Otokar Březina a Rusko

   Dílo Otokara Březiny je výsledkem velkolepého intelektuálního a uměleckého vzepětí. Vychází z nehlubšího soustředění v naprosté samotě, otevřené však pramenům všelidského poznání, spojujícím se v novou hudbu. Vlastní tvorba, osobitě znějící hlas, by byla nepředstavitelná vně kontextu myšlenkových proudů, nalézajících své řečiště právě u tohoto básníka - shodou životních okolností spjatého se jmény dvou malých moravských městeček. Byla to Nová Říše (působil zde v letech 1889-1901), kde vznikla podstata básníkova publikovaného díla - všech pět básnických sbírek, a místo jeho nejdelšího (1901-1929) působení, a také posledního odpočinku - Jaroměřice nad Rokytnou.
   Do tvůrcovy dobrovolně zvolené duchovní izolace od počátku pronikaly hlasy přinášející poselství představitelů světového ducha. Březinovu vlastní tvorbu nejprve předjímaly, posléze věrně provázely a dodávaly jí pocit jednoty s všelidským usilováním. Ještě jako neprojevený básník se Březina cíleně zaměřil na studium cizích jazyků, aby mohl číst původní myšlenky bez devalvace zaviněné překladem. Četl z francouzských, anglických, německých, italských a dalších originálů. Zcela svébytné postavení dané slovanskou příbuzností však zaujímal v jeho myšlenkovém kontextu jeden světový jazyk - ruština.
   Rusky se budoucí básník učil od mládí. Četl a s pýchou, kterou v něm vzbuzovalo vědomí slovanské vzájemnosti, se kořil nejlepším autorům ruské literatury, mezi nimiž nad jiné cenil jména Tolstoj, Dostojevskij a Turgeněv.

   V jeho srdci vládne vroucnost a něha
   Básníkův vztah ke Slovanstvu se podobal sepětí s lidmi pokrevně spřízněnými, snad vztahu matky k dítěti, která, ač vedle jeho předností bolestně tuší i nedostatky, na ně nedá dopustit a spojuje s ním niterné sny a naděje. Ne náhodou citoval básník své životní družce Emilii Lakomé právě tato prorocká slova Jaroslava Vrchlického: "Kdyby bylo možno naočkovati na kmen Slovanstva, v jehož srdci vládne vroucnost a něha, románskou lehkost a germánskou přesnost, pak by Slovanstvu patřila budoucnost."
   Přimknutí ke slovanskému kmeni promítal básník i zcela vědomě do oblasti společenského a politického života. Tak v souvislosti s blížícím se koncem světové války a úvahami o novém uspořádání Evropy poznamenal: "Čeští spisovatelé zdůrazňují ve svém provolání státoprávní postavení Čech. Zdá se, že sjednocení všech Slovanů v říši by nám dalo pevnější pozici." Jindy konkrétně jmenoval nejsilnější odnož slovanského "kmene" - Rusko: "Mělo by se všechno činiti, aby zase povstalo slovanské Rusko, k němuž bychom se mohli přimknouti. Takové Rusko by nám dalo větší ochranu než všechny jiné spolky," prohlásil zjara roku 1918, kdy však už se do jeho vnímání Ruska promítaly zvěsti o průvodních jevech porevolučního období.
   V téže době, kdy mu zbývaly necelé tři roky života, dokonce snad (podle záznamu Jakuba Demla) vyslovil myšlenku, že by sjednocení Slovanů mělo být již úlohou Čechů. Nejprve reagoval na zjednodušení reality v podobě politického utilitarismu: "Beneš a realisté dnes říkají: Není Slovanů, Slovanstvo je něco umělého, násilného: jsou jen Rusové, Poláci, Srbové, Čechové, Bulhaři... Připusťme tuto realistickou formuli (ačkoli je skrz naskrz falešná), ale řekněme: Nejsou tedy sice, ale budou Slované, protože my to chceme! Lid je dav, lid je těsto, ale nemá-li kultura zaniknout, musí se z lidu udělat národ, Slovanstvo, něco totiž vyššího, božského, neboť pojmy národ, Slovanstvo souvisejí s Bohem, jenž národy a jazyky stvořil. Naproti tomu, uděláme-li z národa Realismus, bude z lidí zvěřinec, něco totiž nižšího a horšího, protibožského, protipřirozeného, a tedy nelidského, pravý opak toho, než slibují hlasatelé českého realismu a humanismu... Národ český má poslání a jest povolán probudit a sjednotit Slovany! Jinak nemáme v dějinách smyslu, my musíme vytvořit Slovany! Tento sen my musíme živit a hlásat!"

   Netrhejte se od svých bratří
   Vztah k Rusku jako národu propojeného s naším bratrskou blízkostí a k jeho nejlepším (březinovsky řečeno) "duchům" však básník nikdy nepřestal vnímat jako jeden z mohutných zdrojů svého díla. O tom, že ruštinu a dokonalý přehled o zdejší literatuře považoval za nutný pilíř svého vědění a tvorby, svědčí například výzva nakladateli Josefu Portmanovi v dopise z ledna 1918: "Učte se rusky. Čtěte ruskou literaturu. Vyberte si jistý obor práce, k níž cítíte v sobě nadání, a oddejte se mu celou duší... Jedině prostřednictvím národa můžeme zasáhnout do řízení věcí na této zemi a do duchovních dějin lidstva. Netrhejte se od svých bratří, mezi které jste byl postaven k práci."
   V mládí sdílel Březina zaujetí pro ruskou literaturu se spolužákem z telčské reálky, hudebníkem Františkem Bauerem. V obsáhlých dopisech, které si počátkem devadesátých let oba přátelé vyměňovali, najdeme podrobné analýzy přečtených děl, v prvé řadě románů Tolstého. V Bauerově dopise z léta 1893 například čteme: "Já do prázdnin jsem v ruštině tak dalece... pokročil, že jsem si koupil a četl Tolstého Narodnyje razkazy a Sonátu - ovšem rusky. Doufám, že toho nezanechám... A propos: nepůjčil jsem Ti snad Šterclovu ruskou gramatiku - postrádám ji, aniž vím, kam se mi poděla."
   Listy adresované Bauerovi jako nebližšímu důvěrníkovi mladých let jsou udivující Březinovým hlubokým vhledem do ruské (v kontextu světové) literatury, ale také neobyčejným rozsahem. Stále a znova ční nad ostatní jedno jméno - Lev Nikolajevič Tolstoj, za ním pak následují Dostojevskij a Turgeněv. Z dalších zmínek je zřejmé, že Březina četl a dobře znal mimo jiné také Gogola, Čechova a Gorkého.

   Dnešní generace jich nemá
   Seznámení s ruskými autory mělo pro mladého Březinu význam bezmála iniciační: "V poslední době," psal příteli Bauerovi v roce 1889, "studuji klasická díla realismu ruského. Kolosální! Dostal jsem do ruky dva obsáhlé svazky spisů hraběte L. N. Tolstého a zahloubal jsem se v precizní a jadrné to album ryze ruských a eminentně uměleckých obrazů, jejichž život Tě unáší, jejichž dokonalý a duchaplně podaný detail Tě uchvacuje, z nichž cítíš vanouti pronikavý parfém stepní trávy a zvláštní zápach podzimních ruských mlh," dodal budoucí spisovatel, který byl přesvědčen, že nemusí cizí kraje spatřit na vlastní oči a ve skutečnosti se ze svého bydliště nikdy nevzdálil dál než na Slovensko. "...intenzivní zář pravdy sálá i ze spisů Turgeněvových," pokračoval v touze po sdílení mocného vjemu, "ale narůžovělý romantický reflex jest silně patrný v mistrných jeho pracích, které hloubkou hodí se na stůl filozofa a elegancí na mramorový stolek salonu."
   V té době, kdy se místo mezi salonem a filozofickou pracovnou pohyboval mezi třídou s několika desítkami hlučících dětí a skromnou světničkou podučitelského mládence, už Březina také více než pomýšlel na vlastní literární tvorbu. Po nocích psal obsáhlý román a další prozaické práce. Četba tisíců stran románových děl soudobého realismu pro něj byla více než nutnou průpravou, samostudiem, příležitostí k tříbení vlastního stylu. Podle svého založení postupoval velmi svědomitě a systematicky, přečtené důkladně analyzoval a vyvozoval vlastní poznatky. Tak například dospěl při srovnání francouzské a ruské literatury, zejména románů Zoly a Tolstého, k tomuto závěru: "Francouz podrobí člověka nejpřísnější analýze, vytkne vady, ukáže bláto, nebojí se temných koutů a je mu lhostejné líčiti zákristii jako i salon metresy, spisovatelé ruští jsou delikátní, opatrní na slova, příliš úzkostliví, než aby byli brutální, ale také příliš svědomití, než aby byli nespravedliví."
   Už po dvou letech intenzivní četby, lépe řečeno studia, však vidí i limity realismu. V dopise Bauerovi z roku 1891 konstatuje, že "...náhledy ruských romanopisců Tolstoje a Dostojevského nereprezentují jediný a správný životní názor. Jak Dostojevský, tak i Tolstoj vnikli hluboko v lidskou duši, osvětlili mnohý temný kout, ale snad právě proto ztratili se v temnotách, které bleskem svého ducha osvětlovali, ztratili rozhled po celku a účelnosti všech přírodních zařízení... Je něco v životě, něco jasného, milého, konejšivého, uspávavého jako mdlá exotická vůně, paprsek věčného jasu, který se reflektuje v lidské duši, je něco tajemného, vzpružujícího, co dodává chuti k práci, co dodává vzletu myšlenkám, co dodává síly svalům. Není těch chvil mnoho, kdy duše naše cítí tento osvěživý vánek, tento jasnější záblesk, není jich mnoho, ale jsou." Ono tajemné "něco", co v realistických románech nenašel, už značí zásadní obrat Březinova tvůrčího zaměření - příklon k poezii.
   Mnohem později, ve výkladu pro svou životní družku Emilii Lakomou, která jeho slova dodatečně zapisovala, však rozhodně neupírá ani realismu jasně definované místo mezi literárními žánry. Názorně přítelkyni líčí, že na rozdíl od ortodoxního chápání tohoto pojmu jej nelze označit za prosté kopírování jevů. Specifika uměleckého zprostředkování reality spočívá v tom, že "...spisovatel nehledí tak k obsahu, jako k hudbě, neboť ví, že intenzitu dá myšlence forma. Gogol líčil na statkářích nectnosti, jež si sám ošklivil. Nechodil však se zápisníkem a neobkresloval skutečnost, ač jistě i mnohé typy v jeho díle ve skutečnosti byly, neboť všechna bláznovství, která si jen pomyslíme, v životě najdeme, ovšem jen jako výjimku, ne jako pravidlo."
   "Dostojevského knihy," přibližoval jindy Emilii Lakomé výsledek důkladného studia všech románů tohoto autora, "jsou těžké, jako nemocné. Nejhlubší spisovatelé se mohutně pohybují na hranici života a smrti, a to Dostojevský činí. Je hluboký... Dílo jeho však činí nemocný dojem. Dostojevský stále hraje na nejkrajnějších klapkách klaviatury, buď na nejvyšších tónech zoufalství, nebo na nejnižších tónech přírody, na smyslnosti. Na středních tónech nehraje vůbec." Když už zvolil pro ruské realisty medicínskou terminologii, označil za "nejzdravějšího" autora Turgeněva, který "popisuje život s neobyčejnou jemností a líčí výborně ženy. Svého génia si Turgeněv vědom nebyl. Byl příliš pokorný. Flauberta viděl výše než sebe."
   Oblast, kam se Březina s ruskými realisty vědomě nevydával, si zřetelně vymezil už v mládí. Již v polovině 90. let napsal, že mu "zůstanou cizími některé končiny Tolstojových snů o přirozeném křesťanství a Dostojevského metafyzický výklad života (jenž je příliš povýšen, aby něco ze stávajícího přijal, a příliš sláb, aby něco radikálně nového vyspekuloval)." Přitom však vzápětí dal oběma autorům toto absolutorium: "V obou vidím... velké umělce, geniální lamače ve věčných lomech snu, duše exaltované velikostí lidského utrpení, jež z milosrdenství ponížily se až k víře naivních a prostých."
   Uznání geniality velkých ruských literárních mágů mělo tedy trvalou platnost. Březina neváhal své okouzlení zprostředkovat i Anně Pammrové, své téměř celoživotní korespondenční přítelkyní. A to hned v roce 1896, zakrátko po znovuobnovení jejich čtyřicetiletého písemného kontaktu. V několika slovech charakterizuje, v čem spočívá velikost doporučovaného autora: "Což Dostojevského? Tohoto závratného umělce, v jehož duši hřmělo celé nebe lásky a celé peklo vášní a celá země bolesti a jehož víra je pokorná jako nejsladší citát z evangelia." Když rok na to posílá Pammrové dalšího Dostojevského (Zločin a trest), dodává: "Vím, že ho znáte, ale díla Dostojevského jsou z těch, jenž čísti jednou jest nedostatkem úcty k poselství geniálních duší. Genialita vedle krásy je to jediné, co dovede člověka smířiti s dnešní zemí."
   O deset let později, při srovnání s populárním okultismem, k němuž také obrátil své analytické schopnosti, dokonce pro Pammrovou shrnuje: "A vůbec přesvědčuji se hlubším studiem okultní literatury, že nejvyšší zjevení, která doplňují učení tajemných Mistrů, přicházejí k nám od géniů umění a myšlenky vždy v doprovodu s krásou. Co položíte stejnorodého vedle duchovních sil, které reprezentuje Aischilos, Sofokles, Dante, Shakespeare, Goethe, Dostojevský, Tolstoj?" A ještě za dalších pět let, kdy vše dosud poznané bledlo před peklem světové války (1915), téže adresátce doznává: "Sám se dnes k Nietzschovi vracím jen zřídka, je mi dnes bližší moudrost slovanská. V literatuře ruské byla vyslovena snad nejmocnější slova, jež o životě pověděl člověk v devatenáctém století. Doba Dostojevského se ještě mnohokrát vrátí, jako se naplňuje temné (i dnes, uprostřed hrůz těchto dní) poslání Tolstého".
   Na sklonku života už Březina viděl, že doba velkých romanopisců, z nichž v počátcích své tvorby tolik čerpal, nenávratně se změnami společenského vývoje pominula. Trpce shrnul: "Před padesáti lety žilo v Evropě mnoho velkých lidí. Žil Dostojevský, Turgeněv, Tolstoj, Victor Hugo a jiní. Dnešní generace přes všechny školy a učení jich nemá. Je z toho patrno, že další generace nemusí přinésti něco lepšího, jak se pokrokoví lidé domnívají..." (Lze se jen dohadovat, zda by Březina, kdyby zapisoval svou myšlenku sám, nedal slovo "pokrokoví" do uvozovek...)

   Tolstoj byl nejlepší
   Počátkem devadesátých let, v době, kdy Březina sám usilovně pracoval na románu s autobiografickými prvky, adresoval Bauerovi dojem z četby Anny Kareniny, kde v postavě Levina poznával samotného autora: "...je to zvláštní kniha, obsažná, silná, hluboká, omamující žár, který proniká veškerá díla géniů, sálá z této veliké básně lidského života. Uměleckou cenu Anny Kareniny hledám však spíše v jednotlivostech nežli v celku, jsou tam místa, jichž pohledati třeba v literatuře světové. Celek proniklý jest víceméně zřetelnou filozofickou mlhou... Osoby, jako je Levin nebo jeho bratr, možny jsou snad v Rusku, u nás naprosto nikoliv."
   Někdy je těžké docenit velikost tvůrce a současně nepřehlédnout i jeho chyby. Lidská mysl inklinuje spíše k extrémům - buď si génia zbožštíme, nebo naopak zveličíme nedostatky a zatratíme jej. O tom, jak se Březina už jako dvacetiletý mladík s tímto úkolem zrale vyrovnal a zřetelně definoval význam i úskalí Tolstého díla, svědčí jeho formulace, že "Tolstoj je filozof, jenž obléká své traktáty v románové roucho, a poněvadž je veliký filozof, velice se někdy klame, ale vždy velice mohutně na našeho ducha působí," psal hudebníku Bauerovi, a aby nadšením překypujícího přítele poněkud korigoval, kladl mu důrazně na srdce: "Ve světě Tolstojově hudba je zbytečností, nezapomínej na to!"
   Oba přátelé četli Tolstého dál, jejich dopisy byly obsáhlými, mnohostránkovými rozbory jeho románů, které se s postupující meditativností v tvůrcově posledním období, nad díly Kreutzerova sonáta, Zpověď hraběte L. N. Tolstého a V čem je má víra, stávaly stále více polemickými - Březina "četl, ale s vyzněním nesouhlasil".
   V roce 1897 už našel básník nového korespondenta, s kterým si vyměňovali dojmy z četby, ve faráři Sigismundu Bouškovi: "Něco z ideálních myšlenek Rousseauových září v přísné té filozofii velikého Slovana. S jedním se ovšem nikdy nespřátelím...: s neomezenou Tolstojovou vírou v autentičnost, vlastně lépe v inspirovaný původ jistých textů, které Tolstoj cituje, zkrátka s dogmatem... dle mého rozumu duch Tolstojův v metafyzických mlhovinách nezjasněl."
   Několik měsíců před smrtí shrnul Březina dojmy z Tolstého filozofie takto: "Knihy Tolstého jsou smutné. Vychází z nich nakonec vždy jen bolest... Kdyby Tolstoj nebyl tak velkým umělcem, nebyl tak výborně vylíčil realitu, ...nebyly by jeho náboženské traktáty ani čteny."
   Jednotlivé Březinovy poznámky svědčí, jak zřetelně vnímal polaritu Tolstého filozofie, na jedné straně jeho jasnozřivost, na straně druhé nevidoucnost. To prvé vysoce cenil - opět v dopise Bouškovi: "Mystické poznání žije. Jsou některé soustavy idejí a pocitů, které se popularizovat nedají. Průměrná inteligence, zvláště ta, která byla vychována v materialistických učeních, není schopna vidět jasně do těchto zjemněných a pološerých stavů. Popularizovat se dá z mystiky jen její morálka: tj. láska. Zde leží hluboký význam Tolstojův..."
   Tím, že Březina viděl zřetelně také to, že Tolstoj i při své nesporné genialitě nevnímal, že se vlastně svými mravními postuláty sám neřídí a ubližuje svým nejbližším, prokázal náš básník humanitu jiného, méně okázalého spektra: "Turgeněv, Dostojevský i Solovjev chválí a obdivují Tolstojova ducha. Charakterizují však jen část jeho osobnosti. Tolstoj rozrýpal každou věc, na kterou se podíval, každá se pod jeho pohledem rozsypala. Jeho žena měla s ním těžký život. Tolstoj chtěl milovati všechny lidi, a nepozoroval, že jeho vlastní žena opisováním jeho rébusů a starostmi o děti slábne a hyne." O tom, že se Březinovo hodnocení často odvíjelo od toho, jakým způsobem se muž-tvůrce choval k ženám, svědčí i fakt, že zaznamenal výrok Tolstého: "Tolstoj jednou řekl svému příteli, že je lépe, vzrušuje-li žena muže smyslností než duchem."
   Celý jeden dopis adresovaný v prosinci 1910 Anně Pammrové je s výjimkou oslovení jedním souvislým výkřikem nad smrtí Tolstého: "Zemřel Tolstoj... Nemohl žíti životem inteligentních lidí, jenž byl nepřetržitým protikladem všeho, co poznal za pravdu, i odešel. Minou tisíciletí... vzpomene jiné lidstvo se jmény Buddhy, Lao-tse, Krista na slovanského mudrce, jenž hlásal, že smysl života je v neodpírání zlu, v lásce a službě lidem..."
   Pro stejnou adresátku, již na sklonku války, srovnával Tolstého s Petrem Chelčickým. Jejich podobnost shledal v "prostotě a důslednosti... víry, která nezná smíření s dílem násilí a krve." A nakonec, ve slovech pronesených k Emilii Lakomé, shrnul vše v absolutní stručnosti, když jmenoval že - "nejlepší představitelé lidstva" jsou Kristus a Tolstoj.

   Dojít klidu a dávat jej pak druhým
   Výčet básníkových podnětů by nebyl úplný, kdybychom opomenuli literaturu mystickou, spiritistickou až okultní. Zaujala ho v té době již nežijící Ruska Helena Petronila Blavatská, která byla, podobně jako Angličanka Besantová, průkopnicí integrace esoterických nauk do vědeckého poznání. Také toto zaměření se v mnohém překrývalo se sférami, do nichž úspěšně pronikala Anna Pammrová, i když Březina zůstával skeptičtější."Zasílám Vám ještě německou Gnosis, list teosofický, vedený idejemi Anny Besantové a Blavatské," psal například Pammrové v roce 1904. O významu Blavatské ještě Březina později prohlásil: "Jest to dílo, ohromující už jako soubor vědomostí z nejrůznějších oborů a již tím opřádané tajemným podivem svých vyznavačů. Výhledy, jež odtud otvírá Blavatská, jsou tak úžasné a přitom jaksi nevyvratitelné, že učenci a profesoři stáli před touto ženou jako před záhadou."
   Zájem o život v Rusku sdílel Březina s blízkým přítelem Emanuelem Chalupným (o 11 let mladší znalec literatury, historik, právník, filozof, ale především zakladatel moderní české sociologie). Když Chalupný v dubnu 1916 publikoval v Národních listech záměr vydat knihu Sociologie, Březina jej osobně i písemně nabádal, aby neopomenul zejména práce ruského filozofa Vladimíra Sergejeviče Solovjeva. Sám mu pomáhal jeho knihy získávat: "Zasílám Solovjeva, ostatní díly, kde jsou eseje filozofické, literárněkritické a polemické, zašlu, kdykoliv si jich budete přát." O vývoji Solovjevovy filozofie se zmínil i Lakomé: "Solovjev v šesté třídě střední školy zanevřel na náboženství. Potom prošel všemi filozofickými systémy, které mu však také nepostačily. Touto velikou oklikou se k náboženství vrátil. Nestačilo mu však již náboženství hotových fakt, ale chtěl míti náboženství odůvodněné. Tak došel klidu, který pak dával druhým." Zejména poslední věta ukrývá vysvětlení, proč se vlastně Březina tímto studiem tak intenzivně zabýval. Dojít klidu a dávat jej pak druhým - to bezvýhradně platí i pro základní směřování jeho vlastního životního díla.

   Jak se žije v Rusku
   Z mnoha a mnoha dílčích zmínek, které se průběžně objevovaly v Březinových dopisech a záznamech výroků, je zřejmý celoživotní živý zájem a znalost nesčetných podrobností z ruských reálií. Zaujala jej například otázka postavení ženy: "Ruští bolševici mají ve své soustavě jeden dobrý rys. Osvobozují ruskou ženu a ženu vůbec. Žena si uvědomuje, že i ona má práva. Postavili ji do sovětů, do vlády, a to je velký čin," soudil po revoluci.
   Ženská otázka básníka bytostně zajímala již od mládí. Ve spřízněné duši Anny Pammrové našel zralou partnerku ve filozofických disputacích, pro něž bylo toto téma v mnohém určující. Vyměňovali si názory často ostře polemické, vždy však korektní, vnímavé a uznalé k postojům druhého. "Naše první dopisy byly vlastně jen polemiky," shrnula Pammrová po Březinově smrti období bouřlivých korespondenčních debat v devadesátých letech, kdy ona prošla bolestnou osobní zkušeností, zatímco básník koncipoval svůj postoj k partnerskému soužití pozorováním, srovnáváním, analýzou a - zejména - četbou: "Víte, že myšlenku Vašeho ideálního manželství zpracoval jeden z mladších autorů ruských, Potapenko, tuším?" (Šlo o povídku Ignatije Nikolajeviče Potapenka Klaudie Michajlovna uveřejněnou v Květech v srpnu 1895.)
   Zdaleka ne pouze okrajovou pozornost věnoval básník trvale i (nejen ženské) smyslnosti. Opět vyhledává srovnání, tentokrát celých národů: "Člověk slovanský je přecitlivělý a smyslný. Ukazuje to i jeho řeč. Podstatná jména a slovesa jsou tu ostře dle pohlaví odlišena, kdežto u Němců a Angličanů tomu tak není. Erotismus u Slovanů je však hrubý... Čechové jsou smyslní. Jsou však střízlivější než Rusové, neboť na jejich mravnost působilo českobratrství."
   V téže době, v polovině dvacátých let, básník trpce konstatoval na téma rodinného života: "V Rusku, kde dnes není utěšeného rodinného života, zdemoralizovali mládež tak, že nemůže ani čistě mysleti, ani jednati, a tím chtějí zničiti Rusko." (Zejména u těchto posledních citací zprostředkovaných v zápiscích Březinovy družky je však třeba poznamenat, že nemají platnost básníkovy autentické výpovědi, jsou poznamenané možnostmi vnímání zapisovatelky a často oproštěné od kontextu - v tomto konkrétním případě šlo nejspíš o svár mezi tradičními hodnotami představovanými rodinou a novým strhujícím fenoménem kolektivismu).
   Téměř až nechtěným humorem působí "doslovný" záznam Březinova výroku o tom, jak ženská vášeň ovlivňuje osudy národů: "Mne nikdo nedonutí, abych i nad vášnivými ženami, jakou byla například Kateřina II., zlomil hůl, jak činí moralisté, neboť se neví, co dobrého vykonaly právě touto svou vášnivostí, kterou aktivně zasahovaly do života. Kateřina II. by byla možná v poslední válce spíše Rusko zachránila než slabý Mikuláš."

   Překlady do ruštiny nedosáhly hodnoty originálu
   Březina bezesporu byl básníkem světového formátu. Jako všichni tvůrci píšící jazykem malého národa byl však odkázán na zájem a umění překladatelů. Podařilo se mu dosáhnout vysokého ocenění například v německy mluvících zemích. Na setkání s umělcem, který by byl schopný jeho tvorbu přebásnit v ruštině, v jazyce, ve kterém by ji ze všech světových jistě viděl nejraději, však štěstí neměl.
   "Mé básně v ruské řeči mne dobře nevyjadřují. V ruské řeči lze dobře vyjádřiti realitu."
   Březinův skeptický postoj k básnické (na rozdíl od prozaické) řeči v ruském jazyce byl zřejmě poznamenán nevalnými výsledky konkrétních překladatelů jeho díla.
   Kongeniálního překladatele zkrátka Březina nepotkal. Jsou známé jeho (v kontextu básníkova vždy mírného zdrženlivého vystupování výjimečně prudké) reakce na špatné překlady Rusa Sergeje Jakovleviče Savinova: "Překladatel básním vůbec neporozuměl. Proč se odvažuje na hory, když není dobrý lezec! Má zůstati v údolí," stěžoval si básník na podzim 1923.
   Mladý (tehdy 26) v Praze žijící ruský emigrant zjevně podcenil nutnost velmi dobře ovládat jazyk, z něhož chce překládat, a spoléhal na zběžnou podobnost s ruštinou. V dopise mu Březina diplomaticky sdělil: "Překlady Vaše, poněkud příliš volné v básni Ó Minulá a Hvězd hasnou tisíce..., nabývají jistoty a síly a v krásném Vašem podání mé Země a v převodu básně Zpívaly hořící hvězdy." Když pak přijel Savinov na jaře 1924 na návštěvu do Jaroměřic, Březina již konstatoval: "Jeho překlady se mi nelíbí. Ruská řeč se hodí více pro prózu, více pro rozhovory než pro poezii. A také tomu málo rozumějí. Někdo měří metrem, pak se měří dle úhlů a pak se to všechno jen přestaví a měří se bez metrů a úhlů. Nejdříve jsme u země, pak čím dál výš a výše. V básni Kolozpěv srdcí o tom pravím: 'Stále stejným zdvihem a klesáním křídel, v polohách vyšších a vyšších opakovaným, nad tíží země vítězí nádhera letu'."
   Bohužel ani v případě dalšího ruského překladatele se Březinovi nepoštěstilo setkání s "duchem rovným". V roce 1926 projevil zájem o jeho básně představitel ruských symbolistů, v Paříži žijící Konstantin Dmitrijevič Balmont. Snažil se o kontakt s básníkem dokonce po diplomatické linii, prostřednictvím tajemníka zdejšího československého velvyslanectví. Byl alespoň mocný básnického slova, navíc zralejší (i věkem - 59 let) než předešlý adept překladatelství, ale s výsledkem překladu své básně Bratrstvo věřících opět nemohl být Březina spokojen. Deml zaznamenal přítelova slova: "Slovník nestačí, neboť řeč se mění, vlní, roste - slovníky stárnou. Jsou básníci zraku a básníci sluchu. Balmont se jeví v tomto svém překladu básníkem sluchu, ale na mé verše to nestačí. Řeč není jen věcí pojmů, nýbrž i barev a prchavých vůní, kratičkých stydlivostí, ruměnců, ale to vše se nenajde ve slovnících."

   Poslední slovo bylo psáno azbukou
   Oslavy básníkovy šedesátky v září 1928 byly velkolepé a pro Březinu neobyčejně vyčerpávající. Pocty, které mu veřejnost prokazovala, mu již nebyly k ničemu. Snad by pro něj měly význam v době, kdy se ještě plně soustředil na svou tvorbu a nutně potřeboval úlevu od naléhavých povinností kladených učitelským úvazkem. Teď po něm chtěli v Jaroměřicích pojmenovat ulici (odmítl to), ale když sem na počátku století, již jako autor básnického díla zásadního významu, přišel, kladli mu spoluobčané na srdce, aby nezanedbával kvůli literatuře práci kantora. Unavený a předčasně zestárlý tvůrce pod tíhou společenských povinností i takzvané slávy již těžce "ohýbal hřbet". Zvlášť úmorný pro něj byl nátlak nesčetných žadatelů, kteří se neváhali hlásit předem, aby jim věnoval peněžní dar slíbený ministerstvem kultury (všichni věděli, že půjde o sto tisíc korun!), nebo alespoň jeho část. Oslavenec byl jako vždy rozhodnut, že si peníze neponechá; nakonec je dal k dispozici spolku Svatobor.
   Když se vzápětí neúprosně připomnělo podlomené zdraví, trávil Březina poslední týdny svého života v domácím léčení. Staral se o něj jeho oddaný pomocník, školník Antonín Rezek. Pro symbolický oblouk klenoucí se nad básníkovým životem má snad význam i tato zdánlivě podružná zmínka: ošetřovatel trávil čas ve vedlejší místnosti básníkova bytu četbou románu Tolstého Vojna a mír...
   S nejbližším člověkem svého života, Emilií Lakomou, se už viděl jen při krátkých návštěvách. Vyměňovali si však ještě poslední dopisy (ne klasickou poštou, ale prostřednictvím osobního doručovatele - zmíněného školníka Rezka). Jako už několikrát předtím použili pro uchránění osobních vzkazů před nepovolanýma očima jednoduché šifry - psaní jednotlivých slov azbukou. A tak bylo azbukou napsané i poslední slovo posledního datovaného (26. února 1929) dopisu od Emilie - "líbám". Básník zemřel o samotě v pondělí 25. března 1929.
   (Zkrácená verze příspěvku na konferenci Rusové a Morava, kterou v Brně pořádalo Ruské kulturně osvětové sdružení na Moravě)
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]