Tak dlouho se za zlé totality jezdí do širého světa sjíždět divoké řeky a pak psát o tom do totalitních časopisů, vydávat knihy v nakladatelství zajisté taky totalitním, pěstovat si imidž už v době, kdy se tomu tak u nás neříkalo, a potom, jen co se vycinká ta pravá svoboda i pro jiné (pokud na ni ovšem mají, to by tak hrálo, aby si jí užíval plebs), kýžená svoboda cestovat volně po světě (ne ovšem zas až příliš volně do země největší svobody, neboť ta si střeží své hranice způsobem, jak se tam jednalo dřív s indiány), spustí se lkaní nad včerejší nemožností vycestovat, začne zběsilé nadávání na včerejší totalitu a hurá do vyhledávání způsobů, jak někoho pořádně skřípnout a zakázat mu touhu žít v lepším a spravenějším světě,
   až
   člověka napadne, že tohle je chování docela příznačné pro chudáky, kteří mají máslo na hlavě a bojí se, že se rozteče a zničí jim imidž. Nu co, zasluhují si politování, vždyť vlastně žijí v trvalém napětí. Musí za každou cenu odvrátit nežádoucí pozornost od své maličkosti, postupně nabobtnalé do velikosti přitahující zvědavost. A lidi, pro které byl kdysi problém sehnat si razítka, aby se mohli dostat za hranice všedních dnů na tři dny do předvánoční Vídně, a vždy trnuli, jestli jim to někdo z ROH a z vedení pracoviště z nějaké zbytečné přeopatrnosti nebo prostě zlé vůle nezatrhne, žasnou. Takový dnešní arcidemokrat, jemuž nikdo z disidentů a exulantů nedosáhne v nícení a rozdmýchávání antikomunismu ani po kotníky, jezdil si na celé měsíce do exotických zemí. Takže byl buď v tzv. kachlíkárně zatraceně dobře zapsaný (a nějaký kamarád to zavčas dokonale vyzmizíkoval), anebo ta zlá totalita nebyla až tak zlá, jak se - taky jeho ústy a písemnými výplody - tvrdí. Ještě je tu ovšem možnost třetí. Že ten cestovatel peřejemi doby je skvěle utajená stará struktura a tímhle způsobem všecko antikomunizování vysoce sofistikovaně - diskredituje. A to se mu zatraceně dobře daří.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]