Polská literatura na našem Těšínsku má štěstí, že v Liboru Martinkovi (na Slezské univerzitě v Opavě přednáší českou literaturu) našla badatele, který se jí věnuje soustavně a zevrubně. Před dvě roky jsem tu recenzoval jeho knihu Polská literatura českého Těšínska po roce 1945 a zmínil se i o tom, že má kromě přednosti přehledného, všestranného a podrobného zmapování zmíněné slovesnosti i hodnotu inspirativní; i česká literatura jednotlivých regionů by si zasloužila takového důkladného probrání. Martinek ostatně o to usiluje, systematicky píše o české literatuře širšího Krnovska. Napsal však a nyní (nákladem univerzity, na níž působí) vydal mnohem rozsáhlejší svazek POLSKÁ POEZIE ČESKÉHO TĚŠÍNSKA PO ROCE 1920. V ní si výkladové pole jednak zúžil (na poezii), jednak rozšířil (časově až k roku 1920).
   Rozšíření zpět až do začátků Československé republiky má dobrý důvod i výsledek: umožnilo vysledovat tvorbu až po kořeny, sahající přirozeně ještě dál do minulosti rakousko-uherské; zmohutněly však a vydaly už plody, když hranice mezi Polskem a ČSR polskou literaturu na Těšínsku sice rozdělila, ale stala se bezděky impulsem, který pobídl polské autory v ČSR ke zvýšené aktivitě, která nalézala v demokratické republice četné možnosti pro čilý literární život, spolky, časopisy, knihy, tedy pevnou základnu pro další vývoj, přervaný pak válkou a jen obtížně se potom obnovující.
   Aniž Martinek vyzdvihuje a rezumuje pozitiva, které polské poezii za naší první republiky paradoxně přineslo Československo, ze soustředěného a utříděného množství fakt vyplývá, že pozitiva převládala. Možná by přineslo cenné poznatky i srovnání podmínek slovesného rozvoje u nás s podmínkami v zemi, která tehdy měla k demokracii daleko.
   Myslím, že se Martinek k polské literatuře na Těšínsku ještě vrátí, aby podobně až do začátků ČSR prozkoumal genezi a proměny jeho polské prózy a dramatu i kritiky.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]