V roce 2009 uplyne sto let od prvního vydání prozaického textu Roberta Walsera (1878-1956) - JAKOB VON GUNTEN. O jeho reaktivaci se postaralo nakladatelství Opus - Kristina Mědílková( 2005, překlad a doslov J. Charvát, str. 101). Protože nakladatelství připravuje i vydání dvou předchozích děl tohoto švýcarského autora Sourozenci Tannerovi a Pomocník, nelze pominout otázku, proč?
   Jeden ze signatářů manifestu České moderny označil dobu kolem přelomu 19. a 20. století jako dobu vyprahlou, šedivou a přízračnou, blízkou sebevraždě doslova a do písmene. Zůstaneme-li u nabídnuté analogie, zjistíme, že rok před Robertem Walserem přišli na svět básníci F. Šrámek, K. Toman a V. Dyk. K této anarchisticko-bohémské generaci neodmyslitelně patří F. Gellner, mladší o čtyři roky, v roce 1883 se narodí Franz Kafka a Jaroslav Hašek. Celou tuto generaci provází nezakotvenost, neboť integrace do společnosti se poněkud zadrhla. Zbývá melancholie, něžný cynismus, ironie a škleb.
   Zatímco Gellnerův život vyjde do ztracena kdesi na haličské frontě, Robert Walser přijme na několik desetiletí azyl v prostředí psychiatrické léčebny. Únik přichází až se smrtí. Přesto má jeho Jakob von Gunten, elév ústavu pro výchovu a vzdělání sluhů, zdánlivě své jisté. Fungovalo by to za předpokladu, že by instituce Benjamenta, kterou spravuje pan představený se svou sestrou, neděsila atributy přízračné zlověstnosti, jak je známe z povídek a románů jmenovaného Franze Kafky. A těch několik abonentů Benjamenty, precizně nastíněných Jakobem, odpovídají chovancům Roberta Musila, kteří se motají kolem Törlesse a jsou víceméně bez vlastností. Prožívání reality za tohoto stavu vyvolává u Jakoba tyto úvahy: Škoda, neměl bych mít milující rodiče. Nechci, aby mě někdo miloval a ctil. Měli by si zvyknout na to, že už žádného syna nemají.
   Odříznout se od nejbližších spolu s neschopností vzít za svou konformitu života a umění vyvolává vážné obavy o společnost reprezentovanou Benjamentou. Slečna se často postaví k oknu a vyhlíží dlouho ven, jako by už žila někde jinde. Ano, to je to, cosi ne úplně zdravého a přirozeného, co se nad námi vznáší: všichni, panstvo i my elévové, jako bychom už žili někde jinde. Jako bychom tu dýchali, jedli, spali, bděli, užívali si výuky a sami vyučovali už jen dočasně. Jako by tu jakási hybná, bezohledná energie hlučně mávala křídly. Vyhlížíme snad něco, co teprve přijde? Co nastane později? To je také možné. A co bude pak, až my současní chovanci odejdeme a nikdo po nás nepřijde? Co potom?
   Jakobovo vizionářství, stvrzené mystériem slečniny smrti, která jenom dokazuje, že se tahle éterická bytost do stávajícího světa nehodí, končí fatalitou zmaru: A rozpadnu-li se a roztříštím, co se rozbije a pokazí? Nic, jen nula. Já jako jedinec jsem pouhá nula. Odcházím s panem Benjamentou do pouště...
   Dodejme ještě, že o pět let později rozpoutají mocichtiví světa válečnou apokalypsu, která z milionářů učiní miliardáře a nuly budou rády, když se jim povede zachránit jméno na pomníku.
   Dodejme ještě, že Walserovo vypravěčské umění obdivoval Ch. Morgenstern i pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu H. Hesse. A že jeho přitlumené tóny magické účinnosti korespondují především s Náměsíčníky Hermanna Brocha.
   Sličně vypravená knížka bez barvotiskových lákadel na obálce je dokladem textu, který i po stu létech prokázal svou životnost a sílu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]