Kolik času stráví člověk hledáním a čekáním? Jsou to sice dvě rozdílné věci, ale mají něco společného. Hledáme nebo čekáme, protože nám něco chybí. Něco postrádáme a toužíme po tom. Často nevíme, co to je, nebo hledáme či čekáme už tak dlouho, že jsme zapomněli.
Já toužím po lásce. Nevím, jestli na ni čekám nebo jestli ji hledám. Prostě trávím celý den tím, že se k ní snažím přiblížit. Bojím se, že jestli ji budu hledat, zmizí mi. Na druhou stranu se ale bojím, že když budu čekat, vezme mi ji někdo jiný. Neznám zeměpisnou šířku ani délku své lásky. Prostě věřím, že tam někde je. Třeba na dně oceánu nebo skryta v mlze či v láhvi vína.
Nebo už ji mám a nevím o tom? Možná jsem ji viděl včera, ale budu potřebovat spoustu let, než se k ní dostanu. Budu muset brečet a smát se, být šťastný a potom spadnout na dno, projít Peklem a Očistcem, než se jí dočkám. Co když leží v prachu a já ji každým svým dechem zadupávám do země ze strachu z bolesti? Nevím. Je to těžké, když je noc, ale ráno není o nic lepší. Spousty naděje je skryto na Zemi a příliš mnoho zbraní, které ji vraždí. Tiše se rodí a hlasitě umírá.
Všichni jsme prostý lid. Naším královstvím je duše, energií sny a láska, peníze jsou jen věc. Ať už věříme v Boha, přírodu či v sebe, je to stejné. Záleží to na nás a často přinášíme stejné oběti. Jsi-li otrok či otrokář. podléháš stejným pravidlům i stejné bolesti a jednou zemřeš.
Nač ty ohnivé řeči v parlamentu, když se všichni opijí ve vzájemném objetí? Někdo "nahoře" zavelí nenávist, ale ve své hlouposti chce zpřetrhat základní lidské svazky, bez nichž by život neměl smysl. To se to mluví, když on sám se večer vrátí k rodině, kde najde vše. Avšak to, že já nemám problém neznamená, že ho nemá nikdo.
Nemít tak v rukou oštěp a na hrotu krev, žilo by se lépe. V této podivné lidské době považuji za důležité vědět a nikdy nezapomenout, co je důležité. Nezapomenout, pro co žiju a pro co jsem ochoten umřít. Nerozhodovat za druhé a nechtít po nich nic, co nechci po sobě. Držet se svých zásad, ale rozpoznat chvíli, kdy jsou slepé. Brát svou lidskost jako poslání a ve svém povolání být dobrým člověkem. Práce ti dá peníze, ale jen tvůj vlastní život ti může dát skutečnou a trvalou radost. Protože to, že jsem individualita, mi dává za úkol být sám sebou.
Napadlo mě, že Bůh se před tím, než nás vyslal na tento svět, zeptal, jestli chceme být stroji, nebo lidmi. Zdali chceme cítit, trápit se a tápat, či pouze plnit úkoly, být v anonymitě, nic nevědět a mít schopnosti. Občas bych se rozhodl pro ten stroj. Avšak to bych nemohl psát, vnímat, poznávat, potkávat nové lidi a získávat k nim důvěru a ztrácet ji u těch starých. Byl bych zavřený v bedně a nechal si diktovat, co dělat. Možná máme se stroji mnoho společného, ale den, kdy budeme jako oni, budu nazývat koncem lidstva. Snad se to nestane, i když mnoho lidí se o to snaží.
Ach, že by tohle byla láska? Láska k životu, pravdě, hodnotám, svému přesvědčení, k lidem kolem mne a v neposlední řadě i ke mně samému? Má mnoho podob. Ne všechny jsou krásné a spousta z nich bolí, ale pořád za to stojí; zemřu teprve tehdy, až o ně přijdu.
Autor: Filip Ruel Molnár
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)