Historik Hans-Ulrich Wehler (1931) ve svém autobiografickém interview vylíčil, jak kdysi coby 13letý puberťák společně s jinými hochy v březnu 1945 honil nuceně nasazené Rusy, kteří utekli do lesů v okolí Gummersbachu (Severní Porýní-Vestfálsko). Pak »zajatého« Rusa předal Wehler s dalšími hochy, hrajícími si na vojáky, s nebývalou hrdostí policii. O tom, jaký byl další osud »zajatého« ruského dělníka, již interview nic bližšího neříkalo.
   Štěstí či neštěstí v příbězích rozdílných generací v té době před koncem války často záviselo na pouhém zmáčknutí spouště. Obdobné okolnosti poznamenaly i zdůvodňování temných míst autobiografie mnoha jiných Němců, nejen Wehlera, nejen nositele Nobelovy ceny za literaturu Güntera Grasse, ale například práci historiků protiletadlových baterií (FLAK). Na jednom ze zasedání Jenského střediska historie 20. století se právě tato problematika probírala.
   Martin Broszat zemřel v r. 1989 jako dlouholetý vedoucí Mnichovského ústavu pro soudobé dějiny (IFZ). Dne 14. srpna 2006 by se dožil 80 let, a proto Norbert Frei pozval některé kolegy a současně kritiky úspěšného badatele nacismu do Jeny. A tam vyšlo mimo jiné najevo, že Martin Broszat byl od 20. dubna 1944 členem NSDAP. Doposud se mluvívalo jen o členech Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend = HJ) a o vojácích armády. Ale podobně jako v případě kolegů germanistů Waltera Jense a Petra Wapnewského bylo nejisté, zda 18letý člen strany (Parteigenosse = Pg) Broszat o svém členství vůbec věděl.
   Historici se pohybovali bez větších problémů »zaminovaným prostorem«. »Historizování« místo odhalování bylo programem, ve kterém zvítězil Broszat v květnu 1985, rok před »sporem historiků«, když v nakladatelství Merkur publikoval svůj plod »historizování« nacismu. Jeho souhrnné dílo Hitlerův stát (Der Staat Hitlers) z r. 1969 vyšlo v 15 vydáních v celkovém nákladu 128 000 výtisků. Broszatova objemná kniha Bavorsko v době nacismu se věnovala všedním dnům za hitlerovské diktatury. Zůstává pouze otázkou, proč se Martin Broszat tak málo věnoval holokaustu a nacistické »židovské politice«, napsal nedávno list Frankfurter Allgemeine Zeitung.
   Ve své poslední publikaci Beim Häuten der Zwiebel (Při loupání cibule) vypráví Günter Grass o svém dětství v Gdyni až po poválečnou dobu. Zvědavé čtenáře samozřejmě zajímají Grassovy pohnutky ke vstupu do armády. V rámci akce Hermanna Göringa vstupovali v posledních měsících války mnozí i ke zbraním eses. Ani pro Grase nebyly tenkrát zbraně eses nijak odpuzující, naopak byly to elitní jednotky. Grass si již ani nepamatuje, kdy dostal povolávací rozkaz, zda měl v záhlaví označen některý druh zbraní, kdo byl podepsán, nemá ani ponětí, zda si toho všiml až když přijel do Drážďan ke zbraním eses. Rok předtím strávil u RAD (Říšská pracovní služba). Mnohem víc o situaci věděl spolužák, jehož otec jako sociálně demokratický senátor se později ocitl v nacistickém koncentračním táboře. Ale tenkrát byly známy i případy, že děti byly zaměřeny proti vlastním rodičům. Hitlerova mládež se řídila mimo jiné zásadou, že mládež musí být vedena mládeží, což se mládeži zamlouvalo, jelikož vedoucí z HJ byli lepší než »hoši« ze strany (NSDAP). Podle Grasse je nyní tolik odpůrců vůči nacismu, že nezbývá než se divit, jak bylo možné, že se Hitler vůbec dostal k moci. Po letech, v r. 1990, potkal Grass svého bývalého spolužáka Wolfanga Heinrichse již jako zcela zlomeného člověka a bylo mu jasné, že to souvisí s událostmi na konci války.
   Mnozí historikové a literáti zaujímali a dosud zaujímají dosti rozdílná stanoviska k přeměně, kterou Günter Grass prošel.
   Historik Arnulf Baring chová úctu k tomu, že Grass dokázal »překonat sám sebe«. Klaus Bölling (77), novinář a vládní mluvčí (1974-1981), se neodvažuje posuzovat Güntera Grasse z morálního hlediska. Jeho přiznání vůbec nesnižuje jeho literární dílo. Jako Grassův současník se jenom ptá: Proč Grass, takový chytrý člověk, Praeceptor Germaniae, nám to vše o sobě neřekl již dříve?
   A spisovatel Ralph Giordano (83) soudí: »Horší než se dopustit politického omylu je nevyrovnat se s ním. Vnitřně to Grass již dávno udělal a už s tím přišel také na veřejnost. Proto pro mne neztrácí morální důvěryhodnost - v žádném případě.« Literární vědec Walter Jens (83): »Grassovo přiznání je rozvážné, přesné a rozumné. Mistr pera se vrací a zvážil, co ve svém dlouhém životě zapomněl říci. A on tak učinil a zaslouží si moji úctu.«
   Literární kritik Hellmuth Karasek (72): »Dřívějším přiznáním svého členství u zbraní eses by si možná Grass znemožnil získání Nobelovy ceny. Ale Grass si Nobelovu cenu zasloužil jako žádný jiný německý autor. Jednou se na to budeme dívat jinak.« Spisovatel Erich Loest (80): »Co Grass řekl, musíme bez námitek vzít na vědomí. Byl velice mlád a nikdo ho neovlivňoval v tom směru, aby ho od toho odradil. Také jsem se chtěl přihlásit ke zbraním eses, ale můj ředitel školy mi v tom zabránil. Snad by nám měl Grass říci, proč o tom píše teprve nyní.«
   Básník a literární vědec Klaus Theweleit (64): »Jde o reklamní akci žádostivého publicity, který napsal další knihu. Když se Grass z výzkumu veřejného mínění dozvěděl, že ho nezná ani 10 % Němců, pak ho něco takového napadlo.«
   Historik Joachim C. Fest (79): »Já bych od tohoto člověka nekoupil ani ojetý automobil. Nechápu, proč se někdo po 60 letech přihlásí ke špatnému svědomí národa zrovna v otázkách nacismu a teprve se přizná, že sám je v tom také zapleten...«
   Spisovatel Martin Walser (78): »Nejsvéprávnější ze všech současníků nemohl po 60 let sdělit, že se bez vlastního přičinění dostal ke zbraním eses. To vrhá nepříznivé světlo na naše klima, na obtížné překonávání ustáleného způsobu myšlení a vyjadřování. Grass uštědřil svým suverénním sdělením lekci bdělému morálnímu klimatu.«

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]