalších.
Stranou pozornosti V. Rakovského nezůstala např. ani slovenská skupina DAVu, ani česká a slovenská poezie druhé poloviny 20. století, v níž vydali zralé plody své tvorby mj. V. Mihálik i M. Válek, K. Sýs, J. Žáček, M. Černík, P. Skarlant aj.
Třetí studii z roku 2001 věnoval V. Rakovski magickým zrcadlům poetismu. V ní pojednal o poetismu a jeho představitelích a poněkud nostalgicky poznamenal, že tohle bulharské desetiletí zůstává desetiletím útlých básnických sbírek a nejčastěji jediné sbírky ( má tím na mysli sbírku Elisavety Bagrjanové Ta věčná a ta svatá, 1927, česky 1930) na rozdíl od českého desetiletí, v němž jen Nezval vydal více než dvě desítky básnických knih ...! O Nezvalovi Rakovski pojednává znovu v samostatném portrétu. Opakovanou pozornost věnuje ve třech statích rovněž nejčeštějšímu básníku 20. století Jaroslavu Seifertovi, dvakrát píše o mém Janu Skácelovi a jeho Tíze naděje.
Bulharský znalec české a slovenské literatury a kultury V. Rakovski dále zařadil do své knihy portréty K. H. Máchy, J. Nerudy, Sv. Čecha, P. Bezruče, J. Wolkera, J. Zahradníčka, K. Biebla, V. Závady, V. Holana, J. Demla, Josefa Suchého, V. Maršíčka, K. Šiktance, M. Červinky, J. Štroblové a K. Kryla. Verše všech uvedených tvůrců a také básně J. Pilaře, I. Skály, M. Floriana a mnoha dalších českých básníků Rakovski překládal a vydal jejich verše v samostatných výborech, stejně jako mnohé slovenské básníky, o nichž zřejmě pojedná v samostatné knize.
Překlady české a slovenské poezie i prózy 19. a 20. století se organicky zařadily do kontextu bulharské literatury, pozitivně ji ovlivnily a obsahově, tvarově i námětově ji obohatily. A tak Nerudovy Bulharské zvony i po 130 letech od napsání znějí také v Bulharsku a zvěstují lásku a blízkost dvou bratrských slovanských národů.
Autor: Ivan Dobrovský
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |